Objímala mě a já nic neříkala. Zdravou ruku jsem nechala svěšenou podél těla a přemýšlela, zda mám její objetí opětovat.

,, Pusť mě," řekla jsem klidně a čekala, že mě pustí. Neudělala to. Držela mě dál a já pocítila mokré rameno. Plakala.

,, Omlouvám se, nechtěla jsem to. Moc mě to mrzí, odpusť mi, prosím," řekla a stále mě svírala v objetí.

,, Melisso, říkám ti, abys mě pustila a hned! Můžeš to prosím udělat? Opíráš se mi o tu ruku a bolí to!" zvýšila jsem hlas, aby pochopila, že to myslím vážně. Když odstoupila, zula jsem si boty a bundu. Nevěnovala jsem jí žádný pohled.

,, Došla jsem do obchodu něco koupit a udělala čínu," ozvalo se a já nad tím zakroutila hlavou.

,, A teď si myslíš, že to jeden oběd spraví? Že na všechno zapomenu a padnu ti do náruče?" řekla jsem při cestě do obýváku a otočila se na ní.,, Máš ty vůbec ponětí, jak mi to ublížilo? Jak mi ublížilo, když jsem tě viděla, jak jí líbáš a necháváš, aby ti sahala tam,kam mohu snad jen já?! Víš jak jsme se cítila?" zvýšila jsem hlas a sledovala jí. Znovu jsem ucítila slzy v očích.

,, Ne, to jsem nečekala. Jen jsem si myslela, že budeš mít hlad," řekla a sklonila hlavu.,, Co mám udělat, aby jsi mi odpustila? Aby to bylo jako dřív? Mrzí mě to. Mrzí mě, že se to stalo. Ale už to nevrátím. Byla jsem opilá."

,, Opilá a taky zhulená! Na to nezapomínej," odpověděla jsem a došla ke gauči, kde jsem se posadila.,, Nandej nám jídlo. Pak můžeme mluvit dál."

,, Dobře. Jen, jak jsi dopadla?" zeptala se a ukázala na zasádrovanou ruku.

,, Musím na vyšetření a pak mě čeká operace," odpověděla jsem chladně a opřela se. Z kuchyně jsem zaslechla cinkání a nějaké šramocení. Mrzelo jí to. Bylo to vidět, ale stejně tak bylo poznat, že to nechce řešit. V tomhle však měla smůlu. Řešit jsme to musely. Ničilo mě to a potřebovala jsem jí. Když se mě dotkla, viděla jsem zas Nettie s ní. Jídlo donesla za chvilku a já se nezkušeně pokoušela najíst. Byla jsem jí vděčná, že mi donesla lžíci, ab, se mi to jedlo lépe, ale i tak se mi to nedařilo.

,, Pomohu ti, jestli chceš. A ráda," prohodila váhavě a podívala se mým směrem.

,, Budeš mě krmit jo? Ne, děkuju. Zvládnu to sama," odpověděla jsem a nabrala trošku na lžíci. Pravda byla, že jako pravák, jsem to absolutně levou rukou nezvládala. Když dojedla, seděla a sledovala mě.

,, Vážně nechceš pomoct? Vím, že jsem ta poslední, od koho bys to chtěla. Ale taky jsem jediná, kdo je ochotný to udělat."

,, Já to ovšem zvládnu sama, ano? Jsem sice zraněná a nemluvím jen o ruce, ale nejsem neschopná," odpověděla jsem a nabrala na lžíci už větší část jídla. Nestála jsem o to, aby mě krmila. Musela jsem se o sebe postarat sama a ne být na někom závislá.

,, Když myslíš, dobře. Pak to pod tebou zametu a vytřu. To totiž nezvládneš," odpověděla a chystala se zvednout.

,, Dobře, máš pravdu. Jsem nemožná a potřebuju asistenci," rezignovala jsem a posunula k ní talíř a podala jí lžíci. Nic neřekla a dala se do práce. Během toho jsem měla možnost přemýšlet, jak vyřešit tuhle nepříjemnou situaci. Nedokázala jsem se přes to přenést a dělat, že o ničem nevím. Muselo se to řešit a to hned. Věděla jsem, že bez sebe být nedokážeme, ale spolu teď taky ne. Během jídla mě několikrát napadlo jí políbit, ale vzpomínky mi v tom pokaždé zabránily.

,, Odnesu to, umyju a vrátím se sem," řekla a já přikývla.

,, Dej to do myčky, pak jí zapnu," řekla jsem s mírným nezájmem a sledovala jí, jak odchází. Mohla jsem na ní nechat oči. Ale nedokázala jsem se jí dotknout, aniž bych si na to nevzpomněla. Když se vrátila, dívala jsem se před sebe a snažila se trochu relaxovat. Injekce zabrala a tak jsem neměla takové bolesti.

,, Bolí tě to?" zeptala se, když se vrátila a posadila se vedle mě.

,, Co myslíš? Myslíš to, že jsi mě podvedla s Nettie? Jo to mě bolí. Bolí mě to opravdu dost. Protože kdyby to bylo s někým cizím, asi bych to tak neřešila. Ale s ní, s ní to nepochopím," odpověděla jsem pohotově a sklonila hlavu.,, Pokud mluvíš o mojí ruce, teď je to lepší. Dostala jsem injekci na bolest," řekla jsem a pohlédla k ní. Pohrávala si s prsty a hlavu měla skloněnou k zemi. Trápila se a to se mi vůbec nelíbilo. Přisunula jsem se k ní a přitáhla si jí do objetí. Postřehla jsem, že začala plakat, ale já nedokázala říct nic co by jí uklidnilo.

Tak zde to máte. Další kapitolu. Díky za komentáře a hlasy, které mi dáváte. Odpustí jí Jess nebo to bude konec? Existuje na to, co Melissa udělala nějaká omluva? Jak by jste tohle řešily vy?