Sam:

Sam vyslechl toho chlapce, co se popral s Phaedonem. Nebylo to nic složitého, stačilo se zatvářit trochu přísněji a ten kluk mu všechno řekl. Včetně toho, že se jmenuje Jonal.

Jejich rozhovoru se ani nedalo říkat pravý výslech. Alazne mu občas vyprávěl o výsleších, kam byl občas jakožto prvorozený prince brán. Skutečné vyslýchaní při podezření na vážná provinění vypadalo jinak. A bylo mnohem horší a někdy i bolestivější.

Sam rozhodně nebyl zase tolik let od doby, kdy jemu samotnému bylo deset a část jeho duše rozuměla tomu, proč se Amani smál. Bylo mu Amani líto, to rozhodně, ale zároveň chápal, jak těžké a důležité může být pro mladého chlapce získat si pozornost. Sám to nejednou zažil.

A to ani moc přísné pohledy neuměl. Zatím. Chtěl se je naučit, ale byl až příliš zvyklý se spíš smát. Někdy jeho usměvavá tvář dávala mylnou domněnku, že nic moc nebere vážně, ale opak byl pravdou. Tedy, takto sám sebe přesvědčoval.

Po jejich rozhovoru propustil Jonala domů. Neměl důvod ho držet dál. A když se sám vrátil do svého domova, zrovna u dveří slyšel, jak už Pher opravuje Phaedonovi zlomený nos. Dost u toho ječel, ale ještě víc než to slyšel, jak se Phaedon ptá tety Elissy, jestli se jeho táta vrátí brzo.

Ta necelá minuta u dveří Samovi stačila k pochopení, že jeho už v tomto nebude potřeba, Phaedon vše řekl svému tátovi a ten si to s rodiči Jonala vyřídí.

Tak šel na zahradu si podruhé za ten den zastřílet z luku. Na zahradě za vilou měl víc soukromí. Jen si přitáhl jeden slaměný terč, ani závěsnou síť za ním nepotřeboval, vždy se trefil minimálně do terče, nikdy mimo něj. Byl si tím jistý a ten pocit naprosto miloval.

Vystřelil další šíp. Netrefil přesný střed, jen jeho hranici s dalším kruhem. Nespokojeně mlaskl a zamračil se. Pro někoho, kdo nepoužívá luk pomalu od doby, co se naučil držet stát by taková rána mohla být úspěchem, ale pro něj ne.
Věděl, proč tomu tak je; byl nervózní. Ve vzduchu celý den cítil, že bude pršet, ne-li že přižene bouře. Proto za ním ani nikdo nešel; většina jeho blízkých byla okřídlená, nebo příliš zaneprázdněná.

Už mu šípů zbývalo posledních sedm a bude muset je zase dojít sesbírat. Vždy přesně patnáct. Bylo to tak akorát aby si užil střílení a pak si krátce odpočinul během chvil, kdy je vytrhával z terče.

Pomyslel na tu dívku, která s ním ten den flirtovala. Dokázal ocenit, že ošklivá rozhodně nebyla a že výstřih jejích šatů byl promyšlený tak, aby neukazoval ani moc, ani málo. Jenže si dovolila urazit Ma'ayan a v ten moment, i přes jeho úsměv, u něj klesla na nejnižší možnou příčku.
Tohle v sobě popřít nedokázal; užíval si, když na něj dámy ulpívaly své obdivné a zamilované pohledy, nikdy ale nenechal jen tak, když někdo mluvil špatně s jeho sestrou. Nebo o ní. Obojí už zažil. A už před tím přísahal, že jí vždycky ochrání.

,,Trénuj někdy i pravou stranu, jednou by se ti mohla hodit."
Že na něj mluví jeho táta poznal hned. Zněl jako on sám. A nejvíc jako Alazne.

,,Co se stalo, že mi dáváš rady k lukostřelbě?" Sam se ani neobrátil a naposledy vystřelil na terč. Nerad skládal zpět už založený šíp.
,,Vždyť jsi zarytý odpůrce této disciplíny."

