Máme tady nový rozhovor - tentokrát s další vítězkou Open Novella Contest 2023. Představujeme vám somniarosse a její příběh Alabastrův hněv.

Prozraď nám pro začátek něco málo o sobě.

Považuji se za snícího dobyvatele, dvaadvacetileté věčné mládě, které ujíždí na rocku nebo Hiroyuki Sawano, a rebelujícího filosofa.

Odjakživa jsem byla dítětem s hlavou v oblacích, zplozené dědictví po umělecky založených rodičích, ovšem až teprve díky psaní jsem své snění zkrotila do hmotné formy, což nastalo někdy v mých jedenácti letech. Začalo to fanfikcemi, které jsem zveřejňovala na svůj blog (budiž ti země lehká, blog.cz) a až někdy v roce 2015 jsem objevila Wattpad.

Vzápětí blog.cz umřel, a tak zbyl jediný net přeživší – Wattpad, který mi taky mimo jiné otevřel dveře k dalším odvětvím grafiky.

Obálky a propagační materiály, nikoliv webové designy, což jsem považovala (a nadále považuji) za další osobní vývoj. Něco nového, stejně úžasného a kreativního. To mi pomohlo vnímat grafiku z jiného soudku, vnímat ji více na emocionální a intuitivní úrovni, vkládat tam víc než obrázky a textová pole.

Profil somniarosse vznikl ze strachu a pro pocit svobody. Protože pseudonym adís okami se dá považovat za tichého veterána, vždy se skrývám pod jiným jménem, jinou identitou. Kdybych Hněv začala publikovat na svém mateřském účtu, zjevně bych ho ani nedopsala, protože jsem si nevědomky vytvořila identitu „grafičky", nikoli „autorky".

Což mi bylo řečeno i na Wattpad srazu. Díky tomu pohledu jsem začala analyzovat, co pro mě mateřský profil znamená a čím jsem ho poznamenala (neboť žijeme v době sociálních nálepek), načež jsem došla k závěru, že bude lepší budovat vlastní já od začátku, od nuly, pod jiným jménem.

Jsem člověk, který si zakládá na identitách, neboť každý z nás má na obličeji sto různých masek. Takže somniarosse mi umožnila psát především pro sebe, ne pro druhé (což je u adís okami nastavené, takový „otrok lidu", ha ha).

Hodně se po domácku věnuji psychologii (nejděsivější v mé knihovně je pro kolemjdoucí kniha Psychologie masových vrahů), která mě neskutečně fascinuje, proto se také s těmito informacemi snažím dostat do myslí čtenářů. Miluji analyzování lidskosti, emocí, budoucnosti a zejména naší mysli (na toto téma vřele doporučuji knihu Myšlení rychlé a pomalé, Daniel Kahneman)

Proto není také žádným překvapením, že se věnuji psaním sci-fi. Ať už je to kyberpunk, space opera, biopunk, solarpunk, všechny podkategorie budoucností, které mohou definovat naši futuristickou lidskost.

Kdysi vyhrával žánr fantasy, ale v něm se nemůžeme zaměřit na systém lidského vědomí.

Soukromě se věnuji sepisováním psychologické science fiction příručky O strojích a lidech budoucnosti, kterou chystám publikovat jak na Wattpadu (profil cyberpunkczsk), tak v PDF podobě. Myslím, že to bude jízda – a taky běh na dlouhou heuristickou trať.

Pro účast v ONC23 sis vybrala téma „Peklo je prázdné a všichni ďáblové jsou tady." Co tě na něm zaujalo a proč právě tohle?

Protože byl koncept příběhu již vytvořen, nebylo těžké do prostředí tuhle větu zakomponovat.

Fascinovala mě zněním, které krásně zrcadlilo povahu příběhu. Považovala jsem to za výhru v loterii. Jako kdyby ONC čekalo, až si tohoto tematického triumfu všimnu.

Takže výběr byl jasný. A ani jsem nad tím dvakrát nepřemýšlela.

Představ čtenářům tvou vítěznou novelu. O čem je? Proč by neměla chybět v žádné knihovně?

Alabastrův hněv považuji za psychologicky dystopický příběh, v němž se můžeme setkat s koňmi, které kdysi každý obdivoval, ale nyní se jich každý bojí. Díky hlavnímu hrdinovi, Jordanu Athyesovi, tak můžeme poznat Nový svět, který přežívá na závislosti na filtračních maskách a strachu ze sebemenšího plamínku. Lidstvo je vyděšeno, svědkem katastrofických požárů, kdy každý válčí s vnitřní paranoiou potýkající se se šílenstvím.

