V práci byla nuda k uzoufání - a Hoseok nudu z celého srdce nenáviděl. Už ani hudba linoucí se z rádia v rohu malé místnosti ho nedokázala rozveselit. To bylo však nejspíš tím, že žánr, který stanice přehrávala, mu byl neskutečně vzdálený. Nedokázal porozumět lidem, kterým se něco takového vůbec líbilo. A tak si ztrápeně povzdychl, opřel se o pult a dovolil si zavřít oči.

V čajovně bylo prázdno. Až podivně prázdno. Jako kdyby všichni lidé z celého světa vymizeli a zbyl na něm jen on sám. Od rána měl jen jednoho jediného zákazníka, který po půl hodince trapné atmosféry z podniku div neutekl. Bylo to až zničující. Nikdy nebývalo vyloženě narváno, pokud se nekonala nějaká firemní oslava, ale v boxech na pohodlných polštářích vždy posedávalo alespoň pět lidí.

Ten prázdný prostor přiměl chlapce k pocitům úzkosti a neskutečného osamocení. Najednou mu chyběly mladé studentky, jejichž štěbetání šlo slyšet všude kolem, babičky povídající si o jejich vnoučatech, nebo i ti tiše sedící zákazníci, kteří se dostavili sami, dopřáli si chvilku klidu po dni v práci.

Hodiny ukazovaly čtvrtou hodinu odpoledne a Hoseoka téměř až vyděsilo, že se za tu dobu skutečně dostavil jen jeden jediný člověk. Jako kdyby tam celý den seděl jen tak, pro nic za nic. Koho by vlastně bavilo sedět osm hodin v kuse za pultíkem, nepřivítat jediného zákazníka a prostě jen koukat do prázdna?

Ne, že by neměl rád klid; mnohem víc si ale liboval, když to kolem něj žilo a on se mohl hýbat, vždyť i ta práce ho bavila. Snad po sté ten den vytáhl telefon, najel na sociální sítě a zkoušel se jakkoliv zabavit. Jenže nic nedokázalo pořádně upoutat jeho pozornost. Nakonec se přistihl, jak kouká na videa z tréninků slavných idolů, což ho i celkem bavilo - každý z jeho známých věděl, že tancem žil.

Další půl hodina a stále nikdo. Už dvacet minut si pohrával s jedním nápadem, který jako kdyby z té momentální nicoty v mozku najednou vyskočil. Kousl se do rtu, nakoukl ven z malého okna, jen aby zjistil, že venku se rozpršelo. Vstal, vypnul rádio a došel na opačnou stranu pultu. Zapnul hudbu na svém mobilu a trochu lenivě se protáhl, než své tělo rozpohyboval do rytmu.

Ke svému vlastnímu překvapení dokázal strávit tancem dlouhé hodiny - nastavený budík mu totiž oznámil konec směny. Za tu dobu stačil několik svých videí natočit a zveřejnit je, přičemž ho téměř všichni začali popichovat, že se v práci fláká. Měli pravdu, ale co měl asi tak dělat.

Nechal přehrávat hudbu a došel pro koště, aby mohl prostor zamést. Zdálo se to zbytečné, jelikož podlaha byla stále stejně čistá, jako ráno - prošel se po ní jeden člověk, který jí nedokázal příliš zašpinit. Přesto se rozhodl v malé a útulné čajovně alespoň trochu poklidit, přerovnal vše pod pultem, polštářky u stolků natřepal a stoly otřel hadříkem. V poklidu se převlékl z košile a upnutých, černých kalhot, naleštěné boty vyměnil za tenisky.

Pak už se vydal domů - vyčerpanější, než jakýkoliv jiný den. Sám se divil, jak člověka dokáže nicnedělání zničit. Zamknul, roztáhl deštník a spěšným krokem se vydal do mokrých ulic velkoměsta. Ne na dlouho, hned za rohem měl naštěstí zaparkované auto, do kterého s výdechem nasedl a zavřel dveře. Zůstal jen sedět, věci dal na sedadlo spolujezdce.

Ruce položil na volant a na chvíli zavřel oči. Pokaždé opakoval sám sobě, že se dočká, že to zase přijde a on bude moct překračovat povolenou rychlost, kličkovat mezi auty a snažit se dojet jako první. Trochu litoval, že souhlasil s odpočinkem, který byl přeci jen i trochu nucený - na veřejnost se dostala citlivá informace, dorazila až k policii, proto se všichni museli chovat vzorně, všechny závody plánované na dalších devět měsíců se zrušily a pověření to nafingovali tak, aby si policie myslela, že to byly jen poplašné zprávy.

Už to byl měsíc, co ve zprávách neviděl nic ohledně nelegálního závodění. Vystřídaly to spíše reportáže o politických záležitostech, celebritách, a podobně. Sem tam se mihl televizními novinami joyriding, poslední dobou nezletilými až nepříjemně oblíbený. Studenti si zkrátka vyhlídli auto, dostali se do něj, užili si noc v ulicích, načež ho ráno vrátili zpět - jenže ve většině případů poškozené.

