„To bude dobrý“ snažila se ji uklidnit, ale marně. Rain cítila jen bolest. „Proč jsi to udělala?“ držel Harumi za ramena a tím si držel od ní dostatečný odstup, aby ho op3t nepolíbila. „Já? Jak už jsem řekla. Na uvítanou, ale i nashledanou.“ pokrčila rameny. „Nevěřím ti“ prskl. „Nevěděla jsem, že půjde sem. Nic to nemělo znamenat“ usmála se. Opět ten úsměv, kterému nemohl nepodlehnout. „Mám ji rád, ty jsi minulost“ otočil hkavu k rybníku. „Ale no tak Lloyde“ pokusila se jeho tvář přesměrovat k sobě. „Věř mi“ sama se odtáhla.

Ria mezitím chodila po place před školou. Oči v slzách a přemýšlející výraz. „Mohka by jsi ořestat chodit sem a tam?“ zeotala se Nya, která už padala nudou na místě. „Promiň“ úsměv ji prostě nešel. „Já jen, jak mi to mohl udělat?“ zatunal ruce v pěst. Jakoby tu bolest mohl zastavit. „To nevím, ale jestli to byla Harumi, tak to udělala naschvál, on by se  tě jinak nevzdal“ mrkla na ni. „Asi už šílím, co?“

„Víš Lloyde, jeden můj kamarád, dal mi tohle“ z kapsy u šatů vyndala kožený orovázek, na němž byl přivázaný krystal, sv3tle kodrý, skoro do bílé. „Nech si ho“ podala mu ho. „Jen to důkaz toho, že tě nechám být, když si to budeš přát, ber to jako dárek na usmířenou“ Lloyd chvilku váhal, lae nakonec si ho vzal a přivazal na krk. „No nic, já už půjdu“ hlesla. „Nechoď, tvá přítomnost mi dělá dobře“ řikl za ní Lloyd. „Miluju tě“ hlesl a přitáhl si ji blíž.

Kdo by teď řekl, že Lloydova duše patřila někomu jinému, neznámý ji ovládal. Lloydovi oči zesvětlali do stejné modré jako byl krystal, co měl na krku. Ria pořád přemýšlela nad tím, co viděla. Přišla si zrazená a bolest v jejím srdci, připomínající, jakoby se roztříštilo na několik malinkatých střípků, které ji bodali po těle, ale vevnitř.

Aloha lidičky, stále žiju a to zdravá. Co vy? Doufám, že vás toto otěším, jelikož si asi vyberu tento příběh, společně s dalšími, na kterých budu více prscovat. Takže už se těšte na víc kapitol, doufám, že to nebude zas několik měsíců dlouhá pauza 😅😉