Yoongi si vzal v práci několik dní volna, které si zatraceně zasloužil. Ke svým autům choval velice vzácný vztah, vždy pro něj něco znamenala. Kdo to necítil stejně, nemohl pochopit. Tělem i duší zbožňoval pocit zad opřených do pohodlné sedačky, rukou na volantu, zvuk motoru a rychlost, tu neskutečnou rychlost. Bezmoc, která ochromila jeho tělo po tak sprosté krádeži, nedokázal ani popsat.

Už dávno se nevěnoval tak špatným věcem, jako v minulosti. Převážení drog kdysi bývalo skoro na denním pořádku, ostatně, hledal jakýkoliv způsob, jak přijít k velkým penězům a konečně být schopen zúčastnit se vysněného závodu. Nebyl na sebe hrdý, rozhodně ne, spíš se za to styděl. Ale nebýt špíny, kterou si prošel, nestál by tam, kde si přál vždycky být.

Ačkoliv s takovými věcmi přestal, street racing byl jeho vášní, kterou nemohl jen tak odhodit. Tím vším si prošel jen kvůli touze účastnit se nelegálního závodění. Společně s tím šlo ruku v ruce vylepšování aut, shánění drahých součástek, které se však v nižších okruzích daly sehnat za sníženou sumu. Tenkrát potkal člověka, kterého vždy potřeboval. Moc dobře věděl, že se mu Park Chanyeol bude hodit i v budoucnu.

Tenhle muž dokázal sehnat naprosto cokoliv - nikdo nejspíš nevěděl, kde všude měl zdroje -, a to za cenu, která by všechny donutila otevřít ústa údivem. Yoongi si nejspíš ani nepřál vědět, odkud vše, co do jeho aut namontoval, vlastně sebral. Držel se toho, že občas bylo lepší nestrkat nos do smradlavých záležitostí. A takovéhle věci páchly kilometry daleko.

Jenže k zajištění výhry je potřeboval. Kdo byl vlastně v Seoul Rush čestný? Nikdo. Možná nějaký blázen, kterého však mladík ještě nikdy nestřetl. To se netýkalo pouze vylepšování aut, ale také úplatků na správných místech, ačkoliv ty zabraly kupodivu málokdy. Avšak vytlačování ostatních aut z vozovky, sem tam nějaká ta vražda či sabotáž, to se stalo normálními jevy obrovského závodu.

Pokud chtěl člověk vůbec přežít, musel si zajistit přátelství u těch nejvíce nebezpečných. Nebo minimálně dohodu. Nebylo překvapivé, že závodů se často účastnili i členové mafie, kteří si na svůj špinavý účet mohli připsat další smrt bez jakýchkoliv výčitek. Neskutečné, jak daleko dokázali lidé zajít kvůli penězům. A ať už zvolili různé prostředky, nikdo z nich se vlastně nijak nelišil.

Dojet do cíle bylo dalším bodem, který se dal brát jako úspěch. Závod většinou dokončila pouhá polovina, někdy víc a někdy zase míň. Tady už šlo nejen o domluvu, ale také šikovnost a zkušenosti. Yoongi už dávno do jejich ‚výcviku' zakomponoval i učení se různých tras, mnohdy takových, kde se ani nenacházely silnice. Držel se jednoho - pokud byl prostor dostatečně široký, proč ho nevyužít?

Vyhrát, to už byl cíl. Miloval výhry už odjakživa a s jejich láskou se automaticky spojila nenávist k poražení. Proto byl odhodlaný vyhrát, tento rok už doopravdy. Nic ho nedokázalo naštvat víc, ani prohra samotná, jako takzvaná sdílená výhra, kterou zažil v posledním závodě. Nedokázal ji překousnout doteď.

Proto, aby si další vítězství pojistil, investoval neskutečné peníze - koupil nové auto, jedno z nejlepších závodních aut vůbec, kontaktoval svého známého a společně mu přidali to, co potřebovalo - podtrhli tak výkon, zvedli jeho šance. A to vše se stalo naprosto zbytečným, když stál před prázdným místem v garáži a zlostí skřípal zuby.

Nemohl dělat naprosto nic. Volat policii? Musel by být blázen. Hned by zjistili, v čem jede, přišli by na dlouhý list přestupků a ten o nějaký kus kratší, obsahující vážnější porušení zákonů. Několik let by si poseděl a o to ani v nejmenším nestál.

Svého druhého miláčka zbavil nechutného nápisu a nikdo by pravděpodobně nepoznal, že se na něm kdy něco tak odporného nacházelo. To byl první krok. Ačkoliv v něm vřel vztek, péče o oblíbený a bohužel už jediný vůz ho značně uklidnila. Byl čas na další krůček. Pokud přišel o Subaru, musel se smířit s tím, že do závodu půjde se svým druhým autem, které naprosto logicky ale potřebovalo taktéž nejdřív vylepšit.