Tohle mu vadilo. Jak jeho táta dává najevo, že lukostřelci nejsou jeho nejoblíbenější vojáci. Bylo to i z osobnějších důvodů, se kterými byl Sam obeznámen. Stejně si nedal říct a na střelnici chodil dál. Koneckonců, byl to právě táta, kdo mu k jeho šestému zimnímu slunovratu daroval první, dětský luk na míru a toulec s pěti otupenými šípy. Samovi se zacukal koutek úst, když si pomyslel, že jejich kulaté hroty pro bezpečnost byl nápad spíš jeho mame. Dost možná to byla dokonce její zásadní podmínka pro to, aby svému druhovi dovolila dát jejich tehdy malému synovi skutečnou zbraň. Některé Samovy zkoušky si vystřelit tak trochu odnesla zeď v jeho komnatě.

I díky tomu Sam vždy věděl, že ho oba jeho rodiče, nejen mame, skutečně milují.

Ale kupodivu, táta tentokrát neměl po ruce žádnou odpověď na jeho lehce kousavou poznámku.

,,Same, potřebuju, aby ses vrátil domů." Zněl divně, možná nervózně. Jindy si udržoval pevný postoj, tentokrát ale přešlapoval a mnul si ruce. Vážně se choval zvláštně.

Sam si odložil luk na stojan co měl kousek od sebe.
,,Ale já jsem doma. Vím, že bude pršet, proto jsem nešel na cvičiště."

Už na něj pár kapek deště spadlo a dávno se zvedl vítr, ale zatím se vyloženě nebalil. Kdykoliv se mohl běžet schovat.

,,Ne, běž do domu. Můžeš jít k sobě do pokoje, ale raději se s Ma'ayan zdržujte v přízemí."

,,Tati?" Sam nechápavě naklonil hlavu ,,děje se něco?"

,,Ano," potvrdil táta ,,Phaedon s Amani se ztratili. Musí být někdo doma, aby hlídal, kdyby se vrátili. Personál nestačí, Pher tvrdí, že to musí být někdo, koho dobře znají."

,,A nemůžu jít hledat taky?" nabídl se Sam. To by bral mnohem víc než sedět doma a čekat. Protože informace o zmizení Amani s Phaedonem ho vyděsila víc, než čekal. Protože přestože se těmi dvěma zase tolik nebavil, cítil, že mu na nich docela záleží.

,,Ne," zněla odpověď, ale nebyla ani nijak přísná ,,rád vidím tvou ochotu, ale budeš užitečnější takto. K tomu najít dvě desetileté děti ti lukostřelba nepomůže."

Sam měl co dělat, aby se neurazil. Zase to znělo, jako by nic jiného než zacházet s lukem ani neuměl. Ale rozhodl se si tátovy poznámky nevšímat.

Když však samotný princ Serafů viděl výraz jeho druhorozeného dítěte, zase o trochu zmírnil.
,,Hledají je hraničáři. I Pher s Leem. A Mir hlídá bariéru nad ostrovem, jestli tam nezachytí nějakou změnu nebo přítomnost. Budu tam co nejvíc s vámi. Všechno ti vysvětlíme, jen teď není moc času."

,,Ano tati, zůstanu tady. Hlavně, když je najdou v pořádku" souhlasil nakonec Sam a všiml si tátovy úlevy. Tušil, že i z důvodu, že se nehrne do toho hledat během bouře.

Táta se mu dokonce nabídl s pomocí uklidit terč, to ale Sam s díky odmítl. Sbalil si věci, sundal z luku tětivu a vydal se zpět domů. Stejně se zrovna venku rozpršelo a jít trénovat do suterénu se mu nechtělo. Úplně ho přešla nálada.