Pojednává o společnosti, která se semkla hrůzou. Kdy se jistí lidé mohou strachu postavit tak, že z hrůzy vytvoří zábavu. Kdy fascinace ovlivní naše vědomí a vytvoří z nás šílence, v jejichž myslících systémech se prohání ohněm prošpikovaní koně.

Snažila jsem se v příběhu zdůraznit důležitost vnitřních bludů. Že jakkoliv oddalujeme problém, ten nám dýchá za krk. Dějem se také dostáváme k tématu silných traumat, kdy každý druhý člověk raději vloží svůj mozek psychologům a dýchacím přístrojům.

Jedná se o fantasy sci-fi, psychologicky protkané pyrofobií, choromyslností, traumaty, vírou v něco krásné, přesto hrůzostrašné.

Alabastrův hněv zároveň není prvním příběhem, v němž se zmiňuji o povaze ohnivého prvku. Oheň ve mně představuje expanzi rostoucí vznětlivosti, zahoření pro emocionální zaujetí – něco, co nás smí spálit, ale i s těmi jizvami dokážeme žít. Dokážeme zahořet, vzplanout v závislosti na okolním prostředí. Máme v sobě tolik ohňů, s nimiž bojujeme; z nichž můžeme vytvořit nástroj pro válku; s nimiž můžeme dokázat velké věci.

Červená definuje nejen agresi, ale i soutěživost. Kdykoliv ji vidíme, zahoříme vzrušením, euforickou fantazií, která spojuje cílevědomost, a díky ní dosáhneme hodnot, za které stojí bojovat.

To je náš vnitřní plamen.

Proto koně v tomto příběhu hoří.

Jak probíhalo psaní tvé soutěžní novely? Psala jsi každý den? Plánovala jsi příběh dopředu nebo se vyvíjel postupně? Bojovala jsi s tvůrčími bloky nebo šlo vše jako po másle?

Koncept příběhu už dýchal ještě před zahájením ONC, ale chyběl mu správný inspirační zážeh. Nad účastí jsem vůbec nepřemýšlela, až teprve během neplánovaného pročítání promptů přišla múza a políbila mě na čelo. Myslím, že tento prompt přímo odkazoval na literární koncept, který mi dlouho nedal spát, takže nato přišlo povzbudivé osvícení.

Psala jsem jak ďas; každý den, každou minutu, každou vteřinu. Po přijetí promptu jsem příběh (za pomocí pár předvytvořených osnov) sepsala za tři týdny. Tvůrčí blok nepřišel, protože dávka inspirace byla natolik silná, příběh za mě takřka dýchal, že ho zkrátka nešlo nedokončit.

Díky dokončení za tak krátkou dobu mi příběh umožnil se na něj podívat z jiného úhlu pohledu a opravit chyby, aniž by mi za patami hořel deadline.

Postavy dýchaly. Příběh svištěl dopředu. Šlo o dostihový závod: budu v psaní rychlejší než žijící představivost?

Jak vznikl coveru příběhu? Vytvořila jsi jej sama nebo na objednávku?

Obálku jsem ilustrovala, ačkoliv původním plánem byla fotomontáž, jenže ta se ani za mák nedařila. Ilustrace mi měla posloužit jako „vedlejší produkt" k oživení příběhu, ale nakonec jsem se rozhodla ho aplikovat do obálky. Takhle obrázek víc vystihoval povahu příběhu: hořká melancholie, potemnělá budoucnost plná ohnivých chřtánů, krása i zkáza ohně, což je stěžejním prvkem celého literárního nápadu.

S tímto rozhodnutím jsem pro příběh ještě silněji zahořela, takže z náhodné tvůrčí činnosti se stal nenahraditelný hnací motor.

Na kterou pasáž tvého příběhu jsi opravdu hrdá?

„Bez očekávání ji navštívila Skrakk, kobyla Hrůzy. Srst měla šedou, ale z natrženého břicha jí čouhaly havraní pera. Hořela jí hlava tak, až se dala spatřit lebka. Oči bez bulv, jen potemnělé jamky. Zuby ostré, žraločí.

Kobyla stála vedle ní, dýchala Shannon na šíji. Z černého dýmu se vytkala mohutná šála, která se dostala až do plic.

Muž se zbraní byl vzdáleným filmem. Shannon neslyšela, co říkal, hlavnější zůstávala kobyla.

Pomoz mi, požádala Hrůzu. Šedivá kobyla z nočních můr pozvedla mordu, snad tázavě nebo pochybovačně.

Já ve tvé hlavě neexistuji za účelem pomoci, ale zániku, Blázne.

