Mohli oslavovat. Úspěšně se jim podařilo odcizit ono zatraceně úžasné auto, které potřebovali, aby se byli vůbec schopní zúčastnit závodu. Od toho momentu už by mělo vše jít snadno, vyjímaje nepředvídatelné situace, které mohly samozřejmě kdykoliv nastat. Ohledně toho úžasného Subaru se už ale nemuseli ničeho bát.

Yoongi, jakožto muž ponořený hluboko do nelegálních záležitostí - kromě nelegálních závodů měl na svém kontě i pár jiných incidentů -, si bohužel nemohl dovolit riskovat volat na ně policii a vůbec krádež jakkoliv řešit. Sám by se tím namočil do rozsáhlých problémů. A tak se nikdo z nich nemusel obávat. Mohli jen z povzdálí pozorovat jeho zlost, která zřejmě neznala konce.

„Na nás!" vykřikl Namjoon se smíchem, načež si přiťukli skleničkami s drahým alkoholem. Trocha tekutiny jim všem ulpěla na rukou, ale o to nejevili sebemenší zájem. Proč taky ano, když je v tu chvíli naplňovala jen a jen čirá radost? Jejich hrdla se rozhořela známým plamenem a oni nemohli jinak, než se bavit.

Hoseok oba své kamarády velmi brzy dotáhl na pódium, které se v baru nacházelo, domluvil jim vystoupení. Barman přeci jen svolil, konec konců, aspoň tak atmosféru uvnitř trochu oživí. A tak si každý vzal do ruky mikrofon, ozkoušeli jejich funkčnost a získali si pozornost všech přítomných lidí.

Místnost se brzy naplnila nadšeným tleskáním a výskotem, doprovázejícím hudbu a vystoupení tří mladíků, kteří rozhodně věděli, jak ostatní pořádně nabudit. Při choreografiích, kde měl hlavní slovo Hoseok, z nich lil pot, ale všichni tři si užívali světla kolem, hudbu v uších a skandování přezdívek, jakmile je někteří z přítomných poznali. Převážně rappové písně byly doplněny o Jinův příjemný hlas, který však, když bylo potřeba, dokázal snadno přejít do hrubého, ze kterého naskakovala husí kůže a příjemný mrazík podél páteře.

Hnědovlasý tanečník, naprosto pohlcen atmosférou, si dovolil bez obav skočit do davu a na tváři se mu rozlil široký úsměv, když ucítil své tělo podepřené několika páry paží, zatímco ty, které se ho nedotýkaly, se snažily k jeho tělu dostat. Jakmile se nohama setkal opět s povrchem pódia, nadšeně roztančil své tělo do rytmu hudby a lidé jeho energický čin nadšeně následovali.

*

Yoongi, na druhé straně, bělal zlostí. Byl nucen urychleně se dostavit na chirurgii, kde musel nějak zaobalit své zranění. Doktor mu zjevně nevěřil ani slovo, ale raději se z něj nepokoušel dostat nic dalšího - nerad by riskoval ránu do obličeje a plýtval materiálem na zranění i druhé z černovláskových rukou. Krvavá rána na kloubech potřebovala šikovné stehy a kloub prostředníku se musel zafixovat, aby se do měsíce zahojil.

Když pak jel domů, stále plný zloby, nekočíroval své emoce a několikrát se přistihl, jak překračuje povolenou rychlost. Ne, že by ho to nějak zajímalo, přestože mu jedna stránka mozku radila, ať raději zpomalí. On byl však až příliš pohlcen vztekem, proto vůbec nedbal nějakých logických úvah a dojel domů tak rychle, jak jen mohl. Před stavbou už postávali všichni tři členové jeho týmu.

Vystoupil, zamkl auto vypůjčené od společnosti, v níž pracoval, a ignoroval jejich otázky na zraněnou ruku. Jednoduše otevřel dveře, skopl ze sebe tenisky a vkráčel dovnitř svého obydlí. Minutu potom zaslechl zabouchnutí dveří a brzy stáli všichni uprostřed obývacího pokoje. Mladíkům hrál na tvářích nechápavý výraz, jelikož takhle naštvaného snad Yoongiho ještě v životě neviděli.