Zatímco se opíral o stěnu garáže, před očima jak Porsche, tak prázdné místo patřící ukradenému autu, našel v kontaktech jméno a rozhodl se zavolat ihned. Na co čekat. Přiložil si mobil k uchu a trochu netrpělivě vyčkával, jestli dotyčný jeho hovor vůbec přijme. Stalo se tak po několika sekundách a on ho nenechal ani promluvit. „Chanyeole, potřebuju se s tebou sejít, co nejdřív."

Dotyčný na druhé straně hovoru se pobaveně zasmál, zavrtěl hlavou, což samozřejmě Yoongi nemohl vidět. „Měl by ses chovat slušněji, když někoho o něco žádáš. Ale nechám to být, donesly se ke mně nepříjemné zprávy o tvém autě. Takže hádám, že potřebuješ prodiskutovat detaily ohledně tvého Porsche."

Oh, samozřejmě. Jestli mohl mít někdo oči a uši všude, pak to byl rozhodně on. Mladšího to už ani nepřekvapovalo, naposledy byl něčím ohledně něj šokován možná tři roky zpátky. „Jo. Máš čas?"

„Na tebe si ho udělám. Chceš se sejít v klubu?" optal se, v hlubokém hlase zaznělo ještě něco jiného kromě ochoty, ale to by nedokázal rozluštit snad nikdo, natož Yoongi, který si takového detailu skoro ani nevšímal. A jestli si ho všiml, pak to byla poslední věc, která by ho právě v ten moment zajímala. Proto jeho nabídku odsouhlasil, ukončil hovor a pěšky se vydal k nedalekému podniku.

Dlouhán na něj čekal uvnitř, jako vždy elegantně oblečený - dlouhé nohy obepnuté černými džíny, stejně barevný rolák a přes něj kožená bunda. Jediné, co neneslo stejnou barvu, byly jeho vlasy, jež v daný moment zářily sytě rudou barvou. Prameny sčesal do strany, odhalujíc tak čelo, což vždy dodalo nebezpečnější vzhled, ačkoliv si Yoongi nedokázal vysvětlit, čím to vlastně bylo.

Pozdravil se s ním a následoval ho po schodech nahoru - Chanyeol jim zamluvil jeden z pokojů, které podnik nabízel pro různé účely. To bylo však vedlejší, jim se totiž hodil právě na diskuzi, kterou by nesprávné uši neměly slyšet a zvídavé oči neměly vidět. Zamkli za sebou, posadili se na pečlivě ustlanou postel a několik dlouhých minut nepadlo jediné slovo.

Rudovlasý se nakonec přeci jen nadechl a začal vyjmenovávat možnosti, kterými by si mohl druhý mladík nejlépe pojistit výhru. Naštěstí se jeho druhé auto dalo dobře využít a šance se nijak nesnížily, což rozhodně slyšel rád. Ačkoliv si toho byl vědom, ta slova ho potěšila a do jeho těla vlila trochu klidu.

„Kdy se teda zastavíš? Rád bych to měl z krku co nejdřív, už tak přijdu o několik dní tréninku. Je to jiný auto, ten pocit v něm se liší, musíš mu taky porozumět a já s ním ještě nejsem tak sžitý ohledně závodění."

Dlouhán nemohl jinak, než se tomu tiše zasmát. „Svoje auta doopravdy miluješ, co? Víš, potkal jsem za tu dobu, co tohle dělám, hodně lidí. Hodně závodníků, kteří byli do tohohle - nazvěme to životním stylem - naprosto ponoření, ale nikdo z nich, jediný člověk, se kterým jsem se potkal, nebyl jako ty, Yoongi."

„Jaký?"

„Tak... asi pro to není slovo. Mluvíš o autech s takovou láskou, jako kdyby byla něčím mnohem víc. Nedokázal jsem si ani představit, jaký to pro tebe muselo být, když ti jedno z nich ukradli. Proboha, vždyť... jen blbec by neviděl, že ta auta jsou tvůj život. A ať už jsi udělal cokoliv, tohle sis nezasloužil," krátce se odmlčel a opřel se o své dlaně za svými zády. „To, co ti vždycky vidím v očích, mě fascinuje. Kdykoliv mluvíš o autech, nebo závodění. Těší mě to."

Černovlasý nad ním zavrtěl hlavou, skoro měl chuť něco sarkastického poznamenat, ale najednou nedokázal nic vhodného najít. A tak se prostě zeptal na jednoduchou, avšak důležitou otázku: „Proč by tě to mělo těšit?"

