Byl pozdní večer. Studenti bradavického hradu se shromažďovali ve svých kolejích. Blížila se hodina, kdy se nesměli procházet na chodbách. Jen jedna studentka a student Nebelvíru se ruku v ruce procházeli poblíž knihovny. Šeptali si něco do ouška a vypadali zamilovaně. Byla to Claudie Binnsová a Bryan Thomas.
K jejich velké smůle si to po stejné chodbě vykračoval Snape.

"Pokud se nemýlím, máte být již dávno na koleji," ušklíbl se Severus posměšně.

Už se viděl, jak strhává body jeho neoblíbené koleji, když si všiml, že dívka která se krčila za Bryanem je Claudie.

On mi klidně chodí za mojí budoucí ženou, no tak to teda ne!

Pěnil v duchu. Byl tak vzteky bez sebe a tak naštvaný, že chtěl Bryanovi rozbít nos, ale potom si to rozmyslel. Přinejmenším by to vypadalo podivně, když nemůže Claudii říct, o co vlastně jde. A proto se rozhodl, že oběma uloží školní trest.

" Takže za prvé strhávám Nebelvíru 20 bodů za toulání po chodbách v pozdních hodinách. KAŽDÉMU Z VÁS. Za druhé vám pane Thomasi uděluji školní trest na zítra, v podobě vyleštění všech pohárů v Pamětní síni. Postará se o vás pan Filch. A pokud jde o vás slečno Binnsová, vy si svůj trest odpykáte v sedm večer v mém kabinetě. A teď jděte oba dva na kolej a chovejte se SLUŠNĚ!" když Snape mluvil vychutnával si každé slovo.

" Ano pane," odpověděli oba a už pádili na kolej. Kupodivu se s ním dnes ani Claudie nehádala.

Tak tohle byly 3 mouchy jednou ranou, sražení bodů, potrestání toho pitomce Thomase a navíc budu mít u sebe Claudii na nějaký čas.
Salazare, jen žádné city, je to trest, nemůžu se na ní těšit. Jen jednou jsem se zamotal do osidel lásky a jak to dopadlo? Byl ze mě Smrtijed. A to jen kvůli té zpropadené Belatrix.
Ne už nikdy. Zařekl jsem se, že pro mě láska není, a tak to taky bude. Žádné city, žádné přihlouplé zamilované pohledy a něžná slova, toho se ode mě Claudie nedočká.
Bude mě respektovat a vážit si mne. Jednou budu její muž, tak to bude se vším všudy, i kdyby nechtěla, nějak jí donutím...

Jak Snape přemítal ani si nevšiml kam jde, ocitl se najednou před východem z hradu. Venku bylo ještě docela pěkně, trochu chladno a stmívalo se, na obzoru se objevovaly červánky.
Rozhodl se tedy, že se projde po pozemcích Bradavic. Tohle vlastně nikdy neudělal, jen tak z náhlého popudu. Ven vždycky chodil jen, aby potrápil studenty, kteří se tu procházeli. Pomalu sešel z pěšiny, procházel se po trávě a mířil k jezeru.

Zvláštní nikdy si nevšiml jak je tady hezky? Vlastně, když tak o tom přemýšlím, nikdy se tady jen tak neprocházel. Když už jsem šel ven, tak jsem měl alespoň v ruce nějakou knihu.
Nikdy jsem si školní léta v Bradavicích neužil. Jistě, to hlavně díky tomu ignorantu Potterovi a jeho kamarádíčkům.

Najednou se mu úsměv, který měl překvapivě ještě před chvíli na tváři, zkřivil v podivnou grimasu znechucení, kombinovaného se vztekem.
Už to byl zase ten starý Snape, jakého tu každý znal. Ani památka po nějakém citovém rozpoložení. Už se zase plně ovládal.

Šel zpět do hradu, už mu bylo docela chladno a slunce už zapadlo. Zavřel za sebou bránu a zamířil do svých komnat spát.