Tahle kapitola je bohužel poměrně krátká.

***

Stále byli ve sklepení. Atmosféra tu byla tak hustá, že by se dala krájet. Pan Binns chodil nasupeně po místnosti sem a tam, Margaret se snažila uklidnit dceru a Snape nevěděl, co má říci. Claudie si ho měřila nenávistným pohledem, kdyby mohla na místě by ho asi zabila. Severus mohl v její hlavě číst.

Tak za tohle se ti pomstím, nenávidím tě ty hnusáku jeden odpornej. Jsi starej odpornej a mě by si chtěl za ženu? Ani náhodou!

Najednou, jako by ji popadl amok, vyrazila z křesla a hnala se na Severuse.

" Nééé já nechci, ty zmetku starej, zničíš mi život!" křičela jako smyslů zbavená a bouchalo pěstmi do jeho hrudníku.
On se jí pokoušel v jejím marném snažení zabránit, ale vytrhla se mu a popadla stříbrný nůž na dopisy z jeho stolu.

" To tě radši zabiju!" sykla nenávistně a ohnala se po něm. Sekla ho do ramene a z rány mu začala téct krev.

Pak se do toho všeho vložil pan Binnns. Pohybem hůlky svou dceru odzbrojil a pak spoutal. A ona pak jen vztekala a pohrdavě si Snapea prohlížela.

"Nenávidím tě, kéž bys chcípnul. Nevezmu si tě ani kdyby jsi byl ten poslední chlap na zemi. Jsi ten nejodpornější člověk jakého znám."

Severus byl z toho všeho natolik mimo, že ani její posměšky nevnímal. Svou hůlkou si zacelil ránu na paži a přemýšlel. Uvědomoval si, že už nemusí skrývat své myšlenky, že jí bude moci setřít pokaždé bude chtít a nemusí už v sobě dusit žárlivost. Pošle toho frajírka někam. Na jeho obličeji se objevil úlisný pošklebek a v očích mu zablýsklo.

" Omlouvám se, profesore za chování své dcery. Velmi mě to mrzí, nikdy nebyla taková. Doufám, že svůj postoj změní. Bude muset, protože jí stejně nic jiného nezbývá. Raději už půjdeme," řekla Margareth.
Binnsovi se pomalu rozloučili a odvedli svou dceru raději ještě na ošetřovnu, aby se o ní madam Pomffreyová postarala.
Severus osaměl. Byl rád, že už se nemusí dívat na omluvné pohledy paní Binnsové a na Binnsův brunátný obličej. Claudie byla jediný člověk v místnosti, který ho vyloženě nenáviděl. Bohužel pro ní, si ho bude muset stejně vzít. Jinak by je kletba zabila.

Nalil si sklenku ohnivé whisky, kterou vyhrabal ze skříně, kam jí minule zahodil v návalu vzteku. Naléval dál a dál dokud nebyl tak opilý, že se sotva udržel na nohou. Nakonec padl na postel, jak podťatý a v tu ránu usnul.

***

I když Claudie ležela na ošetřovně a měla v sobě už dvě dávky uklidňujícího lektvaru, byla stále nervózní. Její nervy pracovaly na plné obrátky a v hlavě jí stále šrotovalo.

Nemůžu si ho vzít, vždyť je starej. A navíc mám celej svůj život ještě před sebou. Přece se nebudu starat o nějakého bezzubého, ležícího dědka a vyměňovat mu pleny? Ne nechci! To nemůže být pravda, já jsem snad v nějakém děsném snu. Musím se z něho probudit, tohle všechno se mi jen zdá. Je to noční můra a já se tomu všemu ráno budu jen smát. Snažila se sobě namluvit.
Ne musím utéct, jinak to nevidím. Domluvím se s Bryanem a utečeme spolu. Co na tom jestli se nikdy nebudeme moct políbit. Na tom nesejde. Hlavně, že se máme rádi. I když vlastně nemůžu utéct, jinak bych umřela. Sakra, budu to muset nějak promyslet. Bryan mě v tom nenechá, miluje mě a já jeho. Patříme k sobě.

Zakončila duchovní rozpravu sama se sebou a napila se uspávacího lektvaru. Poté usnula bezesným spánkem.