Peter:

Bylo těžké stíhou utíkat. Má noha, na kterou spadl dřevěný trám, nebyla na tom zrovna dobře. Na mých rukou zasychala čerstvá krev, mých rodičů. Můj život se během chvíle obrátil vzhůru nohama. „Ten hoch utíká“ křičel za mnou vysoký muž. Utíkal jsem co nejrychleji jsem mohly, marně jsem se však pokoušel rozpohybovat mpu zraněnou nohu.

Ten den, jsem se naučil několik věcí. Neohkížet se na bolest, bojovat do posledního dechu. Druhá věc byla, neohlížet se na minulost, rozhodně né, když se snažíte schivat v davu a nevyčlenovat, nebýt pro ránu boží. Za třetí, naučit se bojovat. Být kreativní v cestě k úniku. Vyhledat nejbližší pomoc a naposledy, nevytahovat proti protivníkům své emociální výlevy.

Jenže v  ten den jsem se teprve vše učil, jen díky němu jsem se to naučil. Ale kdo by nechtěl po několika letech, co bude mít lepší morálku a fizičku. Možná jsem si měl připsat, že pomsta nic nevyřeší. Ale tehdy, chtěl jsem ji. Pomstít své rodiče.

Ale ať nepředbíhám. Kluk, ano ten malý, nezkušený, vystrašený a zraněný po psychické i fyzické strance, se snažil uniknot čtyřem vysokým mužům se svaly.

Pamatuji si ten den, jako by to byla ta nejpřesnější noční můra. Jeli jsme s rodiči z práce, teda, oni mnetam měli. Chemical Industrie si vedla bezvadně. Otec zrovna přišel, jak by mohl propojit pavoučí a lidské smysli. Bohužel, po hovoru s jedním chlápkem v černém, se rozhodl vše zníčit. Smazal tabuli, papíry zapálil a nechal shořet na popel a mne vzali. Nasedli jsme do auta a prudce se rozjel. Netrvalo dlpuho, než nás zastavila střelba. Ti čtyři muž ihned postřelili otce a potom matku, která vyděšená vystoupila z auta. Já se rozeběhl k jejich nehybným tělům .

Když si mne všimli, začali střílet. Jeden trefil provazy, které drželi dřevěný trám nade mnou. Ten spadl na mou nohu. Když jsem se vymanil z pasti, kulhal jsem. Moje šikovnost pro vyhýbaní a taktiku, byla až obdihuvodná a zajímavá. A proč? Jelikož jsem jim utekl. Zametl jsem stopy a oni mne nemohly najít. Naveld jsem je na čínské tržiště, lae ve skutečnksti jsme se nsažil dostat z jedné střechy na tu druhou a tak dojít k mé tetě a strýčkovi.

Utíkej, běž!!!“ matčin poslední vzdych, než zavřela oči na dobro. „Petere, musíš...najít...ten...“ Nedořekl to, jelikož jedna kulka vletěla do otcovi hrudi a navždy umlčela jeho chraplavý hlas, který se snažil mluvit. „Je konec, teď zemřeš kluku“ zasmál se muž nejblíž ke mně. Husina se propletla celým mým tělem. Stuhl jsem na místě, ale pak jsem si vzpomněl na matčina slova. Měl jsem běžet. A tak jsem se rozeběhl. Oak ten výstřel a.... Trám ležel na mé pravé noze.

„Nikdy nezapomenu“ šeptla jsem od tohi dnu, vždy do větru. Pak se to stslo mou tradicí, v den, kdy se tato hrozná věc stala, jsemcsi sedl, či stoupnul na střechu a do větru noci zašeptla tato slova. A ani, nikdy jsem nezapomněl. A nikdy nezapomenu. Je to mojí noční můrou, minulostí i vzpomínkou. Už to nesmažu, ale to mě dělá silnějším než jsem.

„I won't forget on this terrible moment was happend today. But now and here I promise I never forget“

Dlaší je tady,dnes z již slibovaného Peterova pohledu 😅😘 Nemohla jsem si odpustit něco v angkičtině. Pokud tomu nerozumíte, napište mi, abych vám to přeložila 😉😊😘

Tak zase u další. (Jestli to takhke půjde dál a budu každ ýden vydávat jednu kapitolu tady a u Stop 2, tak bych si mohka přibrat další knihy co mám vydaný a zaměřit se na ně. Tudíž by se to mohlo střídat.🤔😅 Teda Stop 2 je jasný, to musím vydávat, aby jsi měla na co se těšit po probuzení, že Juli? 😅😘😇

No nic lidičky, papapa u další. Jsem zvědavá, zda se mi povede do jendé kapitoly zařadit Riain a Peterův pohled naráz😅🤔😘