O deset let později

Ne každý úsměv je upřímný

Někdy, když jsem otevírala svůj starý zápisník jsem po té větě na první přejela prsty a přemýšlela nad jejich významem.
Přitom už uběhlo deset let, co jsem si je zapsala. Mé písmo se změnilo, už nebylo kostrbatými klikyháky z ruky sedmileté holčičky, jaké jsem četla v notesu.

Někdo otevřel dveře mého pokoje. A já poznala, kdo přichází.

,,Aspoň za sebou zavři, Same," ozvala jsem se místo pozdravu a ani se neohlédla. Protože v celém domě jen jedna osoba měla pocit, že se ho slušnost v podobě klepání netýká. A tím někdo byl můj bratr.
,,Kdy ses vrátil?"

,,V noci na dnešek," viděla jsem v zrcadle, jak se přiblížil.
,,Proto jdu za svou milovanou sestřičkou už teď. Protože ta by jinak mohla začít mít řeči o tom, že pro krásu se musí pořádně vyspat."

Objal mě zezadu kolem ramen a krátce se opřel tváří o tu mou.

,,Už se mi po tobě začínalo stýskat," řekla jsem a možná bych ho políbila na tvář, kdyby byl ochotný podstoupit tak neskutečnou oběť jako je projev náklonnosti od vlastní sestry.
,,A po tvém napodobování mě samotné."

Odraz zrcadla mého toaletního stolku nám oplácel naše tváře. Někdy mě udivovalo, jak moc mi dokáže být někdo podobný a zároveň být tak jiný. A navíc být opačného pohlaví.

,,Vždyť ty mně taky, prcku," zašklebil se, protože viděl, jak jsem se zamračila u toho oslovení prcku. Věděl, že nepatřilo l mým oblíbeným. Protože vzhledem k tomu, že už teď, kdy nám oběma bylo sedmnáct, mě převyšoval o bez mála celou hlavu, nebylo daleko od pravdy. I Alazne byl vyšší než já. Takový byl prý vždycky, už v dospívání, jen do dobrých dvaceti se mu moc nedařilo nabrat i něco do svalové hmoty. Alessander ho někdy ve vyprávění označoval jako vysokou vychrtlinu, za což ho Alazne vždycky praštil. Jak krásné bylo sledovat vztah dvou bratranců.

,,Jak to, že si pořád někde nefidláš na housle?"
Změnila jsem úmyslně téma. Ještě by mohl začít nějak podrobněji o mé výšce a na jeho úšklebky jsem neměla náladu.

Teprve včera se po několika dnech vrátil ze Setane, sotva si stačil vydechnout a už dnes musel naklusat na hodinu houslí. Upřímně jsem ho v tomto litovala.

,,Odpískal jsem hodinu dřív. Paní Diana už mi začínala lézt krkem. Mame mě za to nejspíš zaškrtí, ale co už."
Slyšela jsem, jak sebou plácl na postel. Na mojí postel.

Pravda byla, že už to byl nějaký čas, co jsem se začala na spinet učit především sama. Má stará učitelka, paní Diana, byla skutečně někdy až příliš nadšená z možnosti mě učit. A já si už dávno uvědomila, že to nejspíš nebude proto, že bych byla nějak převelice nadaná na hru na spinet, jako spíš kvůli mým rodičům. A především kvůli mému otci.

S nikým, dokonce ani se Samem jsem o tom nikdy nemluvila.
Neodvažovala jsem si odhadnout, co by tomu řekl. A jestli by informaci, že naše učitelka hry na hudební nástroje má velice ráda jednoho z našich rodičů vůbec dokázal udržet. Areta, díky které jsem si to uvědomovala do celé záležitosti asi moc neviděla, protože paní Dianu nevídala jeden čas několikrát týdně vždy na celou hodinu.

Pokud si někdy něčeho všiml můj bratr během těch let, co se učil hrát na housle, tak rovněž nikdy nic nenaznačil. Navíc Sam byl opravdu pro housle nadaný, jen nepobral moc trpělivosti pro to své dovednosti získané tréninkem přetvořit do skutečného umění.

,,Same," ztišila jsem ustaraně hlas ,,nezdá se ti mame poslední dobou nějaká zvláštní?"

Zvedl hlavu. ,,Ani ne. Tobě snad nějak ano?"

Typické. Nemohla jsem mít Samovi za zlé, že nedokázal tolik číst v pocitech opačného pohlaví. Nebo aspoň poznat, kdy se její chování nějak mění. Já to ale vycítit dokázala. Zvlášť, když se jednalo o mou matku.

