Těžká část jejich cesty, byls stále před nimi, ale les vzpomínek neubíral na bolesti méně. Nya s Kaiem se snažili neohlížet na špatné chvíle svého dětství, když jim jejich vzpomínky les ukázal. Kai se ooravdu zasekl a koukal na vizi ořed sebou, kterou mohl vidět pouze on a jeho sestra. Jay se snažil být ten statečný a drknout do něj, aby mohly pokračovat v cestě.

Lloyd přjeračoval jednu bolestmou vzpomínkou za druhou, ale Rain byla velkou podporou, její stisk dlaně, byl uklidňující, pomáhala mu ořejít nejčernější chvíle.

~"Byl to jen malý kluk, kluk předurčen k moci," opakoval jeden z mužů, kterému kdysi Lloyd ukradl peníze, aby si mohl koupit lízátka a kápi, podobnou otci, ale byl však chycen. Z dávných hlubin stínu, se vynořil muž, vyšší než ten který ho káral za jeho špatné chvoání a posílal zpět do školy a deckého domova naráz. "Co kdyby šel se mnou? Odvedl bych ho k otci," hlas může byl temný, jako čirý stín, ale Lloyda to tehdy neděsilo, spíše lépe naslouchal. "Och ano prosím." Jeho štěněčí oči se vryli mužovi do tváře a váhavě začal souhlasit. Tehdy, si přál být jen s otcem, udělal by cokoliv, i dnes, aby s ním mohl strávit krátké chvíle, do hezkých vzpomínek~

Rain pociťovala, že se něco děje, les ji odebíral velkou většinu moci, ale pořád by i bez ní poznala, že to Lloyda dostává čím dále víc. Netahá ho do hlubin stromů, ani na jinou cestu v rozcestí, ale spíše ho táhne dolů, Lloydova černá strana, tu co by nedokázal zahnat do kouta mysli, i kdyby si přál. A byla to právě ona, kdo se prudce zastavil a vzhlédl k ostatním. Její vzpomínky ji pouze bublali kolem těla, ale byla zvyklá, znala to, byla uklidněná a s Lloydem víc než připravená přejít přes cestu lesem. Vzhlédla opět k Lloydovi a opatrně se dotkla jeho tváře.

~Následoval může dále do hlubin černého lesa, noci a desivých skal, dokud nedorazili k oné propasti. "Brána do světa tvého otce," pokynul mu muž a nechal Lloyda vstoupit k okraji. "Konečně budeme spolu otče a budeme páhcat zlo, hahaha." Smál se ďábelsky, i když v duchu jásal jako děti v jeho věku, když vyhrajou kotel lízátek a tak udělal šťastně krok v před. Padal a padal, než ho zachytila právě ona temnota, a když se postavil na zem, uviděl na trůnu šest svého otce. "Otče?!" Vykřikl šťastně a rozeběhl se ho obejmout. Garmadon pouze zalapal po dechu a stiskl syna v náruči, i ořes jeho zlou stránku, by nechtěl syna namočit do svého prokletí. "Co tu děláš Lloyde?! Proč nejsi u matky? Určitě umírá starostí." Prohlížel si ho jeho otec a Lloydův pohled se měnil během vteřin. "Nejsem u matky, opustila mne jako malého... Nikdo tam nebyl, když jsi mne nechal sedět přede dveřmi bytu," odpověděl naštvaně. "Nechal jsi mne tam, i když jsem chtěl jít s tebou, ale konečně jsme opět spolu." Radostně se mu na tváři rozkvetl úsměv. "Ne Lloyde, tady nemůžeš jít, nemůžeš následovat mé prokletí, tohle si nezasloužíš! Matka se o tbee měla starat." O strýci Wuovi nikdy nemluvil, možná se jen pouze obával, aby Lloyda nepostavil proti němu, či ho nenutil promeškat dětství v tělocvičně. Lloyd se nechápavě podíval na svého otce a prosil, "Ne, neposilej mne zpět, otče prosím?" Fňukal a Garmadon nechal podlehnout dobrou stránku, aby svému synovi poskytl pár hezkých příjemných dních, než se zmůže na to, ho poslat zpět na zem, tam kde by měl mít lepší život, nebo tam, kde se dozví své proroctví, jejich rozdělení a zachráněni cesty, která se měla brzo opět rozejít.~

"Lloyde, shh, poslouchej mne, musíš se zas vrátit," mluvila na něj jemně Rain, ale když se ohlédla na všechny jak se ji snaží pomoct, netušila proč to dělá. Její tělo se naklonilo k Lloydovýmu, pevně ho objala a rty přitiskla k jeho. Do polibku se brzy usmála a odtrhla se rychleji, než by si přála. "Už je to dobré?" Prsty mu prohrabávala kadeře. "Nesmíme se otáčet zpět. Vím, že je to těžké, ale nesmíme." Lloyda pevněji stiskla za ruku, jako ujištění, že na něj nemluví a řada by si o tom promluvila později, až vyjdou z lesa. "Neohlížej se a přejdeš, je to tak velitelko?" Kaiovi unikala slova z úst a opravdu mu věnovala protočení očí. "Ano, jsem ráda že si to mistr ega bere k srdci." Sladce se ušklíbla a dodávala svému příteli jiskru, proč nepodlehnout vzpomínkám. "Hey! Jsem mistr ohně! Možná začnu brát ty slova zpět," zamručel, i když se mu od ostatních dostalo pouze smíchu. "Klid bráško, my víme, že jsi mistr obojího." Smala se tiše Nya.

A tak jejich cesta pokračovala, ruku v ruce, neohlížeje se zpět, prožívaje další vzpomínky smutné i šťastné a kráčeli k východu. Konec byl daleko, ale jejich vzájemná opora byl nedobitná mříž, každý se soustředil, aby nezapadl do díry vzpomínek a neztratil mysl v lesním tichu.

Tak mne před spaním popadla isnpirace a donutila napsat tuto kapitolu, a upřímně řečeno, začíná mne to opět bavit, ať už psaní obecně, nebo této knihy. Nevím jaká bude má inspirace na zítra či příštích pár dní, ale určitě něco napíšu, až už to bude tato kniha, či jedna z mých uložených na jakýkoliv motiv 😘😉 brzy se vám ozvu, až mne ta isnpirace popotáhne za pačesy 😂❤️

Pokud tu je někdo, koho baví takové ty flashbacky, mohla byhc je do pár kapitol opět zapojit, dokud se stále ještě hodí 😅👉🏻👈🏻