„Dneska," vyprskl černovlasý první slovo, při tom nepřátelském zvuku sebou všichni škubli. „Dneska jsem si v klidu dopřával odpočinek u sebe doma, dokud jsem neuslyšel alarm. Nějakej zkurvysyn se dostal do mojí garáže," jestliže byl předtím naštvaný, těžko říct, jakým slovem by ho popsali po vyřčení těch několika málo vět. Připomínal zvíře, které je přichystané po někom skočit a rozdrásat mu hrdlo.

„Tak jsem tam šel. Jen abych viděl, jak ti kreténi odjíždí v mým Subaru," procedil skrze zuby. „A jelikož jsem v garáži nechal i druhý auto, nezapomněli mi na něj, ti zasraní kokoti, napsat vzkaz."

Popadl klíče a spěšným krokem se vydal ven, následován ostatními, kteří si od něj však drželi bezpečný odstup. Brzy je dovedl k vysoké budově plné garáží, schody doslova vydupal a zavedl je dovnitř prostoru, který mu patřil. Všichni tak mohli spatřit prázdné místo. S ním i drahé Porsche, pošpiněné urážlivým slovem. A i v ostatních se vzedmul vztek.

Prostorem se začaly ozývat Yoongiho peprné nadávky, pohled na něj byl až děsuplný. Jimin ho pozoroval s nakrčeným obočím a skousnutým rtem, tiše doufal, aby se přes něj vlna zloby přelila co nejdříve a on se uklidnil sám od sebe, bez potřeby cizí pomoci. Jakmile však spatřil, že kráčí k nejbližší zdi a chystá se do ní udeřit zraněnou rukou, urychleně zasáhl.

Jeho zápěstí uvěznil v pevném stisku, než se stačil starší muž bránit, vtáhl si ho do objetí a prsty vjel do jeho hebkých vlasů. Nenechal ho vzdálit se ani o píď, protože ačkoliv fyzický kontakt tak moc odmítal, mladší věděl, jak moc mu ve skutečnosti dokáže pomoct. Palcem ho pohladil po tváři a věnoval na jeho ucho malý polibek, než do něj začal šeptat uklidňující slova a opakoval jeho jméno.

Pocítil, že se jeho tělo uvolnilo, přesto ho odmítal pustit ještě několik dlouhých minut. Vnímal ruce obmotané kolem jeho úzkého pasu, prsty jej vískal ve vlasech a jen sem tam ještě šeptem promluvil, aby ho zklidnil docela. A starší zavřel oči, odevzdal se vřelému doteku, dech klidný a vyrovnaný, srdce bijící v normálním tempu a svaly uvolněné.

Když byl ze sevření propuštěn, zmoženě se posadil na židli a hlavu složil do dlaní, plast kolem pravého prostředníku jej nepříjemně tlačil, ale ani to nedokázal vnímat. Dokonce i jemné doteky v jeho vlasech se schovaly do pozadí jeho mysli, která se v popředí stala prázdnou, chladnou, a naprosto vybílenou. Snažil se potlačovat touhu brečet. Věděl, že oni chápou lásku, kterou ke svým autům chová, ale nechtěl si dovolit ukázat jakoukoliv slabost.

V garážích se rozhostilo ticho, zdálo se, jako kdyby ani jeden z nich vlastně nedýchal. Všichni se však snažili jen potlačit hněv, pohlceni nenávistí vůči druhému týmu. První, kdo odešel, byl Jungkook. Nedokázal to vydržet, a tak nasedl do auta, sešlápl plyn a vydal se na projížďku známými ulicemi, kde málokdy hlídkovali strážci zákona.

Společně s Yoongim se pak vydali i zbylí dva, doprovodili ho zpět do domu a nechali o samotě. Ačkoliv by jistě oba rádi pomohli víc, nejstarší z nich jim to nedovolil. A rozčilovat ho nesouhlasem by jeho momentálním stavu rozhodně nijak nepomohlo. Taehyung a Jimin osaměli před moderním domkem, stále ponořeni do ticha.