,,Je náladová," upřesnila jsem mu ,,a působí nervózně. Jako by něco tajila. Víš, co to znamená?"

Sam si povzdechl. Už začínal chápat, co se mu snažím říct.
,,Tak to asi budeme oba muset na podrobný výslech k tátovi, pokud si něčeho všimne a bude se snažit najít příčinu," už tak zněl s touto skutečností naprosto smířeně. Protože oba body jeho úvah se zdály být velice pravděpodobné.

,,Jdeš první," oznámila jsem mu dřív, než ho stačila napadnout stejná myšlenka.

Zaúpěl a jeho hlas se roznesl místností.
,,A proč já?"

,,Jsi starší."

,,A ty tátův miláček. Bylo by spravedlivé, kdybys šla první a připravila pro mě pole."

Přehodila jsem si vlasy na záda a schválně nasadila vyšší, afektovaný tón hlasu.
,,Nemůžu za to. Měl ses narodit jako holka a byli bychom nastejno."

Sam věděl, že svá slova nemyslím vážně, on sám někdy podobná používal, proto se ani nezamračil.
Přetočil se ale na břicho na mé posteli tak, aby ke mně byl čelem.
,,Navrhuji kompromis; pokud si nás táta doopravdy zavolá, jestli nevíme něco o maminčině změně chování, kterého jsem si mimochodem ani nevšiml, tak jsem ochotný jít první."

Bylo jasné, že schválně nedokončil myšlenku.

,,A co za to požaduješ?" zajímala jsem se. Schválně mě k tomuto dotazu vybízel.

,,Z tvého součtu mi přidáš padesát bodů."

Okamžitě jsem semkla rty. Už několik let jsme já, on a Alazne s Alessandrem vedli takovou soukromou hru na body. Všichni jsme měli počáteční počet sto bodů. Pokud jeden například chtěl nějakou laskavost, měl ten druhý, který byl žádán, nárok na to si říct o určitý počet bodů toho druhého. Pokud jeden z nás čtyř dosáhl nuly, musel to něčím vynahradit. A nikdy nevěděl, čím přesně. Pomocí bodů se Alazne s Alessandrem často domlouvali, kdo se ujme hlídání mě a Sama, když jsme byli děti.

Vždy samozřejmě záleželo, o co přesně šlo a za co byly body žádány. Podle jistého nepsaného pravidla jsme se všichni snažili být co nejobjektivnější a pokud to bylo možné, ten, který měl o své body přijít a nebyl spokojen s výší, mohl být návrh projednán s dalším z hráčů. Většinou to byl Alazne. Nijak neřešil, jaké podle něj kraviny se Samem občas děláme.

,,Ale to už bych pak měla jen dvacet bodů, Same," namítla jsem ,,vždyť ani nejde o nic velkého."

Já měla aktuálně sedmdesát bodů, on třicet pět. Těch pět dostal před dvěma týdny, kdy se uvolil, že místo mě vyřídí knihovnu. Pokud bych na jeho návrh přistoupila, měl by součet by se razantně přiblížil stovce, což byl velmi dobrý výsledek. Na něj rozhodně. A pokud odmítnu, dosáhl by svého v tom, že bych šla za naším otcem první.
Tak či onak, tuhle debatu v podstatě vyhrál.

,,Dobrá," ustoupila jsem nakonec, stejně jsem neměla moc jiných možností ,,ber to jako záruku; pokud si nás táta do týdne zavolá a bude chtít řešit chování mame, dostaneš mých padesát bodů. Pokud ne, naše skóre zůstane stejné. Platí?"

Sam chvíli přemýšlel. Právě porovnával všechny plusy a mínusy mé úpravy jeho návrhu.

Nakonec přikývl.

,,Platí," natáhl ruku se zaťatou pěstí a pozvednutým malíčkem.
,,Malíček na to?"

Zvedla jsem se ze židle, přeběhla k němu a napodobila jeho gesto. Krátce jsme se za prsty chytili a tím naší dohodu potvrdili jako platnou. Vždycky jsme k těmto účelům používali malíček dominantní ruky. Já pravou a on levou. Začali jsme s tím jako malé děti a už nám to zůstalo nejspíš do smrti.

,,Ma'ay," Sam se najednou zazubil a podepřel si bradu. ,,Nevím, jak ty, ale já dostal chuť si jít ven zastřílet z luku. Takže, má milá sestřičko, přidáš se?"

V tomhle mi na výběr opravdu nedal.

Nevím, že tahle knížka ještě někoho zajímá, ale já se zařekla, že v ní budu pokračovat, tak snad se kapitola líbila 😅

Tak zatím 👋