„Because car guys break parts, not hearts."

Už v ten moment věděl, že je ztracený, že nebude úniku, a že i kdyby chtěl sebevíc, staršímu muži s rudými vlasy, které nápadně připomínaly barvu očí samotného ďábla, nebude schopen uniknout. Jeho rty byly uvězněny v divokém, rychlém polibku, se kterým se velmi brzy sžil a poddal se omamným pocitům zaplavujícím celé jeho tělo.

Yoongi si vždycky dokázal vydobýt dominantní pozici. Miloval moc, miloval pocit nad někým během sexu tak trochu vládnout. A skutečně málokdo mu nedokázal podlehnout; ačkoliv totiž působil chladně, jeho pohled doslova pálil, rozhořel každičkou část těla a on dokázal poznat, kdy má doopravdy vyhráno.

Každopádně... v jeho životě se objevil přesně ten muž, který ho právě s takovou vášní líbal. Yoongimu se nikdy nic podobného nestalo, do té doby byl skutečně každým coulem ten, kdo působil jako dominant, a neměl žádnou potřebu to měnit. Vyhovovalo mu to. Jenže jakmile se objevil Park Chanyeol a dotkl se ho jen prstem, přísahal by, že by splnil jakékoliv jeho přání, i kdyby to znamenalo kleknout na kolena a líbat mu boty.

Stal se naprostou výjimkou, někým, kdo si mohl s černovlasým mužem dělat skutečně všechno, co si jen zamanul. Každý jeho dotek totiž rozhořel už tak vařící kůži, vzbouřil miliardu pocitů a vzrušivé vlny prolétávaly jeho tělem z jediného pohledu dravých očí, který mu starší věnoval.

A tak přistihl sám sebe, jak se nechává pokládat na postel, zatímco polovina jeho oblečení se už válela na zemi. V hlavě nic, než naprostou ochotu odevzdat se mu, nechat se sebou udělat cokoliv. Rozhodně to nebylo poprvé, co tohle zažíval, ale stalo se to mnohem silnější, když se tak dlouho nebyl schopen uvolnit, dopřát si primitivní potěšení sám, natož s někým dalším.

Ležel na posteli, nohy roztažené tak, jak jen mohl, do stehen chytal křeče, ale to se stalo tím posledním, co by ho zajímalo. Chanyeol totiž prsty dráždil citlivé nitro, sledoval každé zacukání svalů a zachvění s neskutečnou fascinací, oči přilepené na bledé, hebké pokožce, kontakt s ní si sám odpíral.

„Ch-Channy," Yoongiho hlas byl posazený téměř o oktávu výš, ze rtů unikaly vzdechy a občas zvuky podobné kňučení. Dlaněmi chytil svá stehna, aby si ulevil od bolesti v nohách, zaryl do nich nehty a zanechal po nich několik prohlubní ve tvaru půlměsíce. Tělo se třáslo pod návaly slasti způsobené prsty staršího, které se neustále dotýkaly citlivého místa uvnitř.

Rudovlásek si ho nevšímal, pouze rty polaskal pozvednuté koleno a zkusil proniknout hlouběji, prostředníkem šikovně zakroužil a vysloužil si ten nejdokonalejší zvuk, jaký mohl k jeho uším kdy dolehnout. Přesně to ho donutilo ze sebe taktéž sundat zbytek oblečení, ukrást si mnoho dalších polibků a dotýkat se takového skvostu, jaký se pod ním právě nacházel.

Užíval si jeho prosby, každičkou žádost i jen udýchané vyslovení jeho jména, plnil je a měnil tak toho chladného Yoongiho do podoby, kterou mohl vidět jen a jen on. Protože jedině on mu dokázal vzít půdu pod nohama, nechat ho zapomenout snad i vlastní jméno a utápět ho v rozkoši, kterou s nikým jiným nemohl nikdy prožít.

Větu, která utkvěla v mozku mladšího muže z jejich první společně strávené chvíle, trochu pozměnil. Pamatoval si, jak mu ta slova šeptal pořád dokola, společně s dalšími přísliby, v nichž se neskrývalo nic nevinného.

A s uspokojeným úsměvem vnímal, jak se jeho černé vlasy lepily na orosené čelo, jak lapal po vzduchu, ale přesto byl schopen hlasitě vykřiknout jeho jméno společně se svým vrcholem. A to jen díky pouhé větě, která do jeho mysli vlila všechny vzpomínky na jejich předešlé noci. I would fuck you all night if I could.

Ahoj! c:
Přidávám kapitolu už takhle ráno, jelikož celý den nebudu mít čas. Snad jste si ji užili!

Co si myslíte o Yoongim?

Maya