Shannon Drakiová se šíleně potila. Zvýšenou horečkou, tím to bylo, stoprocentně. Kdy nakonec i člověk vzplane? Kdy to nastane?

Co kdybys, přiblížila se kobyla, v tom lidském stínu spatřila ďábelského oře?

Jako by nabral její nápad hmotnou podobu, ačkoliv to nebylo možné. Z mužské siluety se stal čtyřnohý kůň, dospělejší hříbě, jemuž z uší stoupal dým. Z nozder se valily proudy lávy a propalovaly podlahu.

Jak se jmenuje? zeptala se Drakiová bez dechu.

Kobyla byla chvíli tiše. Když odpověděla, Shannoninu kůži obklopilo nepříjemné mravenčení. Kobyla vycenila zubaté ostří: Pekelný Hlad. Helvetes Sult.

Potřebuju filtrační masku, žadonila Drakiová.

Nepotřebuješ, přesvědčila ji Hrůza. Ta ti nepomůže. Ani voda, koneckonců. Hoříme silněji než jiskra v krbu, copak ti to neříkali? Nebo jsi to zapomněla, protože se nás příliš bojíš?

Ano, bojím, řekla si pro sebe Shannon Elizabet Drakiová. Proto se jmenuješ Hrůza. Vytvořila jsem si tě, abych měla víc výmluv k tomu nepřibližovat se k ohradám. Náušnice se nažhavily.

Tak ho znič, poradila člověku ďábelská kobyla. Nič představy, znič ho jako bych byla na jeho místě já, tvá HRŮZA.

Zničila ho. Dodrápala si ruce, pravou stranu těla měla potřísněnou tratolištěm vlastní krve. Muž spadl k zemi.

A Drakiová... kdo ví, jestli se vrátila zpátky do reality nebo do pekelných luk za svou (ne)milovanou Hrůzou."

Který z ostatních vítězných příběhů se ti nejvíce líbí a proč?

Hodně mě zaujal příběh Hlubina od amylaza a Deus ex rosa od rabobar. Tady jde vidět, jak málo stačí, aby z jedné věty vznikl skutečně obrovský nápad.

U Hlubiny jsem koukala jako vyoraná myš (protože z těch termínů by se jeden zbláznil, ovšem o to byl příběh chytlavější a reálnější!)

Zatímco na Deus ex rosa jsem jen mrkla, ale vypadá taktéž velmi slibně. Zejména anotace je bravurně sepsaná.

Takže, milí spolubojovníci, vyčkejte, já se na zoubek vašich děl podívám!

Co bys poradila/vzkázala budoucím účastníkům ONC?

Jestliže jste ovládání pochybnostmi, není důležitějšího hlasu než ten, který vám vychází ze srdce. Vypněte hlavu a nechte pracovat vnitřní cit pro tvůrčí jiskření. Protože ačkoliv vám v hlavě křičí tisíc různých hlasů, stojí to za to. ONC je o nalezení vlastního já, kdy se můžeme zaměřit na to, co nás baví, spojuje, definuje. Protože jsme tu od toho, abychom psali. Tak pišme a nepřemýšlejme, jestli to někdo bude číst. Naplňme svoje nitro zábavou. Pojďme za hranice našich psacích možností.

Představ nám příběh, který právě teď píšeš.

„Vzduch s vodou je kontaminován. První generace lidstva po výbuchu chlorové továrny oslepla a zbělely jí vlasy. Druhá generace přišla s filtračními maskami a pokročilou technologií, která sbírá kyslík z planety SVJ-00.

Civilizace třetí generace žije prostřednictvím robotů, kteří lidem asistují a sbírají informace o kontaminaci ovzduší, zatímco každý druhý podnik obchoduje s těženým kyslíkem.

A v tomto příběhu je to o nich...

Stëreovi, bývalém vojenském terrpilotovi Republiky [trpící posttraumatickou stresovou poruchou]

Olivii, armádním seržantovi [nenávidějící druhé i samu sebe]

Stårovi, plukovníkovi orbitální stanice [analytik a kyberprostorový potápěč]

... je to jen o nich, o jejich existenci, válce, pocitech. Soupeří se svými touhami, strachy, válkami." (pracovní anotace)

///

Zatímco se Alabastrův hněv dotýká ohnivých katastrof, mono[CHROME] se bude dotýkat černobílého světa, v němž je kyslík něco vzácného, protože je napaden chlorovou kontaminací z katastrofického výbuchu CI-továrny.

Půjde o svět se dvěma Měsíci a planetou, z níž se těží kyslík. Psychologické military-mecha sci-fi, v němž je každý nádech závislý na filtračních tabletách a bombách. Dokážeme se kvůli kyslíku pozabíjet? Dokážeme se postavit svým strachům? Dokážeme říct, jestli jsme věrohodnou identitou?

