Na letišti na nás čekal autobus, který nás měl dostat ke stadionu. Neměla jsem na výběr. Auto jsem měla tam a MHD se mi rozhodně nechtělo.

,, Tu poznámku v letadle jsem slyšela," ozvala se Mell, která mě míjela.

,, Je mi to úplně jedno," reagovala jsem hned a pousmála se. U stadionu jsme byli za pár minut a já se začala těšit do postele a teplou vanu.,, Vážení, užijte si dnešní volno a zítra večer se tu sejdeme na tréninku. Pořádně si namasírujte svaly a budu se na vás těšit," řekla jsem a se všemi se rozloučila. Všichni se daly k odchodu a já se chystala také. Zarazilo mě ovšem, že zůstala Mellisa.

,, Taky se se mnou rozloučíš jen takhle? Ahoj a to je vše?" zeptala se a já si povzdechla. Neměla jsem to v plánu, ale chtěla jsem vidět její reakci.

,, Samozřejmě, že ne," řekla jsem s úsměvem a posbírala svoje věci. Na dálku jsem odemknula auto a ukázala směrem k němu.,, Protože ty jedeš se mnou. Pokud teda chceš."

,, S tebou budu chtít cokoliv," odpověděla a vydala se k autu. Těšilo mě to, ale obavy jsem měla. Potřebovala jsem si s ní promluvit a k tomu byl třeba klid. Věci jsme složily do kufru a nasedli. Já za volant a ona na místo spolujezdce. Pomalu jsem vyrazila na cestu a věnovala se řízení.,, Kam máme namířeno?"

,, Ke mě, Mell. Jen tam budeme mít klid a nikdo nás nebude rušit."

,, Rušit od čeho?" zeptala se váhavě a já na sobě cítila její pohled.

,, Musíme si promluvit a ty to víš moc dobře. Takže nás nikdo nebude rušit od mluvení," odpověděla jsem a odbočila ke svému domu.

,, Znám lepší věci, než je mluvení," podotkla a já ucítila lehké zašimrání v podbřišku.

,, Říkám, že si musíme promluvit, tak s tím přestaň," řekla jsem a otevřela bránu. Zajela jsem k domu a rychle vystoupila. Bez jakéhokoliv slova, jsme vyndaly věci a vydaly se dovnitř. Tašky jsme nechaly v chodbě a já Mell ukázala celý dům.,, Jestli chceš, udělej si pití a sedni si v obýváku. Jen se převléknu," řekla jsem a vyběhla schody do pokoje. Byla jsem trochu nervózní. Vlastně jsem ani nevěděla, jak mám začít a o čem konkrétně mluvit. Věděla jsem jen jediné. A to, že je to potřeba. Musela jsem přehlížet její pohledy a stranit se jejích doteků. Měla tu moc mě ovládnout a tentokrát to bylo na mě, abych řekla dost. Tentokrát jsem nestála o to, aby jsme skončily v ložnici. Když jsem se vrátila, seděla na pohovce, v ruce svírala sklenku s pomerančovým džusem a pohled směřoval k fotografiím, které visely na zdi nad televizí.

,, Už jsem tady," řekla jsem a upoutala tak její pozornost.,, Dojdu si taky pro něco k pití. Nemáš třeba hlad?" zeptala jsem se a nespouštěla z ní oči. Postřehla jsem, že je nervózní. Chápala jsem to. Nevěděla, co chci řešit a tak byla nervozita na místě. Taky jsem nebyla zcela klidná. Nevěděla jsem jak konverzaci začít, aby to pochopila a nedošlo ke zbytečné hádce.

,, Ne, hlad nemam. Ale děkuji za optání," odpověděla a podívala se mým směrem.

,, Dobrá, tak mi dej chvilku. Udělám si aspoň vajíčka. Já totiž hlad mám," odpověděla jsem a odešla do kuchyně.

,, Proč ten rozhovor oddaluješ?!" zvolala z obýváku a já si povzdechla. Dala jsem pánvičku na sporák a dala do ní trochu oleje.

,, Nic neoddaluji. Pouze mám hlad," odpověděla jsem klidně a vyčkala než se olej rozpálí. Během několika minut jsem měla jídlo hotové a vydala se do obýváku. Teď jsem věděla, že už se rozhovoru nevyhnu a budu muset začít ať je to jakkoliv.

Krásné pondělí všem. Zde je další kapitola. Co chce podle vás Jess řešit? Je to snad něco vážného? Týká se to snad jich dvou nebo něčeho jiného?