Od naše rozhovoru uběhl téměř týden . Zápas opět dopadl podle mé představy a výhra se dost slavila. To, co mě ovšem trápilo víc, bylo jak se vyvíjel vztah mezi mnou a Mell. Téměř semnou nepromluvila a dělala vše proto, aby se mi vyhla.

,, Carol, můžeš prosím?" zeptala jsem se, když procházela po tréninku kolem mě. Přikývla a počkala až projdou ostatní.

,, Chcete zas řadu? Nebo snad pomoc?" zeptala se a zakroutila nad tím hlavou.,, Měla jsem radost, že jste šťastná, ale tohle si ta holka nezaslouží. Spí u mě, brečí a musela sem schovat všechen alkohol," začala a opřela se vedle mě o zeď.,, Ta holka je na dně. Tolik vás miluje a udělala by pro vás cokoliv a vy? Vy se sní rozejdete?" položila otázku a já se překvapením rozkašlala. Tahle věta mě dokonale vrátila do reality.,, A jen proto, že se pořádně neznáte?"

,, Carol, my se nerozešli. To bych totiž nedokázala a nemám k tomu důvod."

,, Ona to tak pochopila. Víte, chtěla s vámi strávit pěkný večer, dát si třeba skleničku vína k filmu. Nebo si povídat. Prý ani neměla v plánu u vás spát. Chtěla jet pak domů," odpověděla a já sklonila hlavu. Čím více jsem toho věděla, tím spíše jsem si byla jistá, jaké city ke mě chová. Věděla jsem, že s ní musim, co nejdříve mluvit a uvést vše na pravou míru. Musela jsem jí donutit k tomu, aby semnou zase mluvila a usmívala se, jako dřív. Teď své úsměvy darovala vždy právě Carol nebo komukoliv jinému z týmu. Jen s nimi mluvila a svěřovala se jim.,, Bude těžké s ní mluvit. Nestojí vůbec o rozhovor s vámi a nechce ani slyšet nic o vás. Takže se obávám, že vám tentokrát pomoct nemohu."

,, Chápu tě. Vím, že sem to celé posrala a měla se vyjádřit lépe, ale to už nezměním. Ale můžeš jí požádat, aby zůstala v šatně, že s ní chci mluvit?"

,, Zkusím to, ale úspěch vám nezaručuji. A v odchodu jí taky bránit nebudu."

,, Jistě. I přesto děkuji," odpověděla jsem a sledovala jak odchází za dveře. Nevím jak dlouho jsem tam stála. Mohla to být hodina, možná i dvě. Pochodovala jsem od zdi ke zdi a neustále sledovala dveře. Mohla jsem tam prostě vejít a vyžádat si jen několik minut soukromí, ale to bylo právě to, co jsem nechtěla. Nechtěla jsem jí k tomu nutit. Když začaly odcházet, každý se rozloučil. Poslední odešla Carol a tak jsem usoudila, že Melissa zůstala. Rychle jsem vešla dovnitř a zarazila se při pohledu na Mell. Seděla tam jako hromádka neštěstí a pohrávala si s prsty.

,, Co chceš? Jsem na odchodu," vyřkla najednou a zvedla se.

,, Chci si s tebou promluvit. To si myslím, víš moc dobře," řekla jsem a stála opodál.

,, Ale já s tebou učit nechci a nemám na to čas. Mám schůzku s Nettie," odpověděla a zavřela tašku, kde měla základní věci.

,, Tahle lež se ti moc nepovedla. Neumíš lhát," odpověděla jsem a došla k ní.,, Mell, prosím. Nerozešli jsme se a nechápu, proč to říkáš Carol. Vlastně ani nevím, jak jsi na takovou hloupost přišla."

,, Jak? Jak jsem na tohle přišla? Vždyť si mi to řekla do očí! A ty se ptáš jak!" zvýšila hlas a rukama si zajela do vlasů.,, Nenávidím tě!" zakřičela a já musela zamrkat, abych udržela slzy za očními víčky.,, Ale zároveň tě neuvěřitelně miluju. A za to se nenávidím mnohem víc."

,, Přestaň. Vím, že jsem mohla použít jiný slova. Říct to jinak a ne tak, jak jsem to řekla. Nemysli si, že mě to nemrzí. Nemysli si, že mi nechybíš," řekla jsem a už nechala slzy volně stékat. Došla jsem k ní a přitáhla si jí do objetí.,, Já tě taky moc miluju, ale jen nechci, aby nás to, jak rychle to šlo, zničilo."

,, Chybím ti a stýská se ti? Tak proč jsi sakra nepřišla?! Máš moji adresu a já na to čekala. Čekala jsem, že zazvoníš a strávíme třeba příjemný večer. Ne v posteli, jak jsi si myslela. Ale u filmu a s večeří. Ale to se nestalo. Takže jsem ti zřejmě moc nechyběla." odpověděla a ustoupila několik kroků zpět. Vzala si tašku a hodila si jí přes rameno.,, Možná by bylo lepší, kdyby jsi mě na nějakou dobu stáhla ze sestavy. Asi ten čas potřebujeme obě dvě," řekla a chystala se mě obejít. Se slzami jsem jí chytila a i když se bránila, přitáhla jsem si jí do polibku.

,, Trestej za to mě. Nenáviď mě, klidně mi dej pár facek. Ale netrestej tým. Nezaslouží si to," řekla jsem a pevně jí držela.,, A, co se týče nás dvou, mohu to ještě nějak napravit? Nechci tě ztratit."

,, Já nevím, Jessico. Nevím zda už není pozdě," odpověděla a vysmekla se. Po chvíli jsem zaslechla zavření dveří a já se posadila na místo, kde seděla před několika minutami. Jedná slza střídala druhou a zastavit je nešlo.

Vítejte u nové kapitoly. Co myslíte? Trestá takhle Jessicu oprávněně? Nebo je to přehnané? Zaslouží si to Jess?  A je opravdu pozdě? Co by mohla Jess udělat, aby tohle srovnala?