Prázdnou šerou místností se rozezněl tichý smích.

Došlo ke zrození. V celé Stínové zemi se rodili manekýni, k nimž se připoutal jejich stín – jejich pán, co jim ihned poručil, že se mají usmívat.

Byla to skoro až tradice. S každým narozeným člověkem v zemi pod kaluží, kde stíny spaly a byly jen otroky lidí a světla, se musel narodit jejich stínový protějšek, aby měl stín komu vládnout – a hlavně aby měl kde krotit žízeň po moci, již mu lidé upírali už od počátků, kdy se jim přilepily na paty.

Stíny přirozeně vlády všude, kam se usídlily. Ale ne tam, kde si lidé vydobyli vlastní vůli.

Smích brzy ustal. Manekýn byl na světě.

Ale nebyl u něj nikdo, kdo by se o něj postaral. Dokonce ani jeho stín – ten teprve bloudil, snažil se najít toho, kdo mu byl přidělen. A manekýn mezitím rostl.

Nebylo to obvyklé, většinou manekýn rostl současně se svým svévolným protějškem na Zemi. Ale tohle byl speciální případ. A možná proto si jeho další zrod nezasloužil žádné diváky.

Podle toho, že se smích téměř okamžitě změnil na křik, bylo znát, že růst kostí skutečně nebude jeho nejoblíbenější částí proměny. Ale jakožto manekýn neměl právo na stížnosti, byl podřízen úplně všemu, co mohlo jeho existenci ve Stínové zemi ovlivnit.

Křičel, aniž mu to jeho stín poručil. To byla reakce těla, které umělo cítit bolest – dosti sadistická, ale praktická vychytávka, kterou stíny okoukaly od lidí –, to bylo to, co měl s ostatními manekýny společné.

Ale přesto byl v něčem jiný. A nejen proto, že se během několika minut stačil vyklubat ze stříbrného vejce, které ještě před chvílí leželo na stole v absolutním klidu.

Manekýn byl jiný.

Měl stejné jméno jako všichni ostatní, četlo se stejně, jen se obměňovala písmena. Ale protože nebylo možné, aby se jedno jediné slovo dalo napsat sedmi miliardami způsobů, byl si jistý, že minimálně téměř miliarda se musí jmenovat stejně.

A přesto se jim ani trochu nepodobal.

Sheroo, jeden z miliardy stejného jména, ležel na stole, kde sotva před pěti minutami bylo stínem položené vejce.

Jeho pleť byla tmavá, oči skryté pod víčky světlé tak, jak jen zadečky světlušek umí být. Nohy, s nimiž nemohl hýbat, přečuhovaly přes stůl, paže mu visely podél a samovolně sebou mávaly.

Narodil se přesně takový, jaký dnes při východu slunce zemřel.

Vinný.