Vzala jsem do ruky vidličku a nabrala si na ni trochu z přílohy. Po celém dni jsem byla vyhládlá, to ano. A normálně bych byla nápad mých rodičů sednout si po dlouhé době zase jako rodina k večeři ráda a těšila bych se, jenže to by nesměla vládnout tak zvláštní atmosféra.

,,Jako rodina" bylo tentokrát myšleno skutečně jen v nejužším rodinném kruhu, tedy já, Alazne se Samem a rodiče. Nikdo další. Ani teta Elissa s Alessandrem ne. Tak jsme si každý zasedli ke stolu na zahradě za vilou a aktuálně se věnovali hlavnímu jídlu.

Přišla s tím mame předevčírem. Den po té nešťastné události s Phaedonem a Amani.

Byla jsem ráda, že se obě děti našly a v pořádku, byla to velká úleva slyšet, že se Pher a Leovi osobně podařilo Phaedonovi rozmluvit jeho sebevražedný skok z útesu kvůli stesku po zesnulé matce.

A zdálo se, že i po těch pár dnech jsme o tom přemýšleli všichni.
Za celou dobu od prvního jídla zaznělo jen pár vět. Z toho většina bylo vzájemné přání dobré chuti.
Tudíž mé naděje na hezký večer strávený s mými nejbližšími začaly skřípat už u polévky.

Když jsem se podívala na Sama kousek od sebe, všimla jsem si, že na to byl podobně. Mžoural na kousek masa před sebou a nezdálo se, že by měl nějak v plánu ho zkonzumovat.

Od onoho velkého pátrání se připojil k mým rodičům co se týče divného chování. Začalo to, když jsem s ním a s Alaznem hrála karty. Prostě mu v jeden moment úplně zkoprněl výraz a i přes to, že okamžitě nasadil úsměv zpět, nebyl tak upřímný jako vždycky. Zkoušela jsem z něj dostat informace, ale odolal. To pro něj bylo neobvyklé, pokud se nebavil o ženách s nímž mohl mít nějaký románek, normálně mu dělalo problém přede mnou udržet něco pod pokličkou. Protože já ho dokázala prohlédnout. Tak jako on mě. Už od narození.

,,Ma'ay, nechala jsem ti na dnešek dovézt pstruha z Adhary, jak ho máš ráda," ozvala se zničehonic mame po mé pravé straně. A neuniklo mi, jak sebou táta sedící u druhé straně stolu škubl, když slyšel matčin hlas tak najednou. Jeho divné chování neustalo, spíš se stupňovalo. Proto jsem trpce očekávala, že kvůli mé sázce se Samem se budu muset rozloučit s mým počtem bodů a zůstanu v pořadí poslední.
Ta celý večer se ani nedotkl setanského vína, co bylo na stole. A pořád sledoval mame, která kdykoliv se nějak víc pohla, okamžitě zpozorněl. Stále jsem si to neuměla vysvětlit, za celých sedmnáct let co jsem byla na světě jsem u něj nic takového nezažila v tak intenzivní míře.

Přestala jsem si všímat Sama a zaměřila se na ní.
,,Děkuji, mame, všimla jsem si," zvládla jsem se trochu nervózně usmát.

,,Sotva ses ho dotkla. Nechutná ti snad?"
Ve tváři matky se mihla starostlivost. Asi nad tím, jestli nezačínám trpět nechutenstvím, které by mohlo negativně ovlivnit mé zdraví.

,,Ne, neboj se. Jen dnes nějak nemám chuť na více jídel, to je celé," začala jsem jí kvapně uklidňovat. Nechtěla jsem, aby si dělala zbytečné starosti nebo se trápila. To bylo poslední, o co bych stála.

,,Tvá mame si dala práci s tím ho nechat dovézt a připravit, měla bys to ocenit víc, Ma'ayan," řekl táta úsečně. Bylo to podruhé, co jsem ho za celý den slyšela něco říct.

,,Drakone, nech toho," zastala se mě mame naléhavě.

Zamračila jsem se a položila dlaně na stůl.