,,Myslíte, že je najdou?" Kdyby Ma'ayan měla volné obě ruce, bezpochyby by si vedle Sama okusovala kůžičku kolem nehtů. Dělala to, když byla nervózní nebo se bála. Všiml si toho už dávno.
Uvolila se s ním a s Alaznem zahrát si karty. Alessander se nepřidal, přidal se k pátrání. O to víc Sama vytáčelo, že i jeho bratranec tu možnost dostal. Karty ale bral jako vítané rozptýlení, ke kterému se usadili na koberci mezipatře na schodišti.
Ma'ay tvrdila, že v obývacím pokoji byla příliš dusivá atmosféra ze strachu o zdraví Amani a Phaedona, v čemž se jí dalo dát jedině za pravdu a do pokojů nešli z obyčejné zvědavosti. Chrys se někam ztratil, prý ať mu ostatní dají vědět, až se hledání někam pohne a hned dorazí.

,,Doufám že ano. Bereš dvě," Alazne hodil na hromádku další kartu a hlídal, aby si Ma'ayan opravdu neochotně vzala dvě karty z balíčku.
,,Tohle je tak specifická situace, že nikdo neví, co čekat."

Sam si opřel loket o koleno a bradu o volnou ruku, kde nedržel karty. Začalo ho deprimovat, že jeho bratr už zase vyhrává. Bylo znát, kdo z nich měl větší náskok.
,,Ještě kvůli takové kravině," poznamenal ,,jen proto, že se popral? Kolikrát jsem se v jeho věku popral já a nikdy mě ani nenapadlo utéct."

Především s jinými chlapci v jeho tréninkové skupině, kam docházel jako dítě. I některé mohutnější dívky si na něj troufly. V soubojích na blízko byl dodnes spíš průměr.

,,Za to schovávat se ti šlo přirozeně," Alazne si rychle upravil vlasy, jak měl ve zvyku, když neměl co jiného na zabavení se.
,,Nejlépe pod mojí postel. Víš, že jsi důvodem, proč si zamykám pokoj?"

,,Vážně se zamykáš kvůli mladšímu bratrovi? Nezdá se ti to malinko smutné?" Vyprskla Ma'ayan.

,,Souhlas, tím důvodem by měla být jiná osoba. Muž nebo žena, to je na tobě" přitakal Sam a nedokázal vynechat tichý dovětek, který úmyslně zamumlal s ústy schovanými za kartami; ,,ale s málem oblečení na sobě. Vlastně nejlépe krom tvého těla ničím jiným."

Alazne nakrčil nos. ,,Jste nedospělí úchyláci."

,,A ty suchar," uzemnila ho Ma'ayan ,,proč si nikoho nenajdeš? Když mi bylo čtrnáct, myslela jsem, že jsi i po dvou stech letech panic."

Alazne se díky své přirozeně světle snědé pokožce moc nečervenal. K jeho štěstí.
,,Abys věděla, tak jsem měl známostí přesně tak akorát k mé spokojenosti. Jen si to netahám domů."

Ma'ayan na něj drze vyplázla jazyk a on si jen něco mumlal, proč zrovna on musí být jejich nucená chůva. Ale přesto se už nemračil.

Sam se také usmál a lépe se na zemi posadil. Když ale zaklonil hlavu, uviděl na chodbě nad schody své rodiče. Alazne s Ma'ayan seděli víc naproti němu a neviděli tam co on. Ani si ho nevšímali, zrovna se začali předhánět v tom, kdo si nakonec bude muset vytáhnout víc karet.

Rodiče se zrovna objímali. Což nebylo nijak neobvyklé. Naopak se podobně osahávali častěji než by bylo jejich dětem příjemné dívat se.
Jenže pak jejich táta na pár chvil položil své družce ruku na břicho.

Sam kdesi uvnitř poznal, co toto gesto znamená. Jen rychle zamrkal, jestli vidí správně.

Stejně ho vzápětí udeřila pravda podobnou silou, jakou dnes odpoledne vystřeloval šípy.

A sice že k němu, Ma'ayan a Alaznemu přibude další sourozenec....

Tak jsem si vyzkoušela psaní ze třetí osoby, měla bych to začít trénovat 😉

Protože proč sem takto nezapojit i Ma'ayanino dvojče? 😅

Tak zatím 👋