Svět najednou ožil.

Hudba, která hrála v celé zemi, v každém koutě i toho nejvzdálenějšího domu, se ztišila na minimum – to minimum potřebné k tomu, aby mohla ovládat manekýnovy základní životní funkce, kdyby na to stín zapomněl.

Stín poručil Sheroovi, aby se oblékl. Oblečení bylo připraveno na židli, včetně sandálů. Žádná jiná obuv povolená nebyla, aby se mohl stín lepit na kůži – a zároveň aby mě jistotu, že se boty nebudou vyzouvat a že se manekýn nepoškodí pádem.

Oblečení nebylo moc. Ve Stínové zemi sice vládl chlad, ale manekýni necítili nic. Nemělo proto smysl zakrývat i ostatní části těla víc, než bylo nutné, a každý si s bederní rouškou – u žen se někdy používal i náhrdelník, který měl ukrývat klíční kosti – vystačil.

Byl připravený vyjít ven. Žádné další úpravy nebyly potřeba, stíny nevnímaly vzhled manekýnů tolik jako lidé. Hlavní bylo, že každý, kdo zatoužil po povyražení, měl tělo, jež mohl použít k pojímání jídla, pití i tělesné rozkoše.

Sharoo nesměl odporovat, když ho stín vedl ven. Nic neviděl, ale stín mu pomocí spojení říkal, který kámen smí překročit a na který by měl stoupnout, aby jejich vedení vypadalo uvěřitelně.

S pocitem, že je konečně naživu, nesl bradu tak vysoko, jak se jen odvážil. Jako trestanec si nemohl dovolit příliš, ale věděl, že dnes večer – nebo ráno, podle toho, jak se na to dá podívat – ho stín opustí a on zahyne.

Čekala je celonoční pouť. Dokonce ani stín, co byl jeho pánem, nesměl odporovat rozsudku, jenž byl nad oběma provinilými pronesen. Musel manekýna vést skrze bary, aby nabral síly, nechat ho se najíst, aby cestu vydržel.

Jejich první zastávkou byl podnik ve městě, v němž se Sheroo narodil. Hudba manekýnovi vnutila pocit žízně, aby měl touhu se napít a ukojit ji, podnítila v něm i hlad. Bez její pomoci by manekýn zemřel a ani stín by příčinu neznal.

Podnik měl číslo dvacet osm, žádné jméno, žádné přezdívání. Všechny podniky ve městě byly označeny náhodnými dvojcifernými čísly od dvaceti výše – vyjma jakéhokoli, které obsahovalo jedničku, jedničky byly pouze pro důležité budovy.

Sharoo se stínem vešli dovnitř. Všichni, kdo seděli poblíž, se alespoň otočili přes rameno, aby si prohlédli nového návštěvníka. Byli zvyklí na to, že se tady trestanci objevovali každý den ve stejnou chvíli, přesto si neodpustili jedno kontrolní otočení přes rameno.

Uvnitř ucítil nový pocit. Nepříjemný. Stín byl nervózní, na občasném cukání Sheroových končetin to bylo znát. Chtěl odtud být pryč co nejrychleji, ačkoli chápal, že příjem tekutin se nijak uspěchat nedá – a pak je navíc čekal příjemně strávený čas na zdejších toaletách.

Tělo manekýna fungovalo podobně jako to lidské. Jen s tím rozdílem, že u člověka se o vše staral mozek a podmíněné a nepodmíněné reflexy, orgány a hormony, zatímco u manekýnů hrála hlavní roli hudba. Ta poroučela tělu, kdy by měl vyprázdnit močový měchýř.

Stín k hudbě pociťoval respekt. Byla mnohem starší než on, dokonce byla starší než Stínová země samotná. Byla něco jako Bůh, občas krutá, někdy milosrdná a jindy úplně necitelná.

„Vodu,“ zachraptěl nový hlas.

Sharoo ho nepoznával, ale od stínu se dozvěděl, že je jeho. Nezněl moc hezky, zasloužil by si léčbu několika tunami větrových bonbónů proti bolesti krku, ale byl jeho.

Ostatní manekýni se odsunuli na stranu, aby mohl Sharoo projít. Někteří z nich se dokonce zvedli ze svého místa a šli se posadit dál. Uvolnilo se tak mnoho židlí, ale stín mu nedovolil se posadit.

Nechtěl se zdržet víc, než potřebovali.

„Proč někdy nezkusíš něco tvrdšího?“ ozvalo se odněkud vedle něj.

Sharoo otočil hlavu na stranu. Schránky docela hezké ženy, na níž by opravdu bylo co chytit, kdyby někdo měl zájem, si nevšímal. Důležitý byl ten stín, co ji ovládal.

„Vždycky piju vodu,“ slyšel se říct. „Stovky let sem chodím pít vodu. Nevidím v tom problém, Schere.“

„Stovky let se se mnou chodíš hádat. A stovky let je to přežitý stereotyp,“ namítla a položila ruku na Sheroovo koleno. „A stovky let odmítáš doprovod.“

„Není to příjemná cesta.“

„Se mnou by mohla být,“ nedávala se odbýt Schere a přinutila manekýna se usmát.

„Znáš pravidla. Myslel jsem, že jsi říkala, že už víckrát umřít nechceš,“ prohlásil a sevřel skleničku s vodou v ruce.

„Pokaždé je to stejné. Divím se, že tě ta děvka baví,“ řekla o mnoho mrzutěji.

Sheroovi se vybavila další zastávka. Byl to dům, kde trávily čas stíny s krásnými manekýny. Byli to šťastlivci, to rádi trochu toho štěstí darovali i ostatním poutníkům, kteří se u nich zastavili na chvíli tělesné i duševní rozkoše.

„Já se divím, že tě stále baví pít,“ vrátil jí a na ex vypil celou sklenici.

Manekýn nakrčil tmavé obočí, ale brzy už otevírala ústa ke slovu. Než však stačila namítnout něco dalšího, stín Sheroovi poručil, aby sklenici položil na stůl a poklonil se na rozloučenou.

„Ale to je téma rozhovoru na další den,“ dodal, jakmile se narovnal. „Snad se ti jednou podaří s tím přestat.“

„A ty snad jednou přestaneš být závislý na smrti,“ odsekla Schere a otočila se zpět na své společníky, s nimiž přišla.

Sheroo tento rozhovor opakoval den co den. Měnila se slova, občas mluvili o něco déle, ale většinou to končilo takto.

Hudba oba manekýny upozornila, že Sherooův čas se krátí. Hudbě nesměli odporovat, dokonce ani stín Schere si to nedovolil. Proto bylo jejich ne moc zdvořilé rozloučení naoko – ve skutečnosti to druhý stín mrzelo a pociťoval k Sheroovi lítost.

Jsme závislí na smrti, byla první společná myšlenka, kterou s manekýnem stín sdílel.

Manekýn si nic z toho neuvědomoval. Věděl jen to, že pokud brzy nenajde pisoár, bude muset ztrácet čas skrýváním louže – a to si dovolit nemohli, přesně takovéto typy louží nebyly ve Stínové zemi povolené.

Stín vyhověl jeho prosbám a nechal ho vykonat potřebu. Ačkoli to stále považoval za obrovskou ztrátu času, Sheroo byl hotov stejně rychle jako vždy. Stále měli dost času na cestu i na návštěvu budovy třináct.