Dva díly najednou 😉

***

Claudie se probudila na ošetřovně, ležela na posteli.

Co... proč tu jsem?

U lůžka seděl Severus a díval se na ní, tak nějak zvláštně. Dokonce měl starostlivě položenou ruku na té její. Hned jak to zaregistrovala, vyškubla se mu.

Co se to s ním děje, on se snad zbláznil?

Severus se na chvíli zamračil, ale pak se jeho tvář vrátil ten zvláštní výraz. Protože Severus dával velice málo najevo své emoce, nemohla rozpoznat, co asi cítí. Prostě to nechápala.

"Také jsi mi to mohla říct," řekl po chvíli lehce vyčítavým tónem.

" A co jako?" nechápala jeho narážku.

" Tvé velké tajemství," napověděl jí.

"Absolutně nevím, o čem to mluvíš? Já žádné tajemství nemám," zkřížila naštvaně ruce na hrudi.

"Ty to nevíš?" zeptal se překvapeně.

" Nevím co?" vybuchla podrážděně.

" Čekáš dítě," řekl s úsměvem.

" CO? To nemůže být pravda," křičela hystericky a po tvářích jí stékaly slzy.

" Claudie, co to s tebou je? To je přece dobrá zpráva," nechápal Severus její reakci.

" Já žádné dítě nechci," vyskočila rozčíleně z postele.

" Proč ne?" podivil se.

" Protože je tvoje," vmetla mu do tváře a utekla z ošetřovny.

Severus se za ní nechápavě díval, pak se však rozhodl, že za ní raději půjde.

***

Claudie vyběhla na astronomickou věž.

Ne dítě, to ne, já nechci! Nechci s ním mít žádné dítě. Můj život už nemá cenu. I Bryan se mě vzdal díky výhružkám mého příšerného otce. Je mu jedno, jak mi celou tu dobu je. Nikdo mě nechápe, ani matka ne. Nenávidím je, nenávidím Bryana, že nebojoval víc za naší lásku. Nenávidím Snapea a to dítě taky. Nenávidím sebe za to, že jsem takový slaboch a každou noc mu podléhám. Nechci už takový život, nechci se trápit. Chci být svobodná a mít už konečně klid.

Zatímco přemýšlela po tvářích jí stékaly slzy hořkosti a zklamání. Pomalu vylezla na okraj věže a chystala se skočit. Severus dorazil v okamžiku, kdy udělala onen krok do prázdna. Usmívala se při tom.

"Pro Merlina!" vykřikl Severus a rychle vytáhl svou hůlku. Běžel k okraji věže a namířil na padající tělo Claudie. Na poslední chvíli se mu podařilo zmírnit její pád. Raději rychle utíkal dolů, aby zjistil, co se jí stalo. Když tam dorazil kolem ní se už utvořil hlouček zvědavců.

" Uhněte!" přikázal jim a studenti se rozestoupili.

" Claudie..." vydechl Severus při pohledu na její tělo. Byla ošklivě potlučená, ale živá. Kouzlo sice bylo vysláno pozdě, ale stačilo jí zachránit život.
Severus vyčaroval vznášející se nosítka a kouzlem ji na ně přemístil. Byla v bezvědomí, takže se nebránila.

***

Severus ji pomocí kouzla odnesl na ošetřovnu. Poppy se v první chvíli vyděsila, ale byla ráda, že je Claudie naživu.

Po všech možných vyšetřeních a zkouškách, poslala Poppy Severuse pryč: " Prosím běž si odpočinout, ona potřebuje klid."
Severus chápavě přikývl hlavou a vyšel na chodbu. Potřeboval se uklidnit. Ruce se mu třásly a srdce mu bušilo jako o závod. Až teď mu došlo, co se mohlo stát. V jediný moment by přišel o ženu i dítě. Kdyby se nerozhodl za ní jít, všechno by dopadlo jinak. Teď by už chystal její pohřeb. Po chvíli se vydal za Brumbálem. Ten jej vyslechl a nabídl sklenku Ohnivé na uklidnění.

***

Claudie se mezitím probudila. Když zjistila, že je opět na ošetřovně zaúpěla.

"Ach Merline, co člověk musí udělat pro to, aby umřel..."

