Věnováno YuoryCZ a one_cut_killer a Artiis ...

one_cut_killer ... děkuju za obrázky ... :)

Shikatsu

Bolí to. Moc mě to bolí... A není jak se tomu bránit. Co mám dělat? Nejde to zastavit... Prochází to celím mým tělem. Bohužel to není nic ve srovnání s tím, co se odehrává v mé hlavě. Všechen ten křik. Ty emoce. Ta bolest. Doslova mě to ubíjí, a já s tím nemůžu nic dělat. Nemůžu dýchat. Nic nevidím...

Rychle rozevírám víčka a zalapám po dechu. Několikrát zamrkám. Co to?? Přetočím se na záda a promnu si čelo. Jen sen. Povzdechnu si a promnu si oči. Mám hlavu jako střep. Promnu si spánky a snažím se si vybavit, co se stalo za posledních několik dní. Les. Utíkala jsem a pršelo. Hodně pršelo. Pak jsem spadla. Ne skočila jsem. Moje ruka a noha. Byla jsem zraněná. Pak tam byl velký dům. Skovala jsem se v něm. A pak... Našli mě?

Ne. Zavrtím hlavou. To bych si pamatovala.

Pokud mě ale nenašli, kde to jsem?

„Konečně jsi vzhůru."

(Poznámka - tady má být Shikatsu ale Bohužel ještě jí nemám dokresleou) 

Vystrašeně se podívám na zdroj toho zvuku. Zalapám po dechu. Vedle postele na křesle sedí ten bělovlasí kluk ze školy. Hlavu si podpírá dlaní a druhou má opřenou o opěrku. Sleduje mě svým purpurovým pohledem. Mají podobnou barvu jako to mé. Ale co tu dělá? Je to jeho dům? A kdo byli tamti předtím?

„To to trvalo." Ucedí a já se na něj nechápavě podívám.

Co má za problém?

Jen ho pozoruji, ale nic neříkám.

Zvedá se a přechází ke mně. „Tak začněme."

Povytáhnu obočí a upřu na něj svůj pohled.

„Jak se jmenuješ?" zeptá se, ale já neodpovídám. Pro tuto chvíli to bude to nejlepší. „Řekni mi jméno!" poručí mi. Neodpovídám, jen se n něj dívám.

„Ty snad neumíš mluvit?" nařkne mě a vypadá to, že se to v něm už vaří. Zdá se, že má výbušnou povahu. „Vím, že umíš mluvit, na to nezapomeň." Prohlížím si ho. Má krásno tvář, i když se mračí. Jeho oči mě uhrančivě pozorují. A hustá ofina mu spadá do tváře a zakrývá jedno oko. Teprve teď si všímám, že jeho vlasy jsou zčásti narůžovělé. Oblečený je v uniformě naší školy, ale jeho košile je značně roztrhaná. Na nohách a bíle boty. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě nepřitahuje. Ale to co mě na něm nejvíce zaujalo je klíček houpající se u na krku.

Pak si najednou uvědomuji, kde je můj přívěsek. Sáhnu si n krk, ale tam není. Kde je? Vystrašeně se podívám na bělovlásku.

„Hledáš tohle?" zeptá se a v ruce svírá dlouhou šňůrku, na které je pověšený fialoví krystalek. Okamžitě se po něm natahuji, ale on uhne rukou. „Napřed chci vědět, kdo jsi?" Zamračím se. Možná bych měla... Ne to se nesmí.

Rozhlédnu se po místnosti a můj pohled padne na lampu. Musím odsud zmizet!

Rychle vylezu z postele a ignoruji, že jsem jen v negližé a běžím ke dveřím. Bohužel, jak jsem si myslela on je rychlí – hodně rychlí – čapne mě za psa, ale já se natáhnu po lampě a uhodí ho s ní po hlavě. Zavrávorá a já rychle otevřu dveře a běžím pryč chodbou. Bohužel nevím kam.

Zastavuji se na rozcestí. Buďto půjdu rovně, nebo do leva. Tak kudy.

„Dlouho jsme se neviděli, fňukničičko..." ohlédnu se na levou stranu a vidím tam toho s tím kloboučkem, který mi olízl stehno. Polknu a raději se rozběhnu rovně dál i od něj.

„Neutíkej mi. Mám takoví hlad... Ne Tedy." Zase změním směr u další odbočky, jelikož se v ní objeví ten fialovlasí podivín s medvídkem.

Zastavím se, když mi v cestě stojí ten vysoký s brýlemi. Zaklapne knihu a podívá se na mě. "Už nemáš kam utéct." Zalapám po dechu a vrátím se zpátky. Tam ale stojí ti dva.

„Fňukničička je v pasti."

