Subaru

Tak sladká...

" Nesmíš její krev pít!"

  Na jazyku mě pohladí sladká chuť krve. Tak sladká... Tak jiná... Božská! Musí mít víc! Víc! Víc její krve!  

Odtáhnou se, abych si olízl rty pokryté její krví. Dokonalá.  Zadívám se na stopy po mém kousnutí, kde se vytvořili krůpěje krve a myslí mi prolítne jediné. Chci víc. Víc ty dokonalí krve která ji proudí žilami. Nevím jestli je to tím že jsem už tak dlouho nepil nebo tím, že mě ona tak strašně láká a nebo abych něco udělal a zabránil jejímu únosu. Nechci aby ji dovedli. Ale teď mě zajímá jediné. Její krev.

Nedechnu se a znovu se zakousnu. Ona nahlas zasténá a přitom se jí podlomí kolena, takže chtě nechtě se oba sesuneme k zemi, ovšem já nehodlám přijít o tu slast a dál se z ní krmím. 

"Subaru-kun..." 

Okolo sebe slyším zvuky ale já je nevnímám. Nejde to. Ani jsem nepostřehl že Mukami odešli. Soustředím se jen na sátí té slasti, která proudí andělovi v žilách. Chci jí všechnu. Do poslední kapky...

Shikatsu

Všechno se odehrálo strašně rychle. Napřed mě chtěli Mukami odvést. Pak ten hlas. Rukiho hlas v mé hlavě. Volal mě k sobě. Jeho oči mě propalovali. A pak si mě k sobě Subaru přitáhl a v tu ránu se mou šíjí rozlezla nepříjemná štiplavá bolest, která mě nakonec dostala do kolen. Bolelo to to ale ... spíš to bylo nečekané... Nevěděla jsem co přijde dál. A co se stane pak... Subaru mě pevně svíral kolem pasu a já se náhle ztratila. 

Kde to jsem?

Co?

Subaru-kun...

Přede mnou je krásná rozlehlá kamenná zahrada plná bílých růží. Páni. Je tu krásně. Tohle je jiné než obvykle. Většinou to jen pozoruji, teď tu jsem. Doopravdy se tu mohu pohybovat. Ale jak? Že by moje síla rostla? Ne to si nemyslím. Protáhnu se a podívám se na schodiště  vedoucí do vili. Pomalu se tam vydávám. 

Cestou narazím na tři chlapce honící se po zahradě s klacíky. Jsou roztomilý a vypadají šťastně. Dva mají rezavé vlasy a zelené oči. Ayato-kun a Laito-kun. A třetí má fialové vlasy a oči. V jedné ruce  svírá plyšového medvídka. Je hrozně roztomilý. Kanato-kun s Tedym. Vypadají šťastně. Smějí se. I když se pak Kanato rozpláče, tak se ho snaží povzbudit. Přichází k nim žena s dlouhými fialovými vlasy v černých šatech a růží. Jejich matka. Ayato se zatváří smutně a svěsí ramena. Ta žena je krutá. Zasluhovala smrt.

Bodne mě u srdce ale to už mě něco táhne dál. Procházím různými chodbami, když se ocitám u altánku. Je tam ta blonďatá žena v rudých šatech. Hodně podobná Shuovi. Vedle ní sedí malý chlapec, který pilně studuje. Pak k nim přiběhne druhý. Shu se štěnětem. To jsem ale už viděla... pomyslím si. Reiji je naštvaný se svého bratra, jelikož má veškerou pozornost matky a Shu je smutný, jelikož mu vzali štěně... To ho to ještě nepotkalo... 

Povzdechnu si a pokračuji dál. Určitě mě to sem neposlalo jen tak. Jdu chodbou ke schodišti které vedou ke spojeným věžím. Hlavou i přitom vrtá, jak vím kam mám jít? 

Procházím mohutnými dveřmi ven na "hradbu" a už z dálky vidím malého chlapce. Tak tebe hledám... Pomyslím si. Pomalu se vydávám k němu. Z dálky rozpoznávám bílé lehce narůžovělé vlasy, vlající ve větru. Subaru-kun. 

Zrychlím. Je oblečený v černém saku a kalhotách. Pod tím má bílou košili. A na krku se mu houpe zlatý klíček, který je o trochu víc zářiví než nyní. Pozorně si ho prohlíží. Je tak malí a smutný. Jeho zrak se upírá nahoru na věž. Do jednoho zamřížovaného okna. Také se tam podívám a spatřím ženu. Má dlouhé bílé vlasy jako Subaru. Dokonce i stejné oči. Vypadá zasmušile. Oblečená je v bílých svatebních šatech. Hledí dolů na svého syna. Po chvíli se odvrátí a zmizí za stěnou. Subaru zalapá po dechu a upustí malou stříbrnou dýku, kterou doteď držel v dlani a dál se dívá do toho okna. Už po několikáté mě to bodne u srdce. Nesnáší utrpení. Vždy to tak bylo. Proto jsem byla i často odtržena od ostatních. 