" Mlč ty huso a nerouhej se!" osopila se na ní Poppy.

"Co to dítě?" zachraptěla.

" Je v pořádku, díky Merlin!" odpověděla ošetřovatelka.

" Škoda," zamračila se Claudie.

" Co to říkáš? Dítě přeci nemůže za to, že se ti nehodí. Ani za to, že si nerozumíš s manželem. Cos to vyváděla? Zasloužila bys pár facek. Chováš se jako malé rozmazlené děcko," vyčetla jí Poppy, která už měla plné zuby Claudiina chování.

Claudie se na chvíli zarazila, Poppy nebyla konfliktní typ a to, že na ní křičela, bylo vážné.

" Ale vy to nechápete. Nikdo mě nechápe, já nechci mít dítě s ním..." vzlykala Claudie.

" To máš teda smůlu, už ho máš. Ono nemůže za to, jakého má otce. Hlavní je, že je TVOJE. Je to součást tebe. Dala jsi mu život a nemáš právo mu ho vzít. Proč jsi měla zabít takový zázrak, poslechni si ho," řekla Poppy a vzala ze stolu obyčejný fonendoskop. Nasadila ho Claudii na uši na druhou stranu položila na malé, rýsující se bříško. Claudie byla naštvaná a nechtěla poslouchat nějaké dítě, ale v okamžiku, kdy uslyšela jeho rychle bijící srdíčko zjihla.

" P...proč mu tak rychle bije?" zamrkala, aby zahnala slzy dojetí, které jí zalévaly oči.
Poppy se usmála, její záměr se jí povedl.

" To je normální. Když je děťátko malé, jeho srdíčko bije velice rychle, protože za minutu vypumpuje méně krve než srdce dospělého," vysvětlila jí.

" Aha.." řekla Claudie jen. V tu chvíli si totiž uvědomila, jak strašně byla hloupá a sobecká.

Vždyť to dítě je taky moje. MOJE.

***

O pár dní později...

Severus nakoukl na ošetřovnu. Poppy na něho od stolu zamávala, že může jít dál. Přešel ke Claudii a sedl si na její lůžko.

"Ahoj Claudie," pozdravil ji Severus zkusmo.

"Hmm," řekla Claudie apaticky.

" Claudie, jsem rád, že už jsi v pořádku."

"Ano?" podivila se.

" Jistěže. Jsi má žena, měl jsem o tebe strach. A nejen o tebe," řekl a pohled mu sklouzl na její břicho.

Instinktivně si ho pohladila a překvapivě se usmála. " Myslíš o něj?"

"Je přeci také moje," řekl důrazně Severus.

" Ano to je... Merlinžel," dodala Claudie a po tváři jí přelétl stín.

" Claudie, proč mi musíš za každé situace nějak odporovat," zamračil se Severus, " Řekni mi proč jsi to udělala. Proč jsi skočila?" řekl Severus naléhavě a jeho ruce se mu při tom zachvěly.

Claudie si toho všimla. Podívala se na něho smutnýma očima a začala vyprávět.

" Nechtělo se mi už žít. Nikdo mě nechápal a nechtěl mi pomoct. Byla jsem zoufalá a potom ta zpráva o dítěti. To mě zdrtilo," plakala.

" Claudie je mi opravdu líto, že to vidíš takhle černě. Ani jsem netušil, jak moc jsi nešťastná. Myslel jsem si, že jsi si na naše soužití zvykla. V noci jsi se nikdy nebránila, ba naopak. Já to vážně nechápu."

" Takhle je to vždycky. Muži nikdy nepochopí ženy. Mohl jsi se mi přeci podívat do hlavy a všechno zjistit," podotkla.

" To už jsem přestal dělat dávno," usmál se.

" Hmm..."

"Dobře tedy, pokud je mé chování k tobě tak strašné, že tě to nutí udělat takovou věc, musí se to změnit. Slibuji ti, že se začnu chovat jinak. Ale už nikdy podobnou věc nedělej. Nejen kvůli k tobě, ale i kvůli tomu malému," řekl najednou Severus.

Povzbudivě jí stiskl ruku, pohladil po rameni a odkráčel pryč. Nechal tak zmatenou Claudii, ať o všem důkladně popřemýšlí...