„Já jsem věděl, že budete mít nějakou zvláštní zálibu. Určitě jste precizní kameník, když si sám vlastníma rukama vytěžíte kámen a –“

„Pottere!“ zařval Severus a zatínal ruce v pěst.

„Omlouvám se, pane,“ povzdechl Harry a zvedl ruce na znamení kapitulace. „Když mi na něčem záleží a jsem nervózní, tak hrozně plácám. Vážně, pane, chtěl bych, abyste poznal, že snad nejsem takový idiot, jak jste si vždycky myslel. A když zjistíte, že jsem, slibuji, že vám dám pokoj. Jen… dejte mi šanci, prosím.“

Severus ho sledoval a pomalu se uklidňoval. Nerad to přiznával, ale ten Potterův proslov na něj docela zapůsobil.