Ráno jsem byla nervózní mnohem víc, než večer. Netušila jsem, co čekat a celkem se toho bála. Měla jsem obavy, že se mi bude vyhýbat a nebude semnou chtít mluvit. U stadionu jsem byla už hodinu před odjezdem a snad i čekala, že tam bude Melissa.

,, Co jsem vlastně čekala?" řekla jsem si pro sebe a sedla si na blízkou lavičku. V ruce jsem si přehazovala krabičku s cigaretami a váhala nad tím, zda si zapálit.

,, Nekuřte, kazí to zdraví," ozvalo se zamnou a já leknutím nadskočila.

,, Carol, lekla jsem se. Co tu děláš? Sejít se máme až za 45 minut, ne?" zeptala jsem se a ona přikývla. Sedla si vedle mě a dívala se kamsi před sebe.,, Včera jsem se stavila za Melissou. A chtěla vám napsat, že je nemocná a nepojede."

,, Kvůli mě?"

,, Jo. Prý je do vás tak zamilovaná, že to nezvládne," řekla a já sklonila hlavu.,, Donutila jsem jí, aby si sbalila a přišla. Snažila jsem se jí vysvětlit, že s ní chcete mluvit a nějak tuhle situaci vyřešit."

,, Co ti na to řekla?"

,, Že to nepůjde tak lehce. Ublížila jste jí tím, že jste utekla a nechala jí tam," řekla a já souhlasně přikývla.

,, Jo, to já vím. Tohle se nemělo stát, měla jsem zůstat. Měla jsem zůstat s ní, v jejím objetí," řekla jsem a Carol se usmála.

,, To jste měla. Teď už je to jen na vás. Já proto udělala, co jsem mohla. Hlavně to neřešte před týmem. Nechte to někam  do soukromý," odpověděla a zvedla se. Chvíli na to už se sešli všichni a začali svá zavazadla skládat do autobusu. Melissa došla jako poslední, tašku mi položila k noham a odešla se posadit. Dala jsem jí k ostatním a nastoupila.

,, Tak jo, dáme se na cestu. Kdyby se někomu udělalo špatně, řekněte a na chvíli zastavíme," řekla jsem a šla si se všemi podat ruku. Jediná Melissa mě naprosto ignorovala a dělala, že tam nejsem.,, Pokud to chceš řešit takhle, budiž. Ale pamatuj si, že nejsem sluha. Tu tašku si tam dej příště sama," řekla jsem tiše těsně u jejího ucha. Viděla jsem jak se jí začal rychleji zvedat hrudník a na rukou měla husinu.,, Ignoruj mě, ale podej mi tu ruku a nebuď uražená," řekla jsem a sledovala, co udělá. Nakonec mi ruku podala a pousmála se.

,, Stalo se něco?" zeptal se Patrick a já zakroutila hlavou. Všichni z realizačního týmu si sedli do prvního podlaží autobusu a hráči do druhého. Rozhodla jsem se zůstat nahoře a uvelebila se. Nutilo mě to se občas otočit a věnovat pohled jedinému člověku. Většina lidí začínala usínat a já se rozhodla je napodobit. Když jsem začala usínat, cítila jsem, jak se sedačka zamnou pohnula a tak jsem se zvedla.

,, Se divím, že můžete spát. Já bych po tomhle rozhodně neusnula," řekla Carol a já se dívala do stropu.

,, Mám jen zavřené oči. Myslíš, že bych dokázala usnout? Vždyť ta holka mě absolutně nenávidí."

,, Myslíte, že člověk, který brečí vás nenávidí? To si úplně nemyslím."

,, Ona brečí? Kvůli mě?" zeptala jsem se překvapeně a zpozorněla.

,, Jo, brečí. Kvůli mě to asi nebude, tak zkuste hádat. Upřímně, vykašlala bych se na vás, být na jejím místě. Zlomila jste jí srdce," řekla a opřela se. Mluvila tiše a pozorovala mě.

,, Teď za ní nemohu. Je tu celý tým, Carol. Kdyby se někdo probral, byl by to hodně velký problém," bránila jsem se a přišla si v tuhle chvíli bezradná. Carol mi podala složený papír a pousmála se.

,, Mám vám tohle předat. Zničila spoustu papírů, takže je to asi důležité. Jdu zpátky a chvíli spát," odpověděla a já kývla. Chvíli jsem váhala, ale nakonec vzkaz otevřela.

Příliš nezajímavá kapitola, ale snad se líbila. Další bude mnohem lepší, peprnější a hlavně napínavá. Co bylo ve vzkazu? Opravdu jí nenávidí? Proč jí Carol pomáhá? A mohl by z toho být opravdu problém? A co naše Nettie? Zkousne tuhle skutečnost? Tip na výsledek zápasu?