Skláním se k chlapci s vědomím, že mě nevidí a necítí. Zželelo se mi ho. Natahuji k němu ruku a odhrnuji mu vlásky z tváře. Zdá se že už od dětství mu tvář zahalovala hustá ofina na patku. Vím že necítí mou útěchu ale já to musela udělat. Když se znovu dotknu prsty jeho ledové tváře, přenáší mě to na úplně jiné místo. 

Vidím malého Subara, jak k němu letí malý Ayato s bílou kočkou v ruce. Subaru se zdá vyvedený z míry, když ho nevlastní bratr pevně obejme. Musím se pousmát. Zřejmě není zvyklí na přílišné projevy náklonnosti. 

Záblesk. Subaru sedí na zemi. Za ním je ta krásná bělovlasá žena a češe mu ty jeho husté naružovělé vlasy. Přitom se usmívá a šeptá mu že je to moc hodný chlapec.

Další záblesk a já vidím Subara jak je nalepený na dveře a pláče. Za nimi je nejspíš jeho matka. Polknu. Je z toho zdrcený. Co se stalo?

Třetí. Svítí tu jen jedna svíčka. Žena něco povídá chlapci a přitom mu dává tu stříbrnou. Znovu se tváří tak smutně a zranitelně. Subaru na ní nechápavě hledí. 

Do očí se mi derou slzy. Obraz se mi rozplývá a já se ocitám znovu na hradbách. Subaru se ode mě odtahuje a  odchází. Já se třesu. Co se to děje. Motá se mi hlava a zavírají se mi víčka. Co je to se mnou? Nemůžu dýchat a cítím jak mi srdce vynechává. Co- co? Padám na zem a po něčem se natahuji, ale jsem moc slabá. Porč? 

Proč? 

Klíží se mi oči a každý nádech je pro mě čím dál těžší. Co... A vše upadá do temnoty. 

Subaru

"Subaru!" 

"Subaru! Dost, vždyť jí zabíjíš!" 

"Ovládej se."

"Přstaň!"

"Subaru..."

Doléhají ke mě hlasy. 

Mám přestat? Ale to nemůžu. Je to tak dobré. Nepřestanu, dokud z ní nedostanu poslední kapku. Potřebuji víc.

"Přestaň! Vždyť jí zabiješ!" 

Prorazí to skrz bariéru, kterou jsem si utvořil, když jsem pil. Zabiji jí... Prolítne mi hlavou. 

Nestihnu se nad tím ani zamyslet, a už mě něco silného odtrhává od jejího těle a mrští se mnou o zeď. Zabíjím jí... 

Chvíli mi trvá než se vzpamatuji z toho opojení. Vidím přes mlžný opar, jak se k ní někdo sklání a já mám chuť mu říct že je to moje ale nemůžu. Je to tak silné. Proudí to mnou. Je to jako droga. Nejlepší krev, jakou jsem kdy měl. 

"Je..." dál ke mě doléhají hlasy ale nedokážu je rozpoznat.

"Je živá... jen tak tak..." 

Mám chuť se k ní znovu natáhnout, ale někdo mě pevně drží. Laito. Zamračím se, jelikož se na víc nezmůžu. Ta krev mi otupila mysl. 

"Zůstaň kde jsi... To máš z toho, jíš nepravidelně. Pak na tom Shikatsu doplatila. Máš šťestí, že má tuhý kořínek." 

Najednou jsem si uvědomil, co jsem to udělal. "Je..."

"Upadla do bezvědomí a ztratila mnoho krve." odpoví mi Reiji. 

Polknu. Chci se hnout, ale každá sebemenší pohyb je pro mě namáhaví. 

"Klid kamaráde. Zůstaň kde jsi..." 

"Chci jít za ní..." protestuji. 

Vidím, jak jí Shu zvedá do náruče a pokládá na jeden gauč. 

Něco tam nad ní dělá. Co? Chci to vědět.

"Její tělo se s tím musí vypořádat samo. Teď bude odpočívat."

Vypořádá samo?

Málem jsem jí zabil a přitom jsem jí slíbil chránit. Selhal jsem. Znovu.

Odtahuji se od Laita a pomalu se snažím doplazit k ní. Na zemi si všímám malé kaluže krve. Zalapám po dechu a přitom se chytnu za břicho. Co je to se mnou? Cítím se jinak... 

Shikatsu bezvládně leží na gauči. Sotva zaznamenávám tlukot jejího srdce. Pohladí jí po líci. Je studená jako led. A bledá. 

Jsem monstrum horší než mí bratři. Neovládám se. Shikatsu.

Nazdárek ... :D

Jsem zpátky... 

Sice tento díl byl plný obrázků ale já neodolala ... :D Je tu o něco víc z jejich minulosti a umírající Shikatsu :D Doufám že se vám to líbilo ...:)

Každopádně co si o to myslíte? Rozvíjí se Shikatsu moc a nebo to má jiné zavinění.? A co Subaru co si myslíte o tom co udělal?

Budu ráda když mi napíšete své názory ... :) Děkuju a Mějte se krásně... XX

PS: Pokud máte k příběhu otázky tak je pište mě nebo sem .. :)

PS2: Pro koho myslíte že Mukami pracují? A Jakou rli podle vás ta ještě budou mít? :) A kterého máte nejradši?  :D