,,O co tady jde?" Zeptala jsem se konečně ,,proč se oba chováte tak divně? Mame, jsem ti vděčná, že sis na mě tak pozorně vzpomněla, opravdu, ale jak mám něco pozřít, když se táta tváří, jako by mě chtěl zabít pokaždé, když mluvíš s někým jiným než s ním? Stalo se snad něco? Co se našli Phaedon s Amani si připadám, jako bych byla poslední, kdo se má dozvědět něco důležitého."

,,Tak to jsme tentokrát dva," zamumlal si Alazne pod vousy.

Mame se podívala přes stůl na tátu a její pohled znepřítomněl. Poznala jsem, že právě použili pouto, aby se na něčem domluvili. Někdy jim k tomu stačilo jen pár pohledů. A nakonec kývla.

Táta se najednou mírně usmál. Možná úlevně.
,,Víte, děti, s vaší maminkou bychom vám chtěli něco říct."

Alazne seděl vedle Sama. Nebýt jeho předchozí poznámky, jako jediný z nás doposud vypadal, že se doopravdy soustředí výhradně na jídlo před sebou. Jenže teď zvedl hlavu a v očích mu jasně hrálo náhlé poznání.
Ani nereagoval na to, že ho táta právě označil za dítě.

Avšak naše matka se rozzářila.

,,Pravda je," významně a dlouze se odmlčela, dokud jí ruka sama nezajela k břichu ,,že nás zase bude o jednoho víc."

Maminčina slova měla svůj účinek okamžitě; Sam zrovna upíjel ze své sklenice a když se k němu donesla její slova, okamžitě sluneční víno se sirupem vyprskl přes celý stůl rovnou na mě.

,,Same! Ty prase! Ta halenka je nová!" Vykřikla jsem a natáhla se po látkovém ubrousku s úmyslem se pokusit svůj kousek oblečení aspoň provizorně vyčistit, ale ztuhla jsem.

A zůstala stále s nataženou rukou zírat na mame.

,,Co- Cože?" Zamrkala jsem a stále to nedokázala pobrat.

,,Tak proto jste se ten večer osahávali? Já to věděl!" Vyhrkl Sam a párkrát si naposledy odkašlal. Když jsme se všichni na něj podívali hned dodal: ,,viděl jsem vás ze schodů. Vím, co znamená ruka muže na břiše partnerky."

,,Mame," konečně jsem ruku povolila a nedržela jí ve vzduchu ,,ty jsi těhotná?"

Jen s již lehce lesklýma očima přikývla.

,,Já se to dozvěděl teprve když chtěla jít hledat děti k bariéře," slyšela jsem říkat tátu a poznala, že se usmívá, ale nedívala jsem se na něj.

,,A víš už, jestli to bude dívka nebo chlapec?" Zeptala jsem se jako bych sama byla malé dítě. Ale nic jiného mě nenapadlo říct.

Tentokrát byla maminčina odpověď negativní. Avšak stále z ní sálalo nadšení.
,,Kdepak, podle Pher je stále velmi brzy. Každopádně si je téměř stoprocentně jistá, že tentokrát to bude jen jedno dítě. Myslím, že tak to bohatě stačí..."

Že Alazne dosud nic neřekl mi došlo až když třískl s dlaněmi o desku a prudce se zvedl, až zařinčely sklenice. A když se podíval na mame, oči měl vytřeštěné dokořán.

,,Jsi konečně spokojená, matko?" Oslovení na konci věty prakticky vyštěkl. Otec si okamžitě významně odkašlal.

,,Alazne," oslovil ho chladně ,,To by stačilo. Sedni si."

Ale Alazne ho neposlechl. Zůstal stát, obrátil se na otce a chvíli na něj beze slov zíral. Když byl Alazne naštvaný, krčil se mu nos na jedné straně obličeje. Nyní mu z tohoto výrazu i mírně tikalo v koutku oka. Nevěděla jsem, jak se tváří otec. Na to jsem měla až příliš stažený žaludek a pocit, že těch pár soust co jsem snědla při večeři zase vyvrhnu ven. A také přes šok z toho, jak rychle nálada u stolu klesla na bod mrazu.