Díky Hněvu jsem vymyslela dystopický podžánr, který jsem nazvala „katastrofickou filosofií".

Transhumanismus. Katastrofická filosofie. Otázky přežití, otázky inteligence, otázky člověk vs stroj. Katastrofická budoucnost. Cyberpunk. Ekopunk. Solarpunk. Spacepunk. Nádech, výdech, sekvence bytí.

Které Wattpad spisovatele bys doporučila ostatním?

Je to těžké, protože téměř nikdo už není nejaktivnější.

Ale moc ráda zmíním vítěze minulého ONC: AnnieMirai. Ta žena ví, jak si hrát se slovy a jak do příběhu vložit psychologické kontexty. Člověk by její příběhy mohl číst pořád dokola a nikdy by se nenabažil.

Aktuálně jsem dočetla dílko od MajkaBeni, Lovec a víla. Musím přiznat, že s autorkou jsem měla tu čest se seznámit na srazu i v Praze na knižním festivalu, a kdo se během její přítomnosti nesměje, ten není člověk! Majka a humor, to jde ruku v ruce. Zda-li vám chybí smích, tak jděte za Majkou.

A komu jsem v poslední době odevzdala srdíčko, tak to patří dvojici Szabi-writers. Knihám z jejich per to sluší nejen v policích mé knihovny, ale i na Wattpadu.

Máš nějaký cíl nebo sen ohledně psaní? Chtěl/a bys například napsat příběh v cizím jazyce, vydat knihu nebo něco podobného?

Zřejmě každý, kdo zahořel pro tvůrčí psaní, tak má ten nejkrásnější sen: vydat knihu. Kdysi jsem na tom seděla jak straka, dokonce i dnes, když se mě někdo zeptá, tak na ten sen spoléhám a bezmezně mu věřím. Zejména od doby, kdy jsem se dostala do finále prvního ročníku Cooboo hledá talent. To mě přimělo povědět si: Ano, moje cíle jsou sice vysoké, ale stojí to za to. Mám potenciál, protože jinak by mě nevybrali.

A to, že mi knihu nevydali? Copak na tom záleží? Bylo mi osmnáct. Když se zpětně dívám na dílo, které jsem poslala, zahrabala bych se studem pod zem.

Ale díky této zkušenosti píšu, píšu, píšu. Sama sebe zdokonaluji, vyvíjím se, analyzuji psaní z psychologického hlediska, čerpám informace z jiných děl – především se nevzdávám, ale rostu.

Věřím, že jednou dospěji natolik, že budu svírat své literární dítě v ruce, poliji ho benzínem a nechám vzplanout. Za tu několikaletou práci to přece stojí.

Takže ano. Vydání knihy, jistě. Ale až přijde správný okamžik, protože si věřím a důvěřuji především svému talentu.

Protože nyní je důležitější je dospět a obrnit se, než se ukážeme světu.

Kdo je tvým největším vzorem, co se týče psaní?

Někdy před lety bych zmínila Patricia Briggs, ale z její tvorby jsem už vyrostla.

Aktuální vzor považuji Maggie Stiefvater, která... kouzlí, opravdu čaruje. Díky ní jsem si uvědomila, že dar psaní je nám dán, abychom rebelovali s pravidly a světu představili systém nezkrotné představivosti.

Poté z úcty představím Williama Gibsona, přesvědčivého kyberpunkera, který nám v osmdesátých letech představil budoucí budoucnost, aktualitu budoucí přítomnosti. Víte, že vymyslel pojem „kyberprostor"? Víte, že tehdy kritikům (pomyslně) omlátil ciferník o beton? A teď? Teď je považován za vizionáře. A já se jeho tvorby nemohu nabažit, neboť nám ukázal budoucnost tak přesvědčivou, že se nám právě projevuje mezi prsty. A já si vždy říkám: Lidstvo, proč se bojíte umělé inteligence? Vždyť strýček Gibson (a další kyberpunkeři) ji definoval ještě předtím, než se zrodily vaše obavy.

Je zde něco, co bys chtěla vzkázat případným čtenářům tvého rozhovoru?

Pište.

Nevzdávejte se.

Nestyďte se stát zvědavými. Nestyďte se ukázat svůj talent, neboť psaní je dar.

Pište.

Pište pro sourozence, přátele, spisovatelský vzor nebo psa, ale především nezapomeňte psát pro sebe.

Takhle se ve svém životě stanete nejzářivějším vítězem. Jen díky vaší snaze a touze stát se osobou, na kterou je třeba být hrdý.