Probudil mě nějaký hluk v dolních patrech.

Zvedla jsem se do sedu, promnula si ospale oči a podívala se na hodiny. Bylo jedenáct v noci. Bylo mi sedm let, ale i tak jsem věděla, že přestože je léto, není nijak zvláštní, že venku za okny už je černočerná tma.

Někdo dole vyjekl a mému lehce zašpičatělému uchu to neuniklo.

A to byla poslední kapka pro to, čemu Areta říkala něco jako dětská zvědavost.
Spustila jsem nohy z matrace, ani nehledala bačkůrky, i když jsem měla zakázáno běhat po domě bosá a vydala se chodbou po schodech až dolů do obýváku.

Uviděla jsem dospěláky, jak stojí okolo Pher a jak jí zrovna Chrys předává něco zabalené v látce. Nebylo to něco. Bylo to miminko.

Zeptala jsem se, co se stalo, ale dřív, než by někdo odpověděl, mě otec vzal do náruče a odnesl zpět do postele.

Přinesl mě do mého pokoje a uložil do peřin. Předtím mi slíbil, že se mnou bude než usnu. Proto když mě přikryl přikrývkou po bradu a podal mi mojí plátěnou panenku, co mi ušila maminka, jsem chvíli poslušně ležela, ale nakonec jsem se posadila.

,,Tati, proč Pher držela to miminko?"

Už se zvedal k odchodu, ale s povzdechem si znovu sedl zpět. ,,Ty si myslíš, že to miminko bylo Pher?"

Zavrtěla jsem hlavou, až se mi rozlítaly vlasy kolem tváře. ,,Ne, kdyby bylo její, měla by předtím velké bříško, a to neměla. Proč ho nemůže držet jeho maminka?"

Pamatovala jsem si, že právě takové měla nedávno Julianea, už když se mnou tančila na plese. Stále jí rostlo, až jsem se jednou ráno vzbudila a našla v kuchyni Chryse, jak chová malinkého chlapečka. Phaedona, který se narodil předchozího večera.

Pamatovala jsem si na tu noc, kdy se Phaedon narodil. Dva dny jsem slyšela, jak Juli křičí bolestí samá neslušná slova a jak jsem měla zákaz za ní chodit. Že prý to není něco, co by měla vidět sedmiletá holčička.

,,Jeho maminka, nebo spíš její už není na tomto světě. Jednoho dne se shledají, ale až za velice dlouho."

Tak jako Juli, která zemřela tři dny zpátky. Byla jsem prý ještě moc malá, ale stejně mi docházelo, že se ta veselá, pihovatá Juli už nikdy nevrátí.

Přitom jsem jí měla ráda. Někdy mě hlídala a zatímco já si malovala u stolu obrázky, Juli mi zaplétala vlasy do copů a vyprávěla příběhy ještě z dob před Creteou. Stále jsem si vzpomínala, jak mě na plese k ukončení Nephellenina běhu vyzvala k tanci a jak na mě byla hodná. A moc mi chyběla.

,,Takže to je dívka?"

,,Ano, Ma'ayan, dívka."

,,Ale tatínku," skrčila jsem nohy a opřela se bradou o kolena ,,to není fér. Myslím, že by každý měl mít maminku. Proč jí nemáš ty? Nebo moje maminka?"

,,Sakra, Ma'ayan, ty jsi dnes samá otázka," vzal mě v podpaží a posadil k sobě na klín ,,moje maminka, tedy tvoje pramáti, už tady dávno není. Je na Věčnosti a shlíží na tebe. Stejně tak maminka té tvojí. Byla člověkem. A jmenovala se jako ty."

,,Vím, že se jmenovala Ma'ayan, ale nikdy jste mi nic jiného o ní neřekli."

Pohladil mě po vlasech. ,,Viděl jsem jí jen jednou v životě. Ale jsem si jist, že by tě moc milovala. Tak jako svoji dceru."

Položil mě zpět do postele a dal mi letmý polibek na čelo.
,,Už spinkej, Ma'ayanko, je hrozně pozdě."

Zavrtala jsem se po peřin a otřela se tváří o svou panenku. ,,Tatínku?"

,,Ano?"

,,Ten kdo si to miminko vezme k sobě, bude ho také milovat?"

,,Jistěže bude, strašně moc."

,,To je blbost," prudce jsem se posadila a stále skloněného nade mnou ho objala kolem krku ,,protože já miluju tebe ještě víc."