Zavrtěl nad sebou hlavou, otevřel oči a musel zadržet zalapání po dechu. Jako kdyby o tom právě nepřemýšlel. Jen pár metrů před ním byly zřetelné postavy tří lidí, odhadl je všechny na chlapce. Zjevně se snažili dostat do nějakého auta. Hoseok přemýšlel, že by jen nerušeně odjel, nakonec ale svůj plán změnil.

Hodil přes sebe bundu, kterou předtím už stihl sundat. Vzal do ruky klíčky od svého auta a vystoupil, dveře tiše zabouchl a vydal se směrem ke třem zlodějíčkům. Po bližším prozkoumání zjistil, že to auto moc dobře zná. Prsty své vlasy poupravil tak, aby co nejméně zakrývaly jeho čelo, získal pak mnohem nebezpečnější vzhled. To vše podtrhovala černá, kožená bunda a potrhané kalhoty.

Stál od nich pouze dva metry, s povytaženým obočím sledoval poněkud nešikovné počínání chlapce před ním. Otráveně si povzdychl, čímž si získal jejich pozornost. „Když už se snažíš krást auta, aspoň se nauč dělat to pořádně," promluvil.

„Zatím se mi to pokaždé povedlo!" ohradil se chlapec, zatímco jeho dva kumpáni nervózně postávali za ním. Na tváři vepsáno „chycen při činu".

„Co tady děláte, škvrňata? Joyriding, pokud se nemýlím?" po jejich přikývnutí zavrtěl hlavou. Přemýšlivě se zadíval na klíčky ve své ruce. „To auto patří mému známému," ozval se znovu, mohl téměř vidět, jak všichni naráz zbledli. Ušklíbl se. Zůstal potichu, aby je ještě notnou chvíli dusil. Pak se rozesmál.

„Ach bože, kdybyste se jen viděli. K popukání," zatočil klíčky ve vzduchu. „Nehodlám vás hlásit, vzhledem k tomu, že k ničemu nestihlo dojít." Chlapci si oddechli, přesto zůstali nejistě stát na místě. „Můžete jít. Pokud se teda nechcete svézt."

Zamířil ke svému autu, s uspokojení zaznamenal i kroky za sebou, otevřel dveře. Koukl se na jejich vyjevené výrazy a tiše se tomu zasmál. „Tak sedejte, ne?" pobídl je, sám se opět uvelebil na místě řidiče a počkal na všechny, až nastoupí. Své věci jim podal a oni je poslušně vhodili do kufru. Hoseok pak, zatím poklidně, vyjel do ulic.

„Kde jste... kde jste vzal takové auto?" zeptal se jeden z chlapců ze zadního sedadla.

„Takové?" ušklíbl se.

„Vždyť to je... Mercedes. AMG C čtyřicet tři. To... není auto, který by někdo normálně vlastnil," ozval se jiný z nich, ten, co se předtím snažil odemknout cizí vůz a nyní seděl vedle Hoseoka.

„Zajímáš se o auta?" vypadalo to, jako by se muž za volantem snažil odpovědi vyhnout, když si ale prohlédl jejich výrazy, musel se nad nimi znovu zasmát. „Řeknu vám tajemství, co vy na to? Nikomu ho ale neřeknete, to mi musíte slíbit. Výměnou za to vás neprásknu já. Platí?"

Všichni zamumlali tichý souhlas. „Dobře. Já a moji kamarádi se jako tým účastníme závodů. Street racing, jo. Tohle auto je koupený z peněz, které jsme dostali za výhru," prozradil, blížil se už k nájezdu na dálnici.

„Počkat, ale... taková výhra se přece dá získat snad jenom ze Seoul Rush," zamumlal nechápavě chlapec s obarvenými vlasy, který do té doby zůstával spíš potichu.

„Správně."

Nenechal je už cokoliv říct, protože sešlápl plyn až k podlaze. Vychutnal si zrychlení, zaburácení motoru a zručně prokličkoval hned mezi několika vozy. Své zkušenosti rád předváděl a mladíci se jimi zdáli ohromení. Potom, co je později svezl na adresu, kterou mu nadiktovali, se s uspokojením rozjel zpět k sobě domů. Všechna jeho energie jako by se vrátila zpět na standardní procento.

*

Nečekal, že by ještě někam musel, ale přeci jen nedokázal své kamarády odmítnout. Už byl pečlivě vysprchovaný, dokonce se převlékl do pyžama - to se sice skládalo povětšinou jen z boxerek, ale i tak. Chystal se zrovna vyčistit si zuby a radši zalehnout, když mu najednou zazvonil telefon. Hlavně zvědavost mu nedovolila odmítnout.

Proto se soukal zpět do úzkých kalhot, vytáhl čisté triko a teplou mikinu. Popadl peněženku, mobil a klíče, spolu s klíčem od auta, a vypadl z bytu. Přestože