„Jsi tu autem?" zeptal se zrzek na opravdu zbytečnou otázku vzhledem k tomu, že se druhý o své auto momentálně opíral a dopřával si cigaretu. Přesto jen zabručel souhlasně v odpověď, zdánlivě klidný, avšak každý jemu blízký poznal, že v něm ve skutečnosti vře krev. Jinak by totiž vůbec cigaretu nevytáhl z balíčku. „A mohl bys mě svézt?"

„Ne," dočkal se okamžité odpovědi, která ho však neskutečně šokovala. Vždyť... on ho nikdy neodmítl. V takových věcech ne. Dokázal jen stát s mírně pootevřenými ústy, hleděl na mladšího a snažil se v jeho tváři vyhledat důvod pro takovou odpověď.

„Proč... proč ne?" zkusil opatrně.

„Prostě ne. Mám práci."

„Tak pojedu s tebou, no a?" rozhodil rukama, z jeho strany se nikde žádný problém nenacházel, tudíž nebylo divu, že nechápal.

„Ne," vyřkl Taehyung to samé slovo, které už staršího dohnalo k výbuchu vzteku. Jako kdyby nestačilo, že nejstaršímu členovi týmu ukradli auto, on se ještě bude Tae chovat jako totální idiot. Neváhal to na něj pořádně nahlas vykřičet, což však s mladíkem nijak nehnulo. Zahodil cigaretu, zašlápl ji, načež lhostejně pokrčil rameny. „Fajn, tak pojeď. Ale nebude se ti to líbit."

Jimin jeho varování nedbal, obsadil místo spolujezdce a sledoval jeho zdánlivě poklidné pohyby, díky kterým dostal auto na silnici. Nejdřív si myslel, že prostě pojede do nějakého baru, jenže to nevysvětlovalo, proč by ho hnědovlásek tak odmítal. Tuto myšlenku však zavrhl v momentě, kdy přestal ulice poznávat. Projížděl jimi možná jednou v životě, možná nikdy.

Jeho tělem se rozlil nepříjemný, svíravý pocit. Jako kdyby někdo chytil jeho vnitřnosti, zakroutil jimi a pustil je. A pak to samé opakoval stále dokola. Nemohlo to značit nic dobrého, nervózně si kousal ret a vyhlížel z okénka do tmavých ulic, chabě osvětlených pouličními lampami - spousta z nich nesvítila, nebo minimálně problikávala. Provoz zde byl velmi řídký a na chodnících se nenacházel téměř žádný člověk.

Zastavili před vysokou budovou, která mohla dříve sloužit jako továrna, nicméně nyní už měla nejspíš svá nejlepší léta za sebou a stála zde jen proto, že se nenašel nikdo ochotný nechat ji zbourat. A přesně k ní se po uzamknutí auta vydali. Taehyung nechal staršího následovat ho, sám se nezajímal, jestli se mu ztratí.

Uvnitř se nacházeli lidé, bylo jich možná osmdesát, nikdo z nich nevypadal ani náhodou přátelsky. Zrzečka to značně znervóznilo, sevření v jeho těle mnohonásobně zesílilo a on si připadal, jako by ho brzy měly zradit vlastní končetiny. Nejistě se rozhlížel kolem, pažemi si obmotal trup a litoval, že se s mladším skutečně vydal na takové místo.

Mnohem víc ho vyděsilo, když stočil pohled ke svému příteli. Ten si s nenávistným pohledem v očích bandážoval obě ruce, rychlými, přesto zručnými pohyby. Jiminovi to vše došlo v jediné sekundě. Takového obrázku se stal svědkem v minulosti už několikrát. Ačkoliv si přál spoustu věcí z jejich minulosti oživit, u některých by byl raději, kdyby zůstaly mrtvé, zapomenuté. A tahle mezi ně rozhodně patřila.

„Tae, prosím, ne-"

„Sklapni," sykl k němu mladší hrubě a odstrčil jeho ruku. „Říkal jsem ti, že se ti to nebude líbit. Tvoje chyba, žes mě neposlouchal," z jeho slov čišelo rozčilení a starší o krok odstoupil, jestli neměl strach, pak respekt rozhodně ano. Svého kamaráda se přeci jen ještě pokusil slovy zastavit, ale ten jako kdyby si strčil pomyslné špunty do uší.

