Jakmile jsme došli do obývacího pokoje projel mnou nepříjemný pocit. "Jsme všichni" začal Reiji "...může mi prosím někdo vysvětlit toto!" Pronesl naštvaně Reiji a ukázal nám kus papíru.
"Co?! To si nás svolal jen kvůli tomihle?!" Vykřikl Kanato. "Ticho!" Obořil se do něj brejlovec. "Tohle je od..." Načal Reiji. Ayato potichu pronesl "Karl Heinz.." netušila jsem či to je. Co se děje. Zkrátka zase jsem nevěděla nic a to nejsem na hodině matiky. "O co de?" Řekla jsem s upřeným pohledem na papír. "Píše že se tu zastaví, když je naše návštěva tak neschopná. Nepochopil jsem co tím myslí, ale asi máš veliký problém." Řekl Reiji a všechny pohledy se stočili na mě. Na sucho jsem polkla. "Kdy?" Vydala jsem ze sebe. "Zítra" řekl suše Reiji. "Připrav si slušné oblečení, dnes školu vynecháme, radím ti, odpočiň se" řekl Reiji a odešel. Nechápu o co ksakru jde. Seděla jsem na pohovce s prázdným výrazem a probudil mě dotek na mých ramenou. "Pojď" řekl Ayato a dotáhl mě do pokoje. Plácla jsem s sebou na postel a pronesla "Co to má zas být?!" Ayato si sedl ke mě a objal mě. Zabořil mi hlavu do ramene. S prostým zabručením "netuším" se mi zakousl do krku. Sykla jsem a odstrčila ho. Vytáhla jsem katanu a přiložila mu jí k srdci. "Je mi jedno co si myslíš že k tobě cítím ale chci aby si to už nikdy nedělal!" Řeknu a katanu odendám. Ayato se ušklíbl a otočil mojí hlavu k té jeho. Přiblížil se. A pořád se přibližoval. Musím něco udělat než něco udělá on. Sekla jsem ho do ruky. Nebyla to velká ani hluboká rána ale stačila na to aby se odtáhl. "Vyhni odsud" vyprskla jsem. Vstal a poslušně odešel. Za chvíli už jsem přemýšlela co se to všechno děje. Začala jsem usínat.
Prospala jsem skoro celý den. Byl už den, tedy večer, kdy se má dostavit Karl Heinz. O co mu asi půjde? Vytáhla jsem bílo-červené úplé šaty od Koua a doplnila je černými lesklými lodičkami. Přehodila jsem si přes ramena černý svetřík a vydala se do haly. Cestou jsem narazila na Kloboučníka. "Pospěš do haly, auto už zaparkovalo před domem" řekl a svou rychlostí doběhl do haly. Udělala jsem to samé. Pak se otevřely dveře a v nich stál Karl Heinz. Na tváři měl pohled ze kterého se nic vyčíst nedalo. Byl opravdu děsivý. Jeho brýle si urovnal na nose a zastavil své kroky přímo přede mnou. "Dobrý večer slečno Katano Rin ..." Pronesl s důrazem na mé druhé jméno. "Dobrý večer" pozdravila jsem chladně. "Pojďme do obývacího pokoje" řekl a tak všichni učinili. Nemohla jsem si nevšimnout pohledů co po sobě házeli kluci. Když jsme se usadili začal mluvit Heinz "Katano, doufal jsem v to že budete více rozumná a porozradíte to mým synům už dříve" počkat! Synům?!! "J-já jsem nevěděla, chtěla jsem aby, já.." nebyla jsem schopná dokončit větu. Nikdo jiný nechápal co se děje a jen mlčel. "Čím více se to protáhne tím hůř pro tebe, dráha, víš že čím více to budeš oddalovat tím déle budeš vystavená tomu co přijde?"řekl a jako by ho hřálo že budu trpět. "Pověz mi jaké to je?! Pověz mi jaké to bylo když víš že nikoho nemáš, že jsi sama, v neznámu, nevíš kdo jsi, jsi nikdo, vše je jen jako, žádné city ani pravý lidé okolo tebe, vše je jen lež! Pověz mi jak se cítíš?!" Řekl a zvyšoval hlas. Do očí se mi valili slzy. Má pravdu! Pokud jim to neřeknu teď, vyhodí mě a nedozvím se nikdy kdo jsem. Vyrůstala jsem ve lži tak jak mám teď věřit?! "Dráha" řekl slizce "udělej mi tu radost" vstal a zvedl mi bradu tak aby mi viděl do obličeje. Slzy už jsem měla nakrajíčku. Zaťala jsem ruce v pěst. Snažila jsem se nebrečet. Bylo mi mizerně. "Tak já tě už nebudu trápit" řekl pustil mě a otočil se ke mě zády "povím ti pravdu. Jaké to je? Jaké to je když zjistíte že vás žena podvádí?! A to se smrtelníkem!? Ještě má dítě! Ta poloviční upírka měla být mrtvá. Když to nedokázala její nevěrná matka musel její milenec. I ten selhal. Zázrakem přežila! Dali jí do domu nepřátel její pravé rodiny. A pak přišel dopis! Dopis od jakéhosi TS. Teď ti něco povím. TS Tougo Sakamaki jméno mé" otočil se na mě. Začala jsem brečet. "Svět se ti hroutí!" Škodolibě dodal. "Celou tu dobu jsem věděl že mě podvádí a pak má i levobočka?! Bylo to nemyslitelné! Ale teď si to vynahradím! Ty víš kdo je tvůj bratr dráha! Řekni jeho jméno" řekl. Všechny pohledy na mě vyděšeně koukali. Brečela jsem silněji a nakonec zakroutila hlavou v nesouhlas. "Řekni jeho jméno!" Zakřičel.
Zakroutila jsem opět nesouhlasně hlavou. "Řekni! Jeho! Jméno!" Zakřičel každé slovo. Pevně jsem sevřela ruce a vykoklata potichu "S-s- ...Su-....Subaru" Subaru na mě vyjeveně koukal a já jen brečela.
"Správně, teď ti prozradím ještě něco. Tvůj bratr, jediný bratr, jediný kdo ti zbyl má poslání! Než jeho a tvoje matka zemřela, darovala Subarovi dýku. Prosila ho, aby zabil! Že je moc slabá. Víš koho měl zabít? ....Tebe dráha!" Řekl a já se na Subara otočila. Skápla mu jedná slza po tváři. Stejně tak jako ostatním. "Subaru, uděláš tu laskavost své matce?" Řekl Heinz a podal mu jeho dýku. Subaru dýku váhavě vzal a přišel ke Kataně. "Celé ty roky čekám na tohle! Prosím hezky pomalu Subaru. Chci jí vidět prosit, žadonit, brečet, křičet a hlavně mrtvou!" Řekl a usadil se v křesle Heinz. Subaru nebyl schopný pohybu a já nic jiného než breku. Ostatní buďto koukali do země. Brečeli do svých plyšových hraček. Dělali že poslouchají hudbu. Schovávali se za klobouk nebo přes zamlžené brýle od slz dělali že nevnímají. Subaru udělal pomalu krok do předu a já nebyla schopna už ani brečet. Heinz se náramě bavil. Ale ostatní vypadali hrozně zdrchaně. Stejně jako já. Subaru opět udělal malý krůček ke mě. V tu chvíli se mi přehrál před očima celý můj život.