„Mám takoví hlad..." zasténá ten malí s medvídkem. Opravdu mi nahání hrůzu.

Couvám zpátky k tomu s knihou, ale v tom o něco zakopnu. Sakra. Naneštěstí jen zavrávorám a nespadnu. Podívám se na zem. Je tam ten blonďatý, o kterého jsem zakopla i ve škole.

„Musíš dělat takoví hluk?" Otevře své krásné modré oči a dodá. „Ničíte mi hudbu." Zavrčí a zvedne se.

Naprázdno polknu. Opravdu jsem ve slepé uličce. Kam teď. Možná už je opravdu čas na to... Ale ... Ohlédnu se. Za mnou je okno. Přeci jen musí být cesta. Nevím jak je to vysoko, ale je mi to jedno. Podívám se ještě po nich. Lepší než se nechat pokousat od nich. Už dávno mi došlo, že to jsou upíři a já se nehodlám stát jejich další obětí.

S hlubokým nádechem vtáhnu vzduch do plic a pak už se jen rozeběhnu k oknu, které se ani nenamáhám otevřít a rovnu proskakuji i sklem. Bolelo to to ano, ale není to nic se srovnáním s bolestí, kterou jsem cítila včera. Alespoň myslím, že to bylo včera.

Dopadám do keře s bílými růžemi. Trny se mi zabodávají do holé kůže. Nechávám si pár sekund na vzpamatování, pak se „obratně" zvedám a běžím – doufám – směrem k východu.

Jen co zabočím za roh – obrovského – baráku vrazím do něčí hrudi. Už zase. Chytne mě za paže a narazí mě zády ke zdi. Vystrašeně se podívám do tváře toho, který mě drží. Červené vlasy mu spadají do obličeji ale i tak si všímám jeho zelených očí. (Jsou dost podobné tem co má ten s kloboučkem.) Úplně mnou pronikají a já mám pod tíhou toho pohledu pocit maličkosti a bezvýznamnosti. Pootevře ústa v mlsném úsměvu a já uvidím jeho dlouhé bílé špičáky. Zalapám po dechu. Opravdu jsem v domě plném upírů.

„Jen křič... Pobav mě. Tvůj lord čeká." Zasměje se a skloní se k mému krku.

„Blbost!" Ozve se hluboký hlas někde z okolí. „Je otrava poslouchat, jak si takhle říkáš!"

„Už zase ty?" odtáhne se rusovlasí a já se konečně můžu nadechnout. Ani jsem si neuvědomila, že zadržuji dech. „Prokaž ke svému lordovi úctu a ukaž se, Subaru."

„Jsem tady." Řekne a v tu ránu se objeví před námi. Subaru. Bělovláska s rubínovým pohledem. „A teď jí pusť Ayato."

„Copak Subaru... Chtěl by sis snad kousnout první?" ušklíbne se Ayato.

„Buď ticho." Zakřičí na něj Subaru a dá mu pěstí. Ayato se zakymácí, ale daří se mu držet rovnováhu. „Ani na ní nesáhneš."

„Proč bychom se z ní nemohli napít oba?"

„Ona není naše nevěsta. Nech jí na pokoji."

„Je těžké ignorovat tu vůni člověčiny a ani se nezakousnout. Nedělej, že jsi nad tím také nepřemýšlel." Provokuje ho Ayato.

Subaru ho probodne pohledem. „Řeknu ti to ještě jednou: Ani se k ní nepřiblížíš." Štěkne Subaru, čapne mě za ruku a táhne někam pryč.

Ještě jednou se podívám na červenovlasého kluka a ten se na mě jen ďábelsky usměje.

Subaru mě táhne zpět do domu. Takže následující plán je s ním nemluvit. S nikým tady.

Zavede mě zpět do pokoje a hodí mě na postel. „Zůstaneš tady! Je ti to jasný." Štěkne po mě. „Jestli se ještě jednou pokusíš utéct, zemřeš." Vykulím na něj oči. S těmi slovy opouští pokoj a bouchne za sebou dveřmi.

Kčertu!

Nezůstanu tu, jestli si myslí, že ano, je na omylu. Chci se znovu zvednout z postele, ale zastavuje mě něčí ruka, která sevře mé zápěstí...

Ahojky.. :D pokračování je na světě ... :D 

Vím měla vyjít včera ale nějak nebyl čas .. :D Respektive se mi moc nechtělo psát ... :D 

Doufám že se líbí ... :) jaký zatim na to máte pohled? A co vám zatím říkají bratři Sakamaki .. :D Už je tam i více Ayato a Shu ... :)) už jsou tam všichni ... :) Doufá že se líbí a brzy nashle.... :)) 

Mějte se XX

PS: Chcete příště fotku Sihikatsu očí? :D