Všechno kolem Auguron se rozplynulo a začaly se kolem ní mihat obrazce různých barev a tvarů.
Ani se nesnažila křičet, jen čekala, co se stane.
Když po chvíli znovu ucítila pevnou půdu pod nohama a všechno kolem opět nabylo ostrých tvarů, rozhlédla se kolem.

Byla před sídlem, ze kterého se ozýval tichý pláč.
Věděla co musí udělat a co naopak nesmí, a proto se schovala za roh sídla a napjatě poslouchala.

"Mami", špitlo malé bělovlasé děvčátko a podívalo se s hrůzou kolem sebe.

"Není čeho se bát Delphinko, už je po všem"

Malá Delphi schoulená v rohu pokoje se rozvzlykala a její matka si jí vzala do náruče.
Dítě syklo bolestí, ale nic neřeklo.
Bella jej pohladila po rameni a odnesla malou dívenku do kuchyně.

Posadila jí na stůl a dítě ani neceklo.
Bellatrix namočila v lavoru se studenou vodou hadr, a přinutila dítě aby se otočilo a vyhrnulo si hábit.

Dítě vzdorovalo, nakonec však udělalo co Bellatrix řekla a odhalilo své do krve rozedřené záda.

"Neplakej, ano? Maminka ti to ošetří, ale nesmíš křičet"

Děvčátko nejistě přikývlo a Bellatrix mu začala vymývat rány.

"Už ne...prosím", špitla Delphi a Bella jí rány přestala vymývat a pohladila jí po bělostných vlasech.
Vzala si dítě do náruče a snažila se nedotýkat ran, které mělo přes celé záda.
Odnesla děvčátko do postele a konejšivě jej pohladila po rameni.

Malé děvčátko vyčerpáním okamžitě usnulo a Bella z ložnice odešla.

Delphi se rozhlédla kolem sebe. Musela něco udělat, aby bylo všechno zase v pořádku a tak se rozhodla vyděsit své mladší já.
Vzlétla k oknu, které bylo v jejím pokoji a zabušila na něj.
Spící děvčátko okamžitě zbystřilo a Delphi se jen tak tak podařilo zmizet, aby jí malá Delphi neviděla.

Děvčátko pokrčilo rameny, vytáhlo si z šuplíku knihu a začetlo se do ní.

Delphi už nezbývalo moc času a proto na okno hodila kámen a děvčátko zaječelo.
Delphi se pousmála, ale čas už vypršel.

Znovu se všechno kolem ní rozplynulo a ona mohla jen doufat, že něco změnila.

Opět stála na stejném místě před sídlem a vše se zdálo být normální.
Obloha byla zamračená a nejspíš se schylovalo k bouřce.

Auguron vešla s šibalským úsměvem na tváři do sídla a rozhlédla se.
Všechno vypadalo jak má a proto se rozběhla do svého pokoje. Otevřela s poklidem dveře a zastavila se na prahu. Přelétla pokoj očima a jakmile zjistila, že je vše jak má být, posadila se na postel, vytáhla si z batohu, který stále nosila na zádech, knihu a zalistovala v ní.
Našla si stranu nadepsanou "Tekuté štěstí" a projela si očima přísady.

Zbystřila až ve chvíli, kdy uslyšela tiché a opatrné kroky, mířící k jejímu pokoji.
Schovala knihu pod polštář a vykoukla ze dveří.
Na potemělé chodbě, kam nepronil jediný paprsek slunečního svitu bylo liduprázdno a tak Delphi opět zavřela dveře.

Dvakrát dlouze zapískala a počkala si, dokud jí na rameno nedosedl černý fénix.

"Ahoj", pozdravila ho přátelsky Auguron a pohladila ho po hlavě.
Fénix jí odpověděl tichým zahoukáním a Auguron se zaposlouchala do ticha v sídle, které po pár minutách přerušil šílený křik a povyk.

"Jak to, že to ví?! Jak je to do Merlina možné?!"

Auguron znovu vykoukla z pokoje a tentokrát zůstala jako přikovaná stát na místě.
Uprostřed chodby stál Draco. Byl živý a zdravý a nejspíš i naštvaný na Bellatrix, která po něm cosi nasupeně křičela s rukama založenýma na hrudi.

"Ahoj Delphinko"

Draco si po chvíli všiml Delphi a přestal vnímat Bellatrixin křik.
Delphi se pousmála a rozběhla se k němu. Skočila mu kolem krku a Draco malinko zavrávoral.

"Ahoj Delphi", špitl a ona ho objala kolem krku. Draco se pousmál a hodil vražedný pohled na Bellatrix, která oba dva upřeně pozorovala.

"Měli byste jít oba dolů, čeká tam na vás ten nepořádek co jste udělali včera"

Bella po nich naposledy hodila nasupený úšklebek a tiše jako myška odešla do své ložnice.

Draco postavil malou Delphi zpátky na zem a poplácal jí po rameni.
Auguron se pousmála, což moc často nedělala a podívala se Dracovi do bouřkově šedých očí.

