Řeknu Vám pravdu. Mám strach.

Bojím se, že všichni tady zemřeme. Moji muži již ví čemu čelí, ale Já ne. Nikdy jsem ve válce nebyla, ale nyní v ní jsem.

Akorát všechny pošlu na smrt a to jen kvůli mé nezkušenosti. Ne teď se musím sebrat. Nesmím se krčit v koutě a  doufat, že se stane nějaký zázrak.

Musím se postavit výzvě. Můj dědeček mě naučil, že vše se má dodělat až do konce, ať to stojí, co to stojí.

,,Porto!"zavolám mého oddaného důstojníka. Během několika vteřin se objevuje muž s dokonale oholenou tváří. Když se lehce natočí, spatřím, jak mu z rány na tváři teče krev.

,,Co se Vám stalo?"zeptám se ho a čekám na jeho odpověď. Sklopý zrak k zemi a odpoví ,,Nic Veličenstvo ". Jeho odpověď mě docela naštvala. Přistoupím k němu a krev mu otřu mým kapesníčkem.

,,Chci slyšet pravdu " zašeptám a podívám se mu do očí. Porta se mi provinile podívá do očí a couvne. ,,Řízl jsem se břitvou" odpoví a podívá se na mě tázavým pohledem.

Po chvilce mi dojde, že chce slyšet důvod, proč jsem ho zavolala. ,, Porto?"
,,Ano Veličenstvo? "
Podívám se na něho a lehce se zamračím.
,,Takže za prvé, říkejte mi Catarino a za druhé, naučte mě bojovat" prohlásím a tentokrát Já sklopým zrak.

Ve stanu nastalo dlouhé ticho.