Nohy pletoucích se společných kroků, šli udupanou písečou cestou. Přední dvojice si silně tiskla ruce, a překračovali závory, které se jim míhali před očima.

Kroky, ale brzy utichali, Kaiova mysl byla čistá, ale okolí kalné, jako blátivá kaluž. Šťastné vzpomínky na rodiče či se sestrou, se mu prodírali za záda a on spokojeně pokračoval v chůzi. Vysmíval se lesu, že si na něj nepřijde a tuto chybu, by si měl pamatovat.

~Podobný les se před ním tyčil, na okraji bahnivé cesty trčel kámen. Byl to krátký proces, kdy se snažil zapomenout, jak moc klesl. Ztráta Zane byla ničivá, i když nebyl úplně pryč. Opustil, tým, rozpadli se, ať se Lloyd snažil s Wuem jakkoliv. Chtěl odejít do exilu a nevrátit se. Jeho plán do budoucna byl prázdný, nechtěl se vzdát tvrdého výcviku, který podstoupil, ani vyjít z kondice, ale najít si práci ve městě, tam kde přišel o bratra a přítele nechtěl. Lesem se pletl, scházel z cesty a opět nacházel stejnou, procházel uzkou cestičkou, lemovanou jahodníky. Svačina se vždy hodila a jeho ego poklesávalo na střední úrovni, než jeho osobnost narazila na větev stromu před ním. "Jau!" Zastěžoval si, ale jen jak se dostal do sedu, jeho pohled spatřil rozbořený dům. "To nemůže být." Zašeptal překvapeně. "Já oprabdu našel dům prvního mistra sponjitzu?! Ha! Slyšíte to? Já Kai! Nasel jsem to! Juhuuu!" Ego rostlo, tak jako důstojný nápad pro budoucnost. Ale chtělo to tolik času, že to Kai viděl slibně.~

Vzpominal, jak chodil bojovat, dával si přezdívky, aby jeho jméno bylo zapomenuto, neexistujíc ve městě, tak jako tu nebyl Zane. A pak se jeho plány zastavili, když se naskytla možnost Zane najít. Jeho mysli opět projela vlna, že by na tom měl opět pracovat po návratu, a brzy si otevřít vlastní dojo, přeci by mu mohl brzy závidět i sám zelený ninja.

Kai nebyl jediný, který se zarazil a zdržel řetězec ninjů. Jay byl plný pochybností a strachu, les mu přehrával zajímavá fakta života, jeh okázalé chyby i výhry. Nyina ruka se zdála jako vzduch, mezi dvěmi muži a Jay se ponořil do slibnější vzpomínky.

~Oči mu svítili modře, na těle modré tričko s belskem a na hlavě z kartónu žlutě a modře natřený blesk. Nebyl to jeho první a ani poslední Halloween, kdy chodíval oblečený za blesk. Jeho mládí bylo skvělé, než se mysl zatemněla při ztrátě matky a otce, který se k němu nevracel. Nemohl si stěžovat, náhradní rodiče byli úžasní, i když umístěním domova, nebylo přímo dobré, měl vše co potřeboval. Kráčel po osvícené ulici Ninjaga a sledoval oranžová neonová světla. Pamatoval si, jak s údivem sledoval té noci netopýry, kteří mu prolétli nad hlavou, jak jeho malé ručičky drželi košík se sladkostma a viděl se jednou vysoko. Někdo kdo bude mít takový neonový nápis s bleskem. Tehdy doufal v jeho nápady a vynálezy, které by prodával občanům města.~

Ach kdyby tehdy tušil kam se až dostane, že bude mít víc, než v co doufal, že nepotřebuje neonový nápis, že vlastnil vlastní show a sám ovládá blesky.

Tým stál, dva z nich opět mimo. V Rain už hořela z lost a přes její kůži probýhala průhledná mlhovitá energie. "Hey Rwin, uklidni se, ne každý tu  prochází častně." Uklidňoval ji Lloyd. "Ale nejde o to, byla bych je schopná vláčet, já jen.... Není to lehké vést a nepoddat se! Musíme přejít hranici a jsme stále ve středu lesa, už párkrát nás málem stáhli z cesty." Rozhodila volnou rukou a slzy se jí draly do očí, utříděna mysl se začínala rozhazovat. "Dobře tak, jinak, povedu, bmhe to jen rovinná cesta, no ne?" Už pouštěl rukou Colea, když se dívka před ním vzchopila. "Ani nápad, jen," nadechla se a zhluboak vydechla, setřela si slzy a nahodila odhodlaný výraz. "Přejít hranici, jen to a dál nic." Pridce trhla s Lloydovou rukou, aby trhla se všemi a orobrala dva z týmu.

Dnes jsem umřela na těláku a tato má vyškrábaná kapitola je opravdu dost z dneška. Ale jelikož ještě budu trčet ve škole, očekávala bych zítra další, možná i dnes.... Ach já je oprabdu musím dostat z toho lesa lmao🙈🤣
Chyby budu kontrolvat až doma na počítači 😅👉🏻👈🏻 tak mi to prozatím odpusťte ^^