"Půjdu se podívat za Leo"

S těmito slovy se rozběhla do prvních dveří nalevo od svého pokoje. Draco zůstal naprosto nechápavě stát uprostřed chodby a díval se na Delphi, kterou právě čekalo největší zklamání v životě.
Pokoj, do kterého Auguron vešla nebyl červeno-žlutě vytapetovaný a už vůbec nepatřil Leo.
Byla tu jen místnost plná prachu a starého harampádí.
Okno, na kterém byl takový nános prachu, že přes něj nebylo vidět bylo pokryto pavučinami a vedle něj stála nejspíš skříňka, zakrytá bílým přehozem.

Auguron přehoz ze zvědavosti odhrnula a odhalila dřevěnou dětskou postýlku. Nebylo na ní nic zvláštního a tak jí opět překryla bílou plachtou a zarmouceně vyšla z pokoje.

Draco stál pořád na místě a pozoroval Delphi, která neměla daleko k slzám.

"Copak se děje?",otázal se, ale Auguron mu věnovala jenom krátký utrápený pohled.

"Nic"

Delphi se zamkla ve svém pokoji a Draco mohl jenom odhadovat, co jí asi trápí.

Delphi neměla svou sestru nikdy příliš v lásce, ale jakmile zjistila, že tady Leo není vůbec a nebo je v stále u Weasleyů, začalo se jí stýskat.
Nevěděla co má dělat.
Jediné, co mohla udělat bylo další vrácení časem.
Bylo to nebezpečné, ale neměla jinou možnost.

Zadívala se z okna a vyčerpaně si povzdechla. Bylo jenom na ní jestli se rozhodne zůstat ve světě, kde nemá sestru ale má Draca a nebo příjde o Draca, ale bude mít Leo.

Bylo toho na ní moc a začínala mít hlad a proto potichu sešla po schodech do kuchyně.
Normálně vždy sjížděla zábradlí, ale dnes na to neměla vůbec náladu.

"Ahoj Delphi", ozvalo se z obýváku a Delphi málem zakopla, jak moc se lekla.
Nečekala že bude někdo tak pozdě v noci vzhůru.

"Ahoj matko", kývla jí Delphi na pozdrav a připravila si svou oblíbenou večeři- salát.

"Co to tady tak pozdě děláš?"

Delphi se zašklebila a byla na odchodu, ale Bella jí zastavila.

"Co je to s tebou?"

Delphi uhla jejímu přísnému pohledu a otočila se k ní zády.

"Mluv se mnou", přikázala jí Bellatrix, ale Delphi jen mlčky zakroutila hlavou.
Vzala si misku salátu a posadila se na kuchyňskou linku.
Pustila se do jídla a Bella jí nechala být.
Delphi dlouho přemýšlela jestli se má skutečně zeptat na Leo. Chtěla to nechat na ráno, ale potřebovala to vědět.

"Matko?", špitla a Bella, která si nalévala do prázdné sklenice červené víno zvedla hlavu.

"Kde je Leo?"

Bella nechala sklenici i láhev rudého vína ležet a zadívala se zmateně na svou dceru.
Delphi se snažila číst její myšlenky, ale  Bella byla dobrá v nitroobraně a tak to bylo i pro ní moc náročné.

"Jak o ní víš?"

Bella měla slzy na krajíčku a Auguron stále nechápala proč.

"Vždyť..vždyť..To je moje sestra, je to moje sestra a žije u Weasleyů, protože si otec přál syna a měl dvě dcery...a...", Auguron ze sebe slova chrlila jako o závod a Bella jí poplácala po rameni.

"Ty už asi bdíš moje zlatá, Leo zemřela když jí byly dva měsíce, není napsaná ani v rodokmenu. Jak by se u Merlinových fousů mohla dostat k Weasleyům?"

Delphi nechala misku nedojezeného salátu na lince a vytratila se i přes tmu a déšť, který bubnoval na střechu sídla, ven.
Vylétla si na jednu z větví vysokého smrku a schoulila se do klubíčka.
Plášť měla celý promáčený a tmavě modré kecky, které tak ráda nosívala měla zablácené a plné ledové vody, která jí nepříjemně chladila chodidla.

Naposledy se zadívala směrem k sídlu,  které bylo v noci nádherně osvětleno lucernami a vytáhla si z kapsy obraceč, který si tam během průzkumu sídla nenápadně schovala.

"Pojď dolů Delphi, je zima"

Bella stála dole pod stromem a celá promáčená a dívala vzhůru. Delphi zavrtěla hlavou a obraceč stihla jen tak tak schovat, aby ho Bellatrix nespatřila.

"Pojď Delphi, pojď domů"

Delphi se po pár minutách nechala přemluvit a slétla dolů, přímo vedle Belly.
Bella jí pohladila po větrem ošlehané tváři a Auguron se pousmála.

"Copak se ti stalo že jsi tak utekla?"