Alazne pochopil, že zíráním cesta nevede, tak to vyřešil prostě: odkopl židli od sebe.

A odešel pryč.

Než jsem se vzpamatovala, táta stál najednou u mame a přesně jak předtím tvrdil Sam, předvedl typické gesto budoucího otce; položil jí krátce dlaň na stále nic neprozrazující břicho.

,,Půjdu za ním," oznámil nahlas ,,nevím, co to do něj vjelo, ale musí si uvědomit následky."

Podle tátova výrazu se zdálo, přes relativně mírná slova se zdálo, že kdyby se nejednalo o jeho vlastního syna, nejraději by toho, kdo právě urazil jeho těhotnou družku, na místě zaškrtil.

Možná proto mame zavrtěla hlavou.
,,Ne, Drakone. Půjdu já. Myslím, že tohle by si měl vyříkat se mnou."

,,Souhlasím s mame, já vážně nechci být nejstarší," Sam začal znuděně bodat vidličkou do masa. Natáhla jsem se na židli a kopla ho pod stolem, jak jsem dosáhla nohou.
Sykl bolestí a ublíženě se zamračil.

,,Same, Ma'ay, prosím, běžte k sobě do pokojů," požádala nás mame ,,večeře skončila, tohle bude na déle."

S tím rodiče nasadili opět ty nepřítomné výrazy a začali spolu komunikovat skrze pouto. Já se poslušně zvedla a předstírala, že si odsouvám talíř od sebe. Ve skutečnosti jsem toho jen využila a kývla na Sama. Ten mi souhlas opětoval.
Tak jako měli rodiče svůj soukromý způsob dorozumívání se, kterému rozuměli jen oni, my si pro změnu vytvořili vlastní způsob, jak se domluvit bez jediné vyslovené hlásky. Občas nebylo na škodu mít dvojče.

Celé dětství jsem strávila pobíháním po chodbách velkého domu, který obývali princ s princeznou a jejich nejbližší rodina a přátelé. Věděla jsem, kudy běžně chodí sloužící, co zde pracovali a jednou za čas postupně obměňovali až na pár nejvěrnějších.

Vyrazila jsem zadním vchodem pro personál do kuchyně a z ní pak do jídelny. Na rozdíl od Sama, když jsem chtěla, nikdo si mě moc nevšímal, když jsem chtěla zůstat neviditelná, celkem se mi dařilo. Sam musel oknem v malé chodbičce mezi velkou kuchyní a jídelnou v přízemí. Tam jsme se sešli a přes jídelnu neslyšně prošli až ke dveřím do společenské místnosti, kde jsme se skrčili a vyčkávali, co se bude dít dál.

Bylo jasné, že ať už vyhrál kdokoli z rodičů, Alazne nebude riskovat útěk do svého pokoje. Chtěl by mít možnost lépe utéct, bude-li třeba. A kdyby zmizel i z domu, táta by zuřil o to víc. Společenská místnost se jevila jako ideální.

A nemýlili jsme se. Cesta nám trvala déle než mame, kterou jsme právě slyšeli mluvit, ačkoli jí nebylo pořádně rozumět. Snažila se znít vyrovnaně, v jejím hlase už však začínalo kypět napětí.

,,A co jsi jako čekala?!" skočil jí Alazne do řeči. Ten už se nechával dost strhnout emocemi.
,,Že budu jásat a radovat se? Gratulovat tobě a otci k dalšímu úspěšnému vystříkání se do tebe?!"

Sam sebou vedle mě vyděšeně trhl. Já naopak celá zkoprněla.

,,To snad ne," vydechla jsem a postavila se. Sam mě chtěl chytit za ruku a stáhnout zase zpět, já se však vytrhla.

A bezmyšlenkovitě vtrhla dovnitř.

Snad nikomu nevadí, že vydávám takhle večer, ale dřív to nevyšlo a nechce se mi čekat na zítra 😅
Snad se kapitola líbila 😁

Tak zatím 👋