Chvíli mi trvalo, než jsem se dala dohromady a byla schopná odejít. Na chodbě se nikdo nepohyboval a za to jsem byla neuvěřitelně ráda. To poslední, co jsem chtěla, bylo aby mne takhle viděl někdo ze zaměstnanců. Litovala jsem toho, že jsem vůbec něco řekla a nenechala to tak jak to bylo. Musela sem si přiznat, že mi chybí. Chyběly mi její polibky, doteky a celkově její blízkost. Když jsem vyšla ven, všimla jsem si, že čeká na autobus. Seděla na zastávce a pohrávala si s telefonem. Rychle jsem se tam vydala a v hlavě si připravovala větu, která by jí mohla přesvědčit, aby odjela semnou a ještě jednou si promluvily.

,, Jsem ráda, že tu jsi," řekla jsem, když jsem k ní došla a postavila se před ní. Když zvedla hlavu, zahlédla jsem její slzy. Bolelo mě to. Bolelo mě, že slzy jsou mojí vinnou.

,, Vypadni a nech mě být," řekla a znovu hlavu sklonila. Přidřepla jsem si, odložila své věci a vzala její hlavu do svých dlaní.

,, Pojeď semnou a ještě jednou si promluvíme. Prosím."

,, Není už o čem. Řekla jsi to dost jasně. Mohla jsi to říct rovnou, že se semnou chceš rozejít a ne to obcházet zbytečnými řečmi. Odejdi a nech mě napokoji."

,, Nenechám. Vím, že jsem ti totálně podělala. Trápí mě to a ty se trápíš také. Mell, já tě miluju a hrozně mi chybíš. Nechci se s tebou rozejít, protože už si neumím představit, že bych tě neměla u sebe," říkala jsem a otřela jí tváře.,, Moc tě prosím, pojeď semnou."

,, Podělala?! Jessico, ty jsi to posrala na nejvyšší úrovni! Nikdy jsem tolik nikoho nemilovala. Vlastně jsem do chvíle, než sem tě poznala, nemilovala vůbec. Zničila jsi u mě ve vnitř všechno, co tam bylo. Vždyť jsi byla moje první!" křikla najednou a já měla pocit, že mi někdo na hlavu vylil kýbl studené vody.,, Nechci s tebou mluvit, nestojím o to. Neřekla jsi, že je konec, ale dost jasně jsi naznačila, že nechováš stejné city jako já," pokračovala a zvedla se. Podívala jsem se tím samým směrem jako ona a  oddechla si. Autobus ještě nejel.

,, Nemůžeš teď odjet. Musíme si promluvit, Mell. Klidně můžeš začít první, ale teď nesmíš odjet. Ne potom, co jsi mi teď řekla."

,, A co to změní? Vůbec nic!" křikla a rozplakala se ještě víc.,, Odjeť a nech mě napokoji. Stáhni mě ze sestavy a třeba časem se to srovná," řekla a já si otřela oči od slz.

,, Tím, že tě stáhnu, se nic nevyřeší. Zase mě budeš jen ignorovat a vyhýbat se mi," začala jsem a zahlédla autobus. Mell mi sebrala její tašku a poodešla.,, Pojeď semnou. Udělám cokoliv proto, abych ti dokázala, že tě miluju, ale netrap nás takhle. Já tě potřebuji," řekla jsem a snad i doufala, že neodjede a pojede semnou.

,, To říkáš, ale jen proto, co jsem ti teď řekla," odpověděla a když se otevřeli dveře vstoupila. Jen se zatajeným dechem a slzami jsem sledovala jak odjíždí. Někde uvnitř jsem věděla, že to nesmím nechat být. Musím něco udělat a zabojovat. Stále jsem si v hlavě přehrávala tu větu. Větu, kde řekla, že jsem byla její první. Netušila jsem jak to myslela. Byla jsem její první holka nebo celkově? Po chvíli jsem vzala svou tašku a odešla do auta. Doma jsem byla za dvacet minut a hned se odebrala do kuchyně. Místo jídla, jsem ovšem vytáhla láhev s vínem a skleničku. Cestou jsem v tiskárně sebrala několik papírů s tužkou a v obýváku si sedla ke stolu. Rozhodla jsem se jí napsat dopis a vše do něj shrnout. Od omluvy až po vyjádření citů, které k ní chovám. Když jsem se napila, začala jsem psát. Pokus byl neúspěšný a tak jsem to zkoušela znova a znova.

Vítejte u další kapitoly. Snad se líbila a netrpělivě vyhlížíte další. Jak tohle celé dopadne? Zabere dopis? Nebo se stane něco nečekaného?