"Nic", zalhala Delphi a následovala svou matku z lesa.

O týden později

Delphi zrovna seděla u stolu v zasedací místnosti a čekala na příchod svého otce. Voldemort většinou chodil včas, a proto hned, jakmile hodiny odbily půlnoc, objevil se ve dveřích.

Auguron se zvedla od stolu a udělala pukrle.
Voldemort se posadil beze slova na své místo v čele stolu a Auguron se posadila zpátky na své místo, na pravo od svého otce.

"Ahoj otče", pozdravila ho bez jediného náznaku jakýchkoli emocí a ruce si položila do klína.
Voldemort vždy vyžadoval vychování a Auguron se snažila chovat co nejvzorněji, občas se však ani ona neudržela a vyřkla něco, co neměla.

"Zdravím tě dcero, jsem rád že jsme se sešli. Mám pro tebe důležitou práci, kterou nesmíš za žádnou cenu pokazit", promluvil Pán zla ledovým hlasem, až Auguron zamrazilo.

"Ano Otče, bude mi ctí pro vás plnit práci. O co půjde?"

Voldemort se zvedl a tichými kroky došel ke své dceři. Ta se snažila všemožně vyhýbat jeho pohledu a raději pozorovala Nagini, která se mezitím začala plazit po nohách židle a potom i po Delphi.
Auguron se jí nikdy příliš nebála, ale jako malá jí Nagini uštědřila nejednu hlubokou ránu.

Voldemort vzal svou dceru za bradu a ona byla donucena pohlédnout mu přímo do očí. Jeho oči nebyly šedé, jaké míval Tom Riddle, byly rudé a tak zvířecí. Srčela z nich zlost a krutost, kterou dával Pán zla často najevo.

"Vím že to bude těžké a připouštím, že mi tvá matka nejednou pomohla, ale.."

Delphi tušila co bude následovat. Bude chtít aby zabila Bellatrix. A bude chtít důkaz.
Auguron už dál Pána zla neposlouchala. Rozhodla se pro to, co jí v jejím případě mohlo stát krk. Utéct.

Leo mezitím seděla u okna. Byla přikrytá bílou chlupatou dekou a na klíně jí spočívala černá kočka. Leo jí hladila po hlavě a kočka spokojeně předla. V celém domě, který stál někde v nezmapovaných částech Stockholmu panovalo hrobové ticho.
Leo už tu byla zavřená celý týden a ještě tady takové ticho nezažila.

Griff měl šest mladších sourozenců a jednoho staršího bratra. Všichni do jednoho byli zrzci, jen Griff měl bílé vlasy.

"Leo?", ozvalo se zvláštním přízvukem a Leo zvedla hlavu.
Ve dveřích stála nejmladší Griffinova sestra. Gemma. Gemma byla Griffinovi ze všech sourozenců nejpodobnější, jen vlasy měla zrzavé.

"Ahoj zlatíčko, copak?", promluvila na ní Leo v norštině a Gemma se za ní rozběhla. Skočila jí kolem krku, div neumačkala černou kočku ležící Leo v klíně.

"Leo máš jít na večeři"

Gemmě bylo teprve 5, takže byla jediná ze všech, kdo ještě nechodil do Kruvalu. Kromě Griffa tam totiž chodili všichni.

"Už běžím"

Leo si vzala malou Gemmu do náruče a i s ní odcupitala do kuchyně.
Obrovská kuchyň spojená s obývákem byla největší místností v domě. Nebyla příliš moderní, ale Leo se tam nesmírně líbilo.

"Ahoj Leonne",pozdravila jí Griffinova matka, která jako jediná kromě Griffa a Leo ovládala angličtinu a Leo se zazubila. Posadila se i Gemmou vedle ní a vyčkala si na Griffina, který si dnes večer dával pěkně na čas. Přišel jako úplně poslední, ale Leo byla ráda že ho vůbec vidí.

"Kde jsi byl tak dlouho?", otázala se a ukázala na jeho čelo, které mu zdobila nejedna krvavá rána.

"Byl jsem...venku", vydechl Griffin a Leo mu začala umývat rány.
Jeho dlouhé, sněhově bílé vlasy, které mu spadaly na ramena měl plné listí a bledě moudou košili, která měla stejný odstín jako jeho oči měl na několika místech roztrhanou.

"A doopravdy jsi byl kde?"

Griffin s nezájmem zavrtěl hlavou a posadil se vedle Leo. Ta se opřela o jeho rameno a pousmála se.

"Myslíš že bude Delphi v pořádku?"

"Delphi je silná, ví co dělá. Pokud se vrátí v čase, bude to mít těžké, ale ona to zvládne, to mi věř"

Leo ho chytla za ruku a Griffin jí stisk ruky oplatil. Měla obě ruce spocené a celá byla roztřesená, ale i přes svůj strach o sestru dál působila klidně a nejspíš jediný, kdo její strach vycítil, byl právě Griff.