Severus Snape se procházel po bradavických chodbách se svým obvyklým nic neříkajícím výrazem, který vyváděl z míry snad každého studenta a dokonce některé jeho kolegy z profesorského sboru.
Všiml si skupinky nebelvírských studentů druhého ročníku, kteří se poflakovali na chodbě a s úšklebkem za nimi zamířil.

" Copak děláte tady uvnitř, když je venku tak krásně a svítí slunce?" zeptal se a už vymýšlel jak to udělat, aby jim mohl strhnout za něco alespoň pár bodů.

Studentíci se ho samozřejmě podle jeho očekávání lekli. Jeho se každý malý uličník bál.

Určitě si chtěli objednat spoustu bomb hnojůvek od dvojčat Weasleyových. Pomyslel si.

" N- nic pa pane profe-fesore." koktal jeden z nich.
Snape si všiml, že nemá dopnutou košili uniformy a povolenou kravatu. A dokonce nemá hábit.

Jak je to možné, to je drzost chodit bez hábitu po školních chodbách, když je ještě vyučování.

Na jeho obličeji se objevil onen obávaný ironický pošklebek, který on sám asi považoval za úsměv a kterého se studenti báli. Báli se protože pokud na ně Snape tento pohled vrhl, měl něco v úmyslu. To co měl nyní v úmyslu se ten malý hoch záhy dozvěděl.

"Jak to, že nejste řádně ustrojen? Proč nemáte hábit?" pronesl, " jak se tak na vás dívám, teprve druhý týden školy a už musím, s velkou lítostí samozřejmě, díky vám strhnout Nebelvíru patnáct bodů," řekl Snape s ironií v hlase. V duchu se musel smát nad tím malým trolím mozkem, jak mu krásně nahrál.

" To ...to tolik??" koktal chlapec udiveně, ale záhy poznal, že to neměl dělat. Snape na něho vrhnul hněvivý pohled.

"Za hloupou poznámku jste si vysloužil školní trest. Dnes v sedm večer se stavíte u mě ve sklepeních. A přijďte včas," řekl chlapci, který vypadal v tu chvíli, že neumí do pěti počítat.

" A... a ano, pane profesore," řekl schlíple studen a šoural se pryč.

Strhnutí pár bodů Nebelvíru mu dělalo velikou radost a jako vždy mu to zvedlo náladu.
Bohužel dobrá nálada mu moc dlouho nevydržela , když po půl hodině vyučoval Obranu proti černé magii v sedmém. ročníku Nebelvíru a Zmijozelu.

Konečně mu jí Brumbál dovolil učit, konečně uznal jeho kvality.

Potter si zase hraje na chytráka, dnes mu to nějak více jde, to je k vzteku. Tak rád bych mu strhnul pár bodů, ale jemu Obrana jde, ne jako Lektvary ve kterých úplně plaval.

Nevědomky zaťal ruce v pěst až mu zbělely klouby.
Vykládal jim o Ptáčnících a zvláštních rudých kamenech, které dokáží ovládat člověka, když je Ptáčník klovne.

"Je to podobné jako u kletby Imperius, která jak je vám určitě známo, se nepromíjí." přednášel a přitom si všiml Parvaty Pattilové jak se na něj dívá, tak nějak zvláštně. Že by zasněně?

To je nesmysl, to se mi muselo jen zdát.

Jakmile se na ní podíval znovu už zase měla hlavu zabořenou ve svých poznámkách.

To bylo vážně divné, asi nějaký klam světla, pomyslel si. Přece jenom jim promítal Ptáčníky na obrázcích a v učebně byla tma.

Na konci hodiny jim zadal nechutně dlouhý úkol, aby mu do příští hodiny za týden napsali pojednání o Ptáčnících a účincích kamenů na padesát cm pergamenu. Jediný kdo jásal byla ta šprtka Grangerová. Na tváři se mu objevil ironický pošklebek, když si vzpomněl, jak se Potter a jeho přihlouplý kamarádíček Weasley tvářili po zadání úkolu.
Po vyučování se odebral do sklepení, do svých komnat. Přešel ke svému pracovnímu stolu, kde se povalovala hromada pergamenů od čtvrtého ročníku, pojednání na téma Bazilišek. Musel je ještě dnes oznámkovat.
Teď mu, však do oči uhodil dopis, který zde ráno neviděl, když odcházel.

Rozhodl se, že než by nad tím přemýšlel, tak si ho raději přečte. Rozlepil zapečetěnou obálku s erbem a vyndal dopis v němž bylo drobným písmem napsáno:

Profesore Snape,
Rozhodl jsem se po zralé úvaze, napsat Vám pár řádků, abych se ujistil, že dohoda, kterou mezi sebou máme už po tolik let, bude dodržena. Doufám, že jste na onu zmiňovanou dohodu nezapomněl, mohu Vás ujistit, že já se svou ženou nikoliv.
Ovšem vše musíme ještě říci naší dceři Claudii. Ona ví, že je od dětství zasnoubená, ale neví s kým.
Myslím, že je načase říci jí už konečně pravdu. Stavím se u vás ve škole. Nejpozději do týdne mne očekávejte. Pro připomenutí přikládám kopii naší dohody.
S pozdravem
Teodor Manfréd Binns
Severusovi se podlomila kolena a upustil dopis. S námahou se posadil na židli.

Merline, jak jen mohl na tohle zapomenout? Vždyť je to dvanáct let. Co je ale hlavní mě táhne na čtyřicet a jí bude teprve sedmnáct. Nenávidíme se... Jak tohle všechno skončí?