Po chvíli jsem se k autobusu vydala také. Na recepci jsem odevzdala klíče a venku se rozhlédla, zda nezahlédnu Mell. Bavila se s holkama a snad i předstírala, že mě nevidí. Tašky jsem dala do zavazadlového prostoru a vyčkávala u dveří. Mrzelo mě, co jsem řekla a přemýšlela jak to napravit.

,, Víš, že je to v háji?" ozvalo se vedle mě a já se otočila ke Carol.

,, Koukám, že se stihla svěřit," prohodila jsem a sklopila hlavu.,, Vím to. Měla jsem radši mlčet. Ale občas mluvím rychleji, než myslím."

,, Asi nevím, o čem mluvíte. Já mluvím o Nettie, která moc mluvila a budete mít kvůliní problémy."

,, Aha. Jo, zadělala nám na velké problémy a já to jen završila," odpověděla jsem a povzdechla si.,, Moje pusa občas nedokáže mlčet."

,, Proč? Co se stalo?"

,, Carol, jsem prostě pitomec. Pohádaly jsme se," začala jsem a pohled obrátila k Mell stojící kousek od nás.,, Ve zkratce, jsem řekla, že ji radši opustím, než jí zničit kariéru."

,, Aha, tak to pak chápu, že tu není s námi," odpověděla téměř hned a zamyslela se.,, Co vám na to řekla?"

,, Že to nemohu myslet vážně. Že pokud neztratí mě, bude jí to jedno. Ale to je přesně to, co nechci. Má před sebou celý život a slibnou kariéru."

,, Copak to není jasné? Miluje vás. Seberte se, dojděte pro ní a promluvte si. Nebo chcete nechat tak skvělou holku? Lepší už nenajdete. Sice jste spolu chvilku, ale vzájemně se potřebujete. A u komise se budete potřebovat ještě víc," odpověděla a já jí musela dát za pravdu. Rukama jsem si zajela do vlasů a pohlédla jí do očí. Říkaly přesně to, co si myslela. Musela jsem něco udělat. Musela jsem se sebrat a omluvit se.

,, Fajn, máš pravdu. Je pro mě důležitá a nechci bez ní být. Ale..."

,, Žádné ale neexistuje. Buď chcete nebo ne," skočila mi do řeči a poté se odebrala do autobusu. Měla pravdu. Žádná jiná možnost nebyla. Několikrát jsem se nadechla a vydechla. Když jsem se dala směrem k ní, holky se daly k autobusu a ona tam zůstala.

,, Mell, můžeme si v klidu promluvit?"

,, O čem? Všechno jsi rozhodla za nás. Mám pocit, že jsme si už všechno řekli."

,, Zkus mě pochopit. Já tě miluju, chci s tebou být. Jen mi jde o tebe a tvojí kariéru. Nechci, aby jsi si kvůli mě zničila celý život."

,, Tak mi ho chceš zničit tím, že mě opustíš a zmizíš? Máš pocit, že takhle se to dá vyřešit? Kdyby jsi mě tolik milovala, nikdy to neuděláš. Moje kariéra mi ukradená. Ty jsi pro mě víc," řekla a já na ní zůstala nevěřícně koukat. Snad jsem doufala, že to nemyslí vážně, ale myslela.,, Klidně skončím hned teď, abych o tebe nepřišla," pokračovala a v očích se jí zaleskli slzy. Nezmohla jsem se na víc, než jí pevně obejmout a přitisknout její chvějící se tělo ke svému. Bylo mi jedno, zda nás někdo sleduje. Bylo mi jedno, zda si o nás někdo něco říká. Musela se uklidnit a to jsem mohla udělat pouze já. Po chvíli jsme nastoupily do autobusu a Mell se posadila vedle mě. Svojí ruku jsem dala kolem jejích ramen a nechala jí, aby si hlavu opřela o mě. Panovalo mezi námi ticho. Ticho, které bylo příjemné a nutili nás obě přemýšlet. Dlouhou dobu se nic nedělo a Mell spala. Jak dokonalé se při tom tvářila, jsem věděla jen já.

,, Přemýšlíš?" zeptala se a já odvrátila pohled od příjezdu na letiště.,, Vážně poletíme letadlem?"

,, Ty snad ne? Nikdo z nás neví, co bude dál," odpověděla jsem a zaregistrovala její strach v očích.,, Bojíš se létat? Nikdy jsi letadlem neletěla?"

,, Letěla. Jednou. A myslela jsem, že se zblázním. Nesnáším létání," povzdechla si a já se musela pousmát. Bylo to vtipné. Chcili trvalo než jsem se rozesmála a dostala tak pohlavek.

,, Promiň," řekla jsem a zvedla se.,, musíme jít, budeš sedět semnou a já tě ochráním," řekla jsem stále s úsměvem a zakroutila nad tím hlavou. Cestou do letadla mě držela za ruku a já měla pocit, že mi ruka za chvili odumře.,, Mell, odumře mi ruka, pokud nepovolíš," šeptla jsem a zaregistrovala jak se zastavila. Bezradně jsem si povzdechla a udělala několik kroků zpět.

,, Nejdu tam."

,, Jdeš a ptát se tě nebudu," konstatovala jsem a vzala jí do náruče. Svižně jsem se vydala ke schodům a ignorovala její křik.

,, Pusť mě! Já nechci! Polož mě na zem!" křičela a já se dál usmívala.,, Za tohle zaplatíš! Okamžitě mě pusť!" snažila se, ale já jí klidně ignorovala.

,, Omlouvám se. Občas se chová jak dítě," řekla jsem letušce a ta se pousmála. Mell jsem donesla až k našim místům a donutila jí, aby se posadila. Za námi došli ostatní a posadili se dle libosti.

,, Jako dítě, jo? Počkej až budeme na místě. Zabiju tě. Pokud tohle přežiju."

,, Nebo já," řekla jsem spíše pro sebe a přitáhla si ji do objetí. Při vzletu se trochu rozklepala a tiskla se ke mě jak malé vystrašené štěně.

Omlouvám se za dlouhé čekání. Ale kapitola je zde a snad se líbila. Díky za přečtení, hlasy a komentáře