Nečekal to a musel vyrovnat rovnováhu, než mě také pevně obejmul. ,,Ty moje malá princezno," zašeptal mi do vlasů ,,já tebe taky miluju."

,,Víc než maminku?"

Cítila jsem, jak se usmál. ,,Obě stejně, zlatíčko."

Má dětská mysl nechápala, jak moc se liší láska k manželce a k dětem. Buď někdo někoho miloval, nebo ne, nic mezi tím. Nerozuměla jsem rozdílu v tom, kdy otec objímal naší matku a v tom, kdy poplácal Alazneho po rameni nebo kdy zvedl ječícího Sama do vzduchu a roztočil se s ním dokola.

,,A nevadí ti, že nemám křídla? Jako ty?"
Vždycky se mi křídla členů mé rodiny líbila, ale od útlého věku mě učili, že na ně nesmím sahat. Ani Sam mi nedovolil sáhnout, a to byl můj bratr a strávili jsme spolu mnoho měsíců v jedné děloze. Narodili jsme se dříve. V tomto věku jsem o tom ovšem takto nepřemýšlela.

Dál mě choval na klíně a objímal a jeho kolébáním a houpáním se mi začaly zavírat oči. Prý jsem jako menší vždycky přestala plakat, když mě bral do náruče. A bylo mi u něj dobře. Můj otec, můj tatínek. Tak silný, statečný a vůči nám dětem tak hodný.

Už jsem napůl spala a on mě znovu uložil zpět, přikryl a věnoval další polibek do vlasů. Vnímala jsem, ale tentokrát zůstala ležet a spokojeně se uvelebila v peřinách.

,,Proč jsi musela tak rychle vyrůst, holčičko moje?" šeptal dojatě ,,před nedávnem jsi byla tak malinká, že jsme tě balili do stejné peřinky jako nyní Phaedona."

Zmátlo mě, že neodpověděl na mou otázku. Proč? To se vážně styděl, že nemám křídla?

Ale o chvíli později, kdy otec odešel v domnění, že spím, jsem opět podlehla zvědavosti a vyrazila dolů. Cestou jsem se však zastavila v jedné z komnat. Maminka s tetou Pher se od Juliiny smrti staraly střídavě o jejího chlapečka a zrovna teď ležel v kolébce v ložnici mých rodičů.

Věděla jsem, že v tom pokoji jsem se narodila já i moji bratři. Že jsem jako malinká ležela vedle Sama v té samé kolébce. Teď jsem jí viděla v chabém světle z chodby a tiše našlapovala na měkký koberec.

Přitáhla jsem si židli a vylezla na ní, abych na miminko lépe viděla.

Phaedon zrovna spinkal a jeho očíčka byla zavřená. Už jsem ho ale nejednou viděla, když byl vzhůru a jak se na svět dívá černýma očima, stejnýma, jako měla jeho maminka.

,,Je mi líto, že už nemáš maminku," zašeptala jsem s kryla si ústa ručkou ,,stejně jako ji nemá ta holčička, co přinesl tvůj táta."

Vzala jsem ho za ručičku, která se oproti mé dětské zdála tak malinká.

,,Stýská se ti po ní? Mně by se po mojí mamince moc stýskalo, kdyby umřela."

Neodpověděl, jen dál tiše podřimoval. Možná už byl unavený, jak poslední tři dny neustále plakal. Jako by věděl, že jeden z jeho rodičů už se nikdy nevrátí.

Chtěla jsem, aby byl Phaedon můj kamarád. Už mi ani tak nevadilo, že není holka, kterou by Juli pojmenovala Hyacinth. A doufala jsem, že si to malé děvčátko vezme k sobě někdo z rodiny, abych se mohla kamarádit i s ní.

,,Ale musíš mi slíbit," pokračovala jsem šeptem ,,že se s tou malou holčičkou budeš kamarádit, aby nebyla sama, neboj se, já ti s tím pomůžu," slíbila jsem mu, než jsem ze židle slezla a znovu se vydala dolů.

Té noci jsem poznala svou nejlepší kamarádku, kterou si nakonec osvojila teta Mneme.

A napomohla jejímu pojmenování. Bylo vybráno jméno, co podle Arety znamenalo ,,dar"

Dar, neboli Amani.

Tak tu máme další kapitolu o Ma'ayan, jen o něco kratší než ta předchozí 😁

Jinak asi začnu zase pomalu pracovat na povídkách, jen v trochu jiném složení, než jsem měla původně v plánu 🤔

Tak zatím 👋