Manekýn vyčkával na svůj stín. Bez něj byl jen bezvládná loutka, šátek uvězněný na stromě, který vyčkává na dívenku, co by si pro něj přišla.

Nemohl ani myslet. Jeho mysl byla společná se stínovou, sdíleli spolu myšlenky, učili se poznávat, kdy ten druhý něco potřebuje, snažili se si zároveň porozumět.

Nepotřebovali k tomu slova, ta byla zbytečná. Nemuseli ani rozlišovat myšlenky. Manekýn žádné nevlastnil.

Stíny, vládci ve zdejším světě, se nemuseli bát, že by se proti nim manekýni vzbouřili. Odňali jim většinu pravomocí a svobod, povolili jim konat bez příkazu jen to, co nutně těla potřebovala k přežití.

Ale kdyby si nějaký stín usmyslel, že zabije manekýna tím, že ho nenechá se nadechnout, nemůže s tím manekýn nic dělat. A už vůbec ne tehdy, když je trest rozhodnutím Stínového soudu – společenství sedmi stínů, zastupujících sedm dní týdnu sedmi miliard lidí na Zemi.

Manekýn také nemohl tušit, v čím područí je jeho stín. Stín uzamyká podmanivost ze země pod kaluží hluboko do sebe a odmítá tam vtíravou manekýnovu mysl pustit.

Ale naštěstí by se nic nestalo, kdyby se to dozvěděl – nic by to nezměnilo. Manekýn by zůstal otrokem i přes to, že právě zjistil, že když je v katatonním stuporu, jeho stín poslouchá na slovo někoho jemu tak moc podobného, že by ho mohl považovat za bratra.

Kdyby se vedle sebe postavili člověk a manekýn, laik by mezi nimi neviděl mnoho rozdílů. Možná by se pozastavil nad svítícíma očima manekýnů – i ty byly přidány z čisté praktičnosti, aby stín svého manekýna snáze našel a mohl se tmou pohybovat bez pochybení –, které připomínaly tělíčka světlušek.

A nebyl by daleko od pravdy, manekýni museli přijmout světlušky místo očí – proto, aby oni neviděli, proto, aby je stín mohl vést, kamkoli chtěl.

Ale zrak nebyl jediným smyslem, jenž musel být otupěn. Dokonce i sluch měli slabší než průměrný člověk, přesto však slyšet dokázali. Skrze jejich uši stíny poslouchaly hudbu, která byla všude kolem.

Hudba bylo to jediné, co se ve Stínové zemi udrželo od samého počátku. Tak jako na Zemi – tam ve světě pod louží – se vše postupně měnilo podle toho, co člověk preferoval, i zde muselo dojít k několika velkým změnám, které měly usnadnit život stínům. Ale hudba zůstala stejná.

Manekýn ji slyšel. Ta melodie svou krásou poutala každého manekýna, byla pojistkou, že neuteče, kdyby nalezl způsob, jak nadvládu stínu přemoci. Hudba způsobovala stav povelového automatismu – katatonie, v níž se manekýn nacházel v době, kdy neměl na patách ukotvený svůj stín.

Nemohl říct, jestli se mu ta hudba líbí, nebo ne. Nesměl na ni mít názor. Tady nefungovalo nic jako porovnávání krásy a ošklivosti, znechucení a obdivu. Tady – v zemi, kde všemu vládly stíny a jejich loutky ovládala všudepřítomná tichá hudba – si byli všichni rovni. A byli totožní.

To manekýn nemohl tušit. Jeho stín byl teprve na cestě, jedině ten mu mohl vnuknout myšlenku rovnosti. A poddajnosti.

Měl otevřené oči. Nemrkal. Byl to další příkaz, který mu dala hudba.

Stínům se lépe hledalo světlo. Světlušky, jež se usídlily v prázdném prostoru očních důlků, byly dostatečně silné – a každá měla jinou frekvenci, přesně tu jedinou, kterou dokázal určitý stín vnímat – na to, aby je stín viděl i skrze stěny a další těla.

Přesto to dnes stínu trvalo. Ale nebylo se čemu divit, Sheroovu stínu to trvalo vždy.

Hudba mu říkala, kdy se má nadechnout, kdy by měl vzduch z plic vypustit. Dokázal by to sám, ale v době katatonního stuporu byl jako cínový panáček. Bez hudby by dávno zahynul – znovu.

Sheroo, ačkoli vypadal mladě, poprvé zemřel hodně dávno. Hudba ho trestala, učila ho, že nejdůležitější vlastností manekýnů je pokora a poddajnost. On to chápal – do té míry, do jaké to chápal jeho stín – a byl smířen s tím, že bude každý den umírat a při západu slunce se rodit, jen aby ho mohl jeho stín ovládat.

Manekýn přeci nesměl ochutnat svobodu. K tomu je stíny nevytvořily.

Hudba pomalu utichala. Stále ji sice slyšel, musel ji slyšet, aby mohl žít, ale čím blíže stín byl, tím méně ji potřeboval.

Jeho tělem prostoupil chlad. Putoval od konečků prstů na nohou až do hlavy, kde se ten pocit zavrtal a vyčkával, až ho stín vyhodnotí. A jakmile chlad nahradilo náhlé teplo a srdce začalo bít tak, jak by mělo, manekýn poprvé mrknul.

Stín byl ukotven na patách. Poručil Sheroovi, aby se zvedl ze stolu a postavil se na nohy.

Sheroův pán se vrátil na svůj trůn. A už bylo jen a pouze na stínovi, k čemu jeho tělo použije.