Jimin narazil tělem do vysokého mantinelu, který mu dosahoval až po hruď. Sledoval, jak ze sebe mladík sundává triko a utahuje bandáže. Chtělo se mu skoro brečet, jakmile vešel do improvizovaného ringu, jehož zem byla pokrytá jemným pískem a ohraničení tvořily plastové zátarasy. Stále to nebylo tak hrozné, jako klece - při sledování takových zápasů se chtělo zrzkovi skoro brečet. A kolikrát i zvracet.

A když pak do prostoru vstoupil jeho soupeř, jeho srdce sevřela pěst a nutila ho krvácet mnohem víc, než doposud.

Taehyung nic takového necítil. V jeho těle se proháněla jen zloba a adrenalin. Po výrazném zvuku značícím začátek zápasu prostředí kolem něj ztichlo. Lidé, nebo spíš ta zvířata kolem, skandovali, avšak on nic z toho nevnímal. A s první ránou, kterou druhému uštědřil, myslel jen a jen na Yoongiho.

Jako kdyby mu ta událost dodala sílu. Schytával rány, které však výrazně mohutnějšímu soupeři vracel ve větším měřítku. Vždy se strefoval do kritických míst, vždy dokázal kohokoliv skolit na kolena a v lepším případě je sledoval, jak se vzdávají. Bolest svalů ho hnala kupředu, aniž si to uvědomil, cenil na protivníka zuby jako dravé zvíře, připravené ke skoku, připravené ho zničit, zmrzačit, zabít.

A tak udeřil. Znovu. A znovu. Muž před ním nestíhal útočit, pokoušel se bránit a unikat před silnými údery. Silnějšími, než jaké by kdokoliv od zdánlivě hubeného, slabého mladíka čekal. Protože ten byl ve skutečnosti monstrem. Už nepoužíval jen své ruce, ale i nohy, koleno zabořil hluboko do jeho břicha, po předklonu zasadil loktem ránu do zad. I jeho tělo bylo od krve, kterou si však způsobil silou, s jakou útočil, cítil místa, na kterých se do druhého dne vybarví výrazné modřiny.

Zrzek se na to nedokázal dívat. Probojoval si skrze nepříliš početný dav cestu pryč, zašmátral v kapse po mobilu a okamžitě vyhledal Jungkookovo číslo. Tiše se modlil, aby hovor zvedl co nejdříve, což se k jeho přání nakonec opravdu stalo. Pokusil se vzdálit od hluku uvnitř, aby se lépe slyšeli.

„Hyung?"

„Kookie," starší si neuvědomil, že vypustil z úst vzlyk, nešetrně setřel své slzy a popadl dech. „Taehyung- Tae, on... o-on-"

Mladšího hnědovláska třesoucí se hlas značně vyděsil, svůj mobil svíral v ruce možná až příliš pevně, cítil, jak ho tlačí do prstů. Neklidným hlasem pobízel svého kamaráda, aby mu konečně sdělil, co se děje. Jen tím hlasem na něj přenesl paniku.

Jimin zvedl pohled, sledoval, jak jeho kamaráda jeden z mužů odtahuje pryč, jak se před ním jeho mnohem větší soupeř vzdává a se staženým ocasem utíká z ringu. „Tae... on se vrátil... vrátil se k soubojům, Jungkookie..."

Po vypuštění této věty z úst se nekontrolovatelně rozbrečel, v dohledu pouze rozhodčí, který zvedal svou ruku společně s tou Taeho nad hlavu. Z úst vypustil verdikt oznamující výherce. „V!" vykřikl jeho přezdívku a přihlížející propukli v jásání a potlesk. Mladík si připsal na svůj účet další výhru.

Ještě nikdy neprohrál.

Zdravím! Jsem tu se sobotní kapitolou~

Co říkáte na rozčíleného Yoongiho?
A co teprve na Taehyunga?

Užívejte si víkend! Jestli je u vás tak hezky, jako tady, tak koukejte vytáhnout paty někam ven >:D

Maya