Seděl na svém obvyklém místě u učitelského stolu a koutkem oka sledoval Pottera usazeného hned vedle něj, který se neustále nervózně ošíval.

„Nemelte sebou, Pottere,“ zavrčel, když už měl nutkání ho znehybnit kouzlem, aby měl chvíli klid, než dorazí studenti a Velká síň se na příštích deset měsíců zaplní rámusem.

„Omlouvám se, pane,“ hlesl Harry a zhluboka se nadechl. „Jen… nejsem úplně ve své kůži.“

Zadíval se na něj pořádně. Vypadal, že se každou chvíli sesype. Ušklíbl se.

„Poprvé je to nejhorší,“ zamumlal a vytáhl z kapsy malou lahvičku, ze které nakapal Potterovi pár kapek do pití. „Na uklidnění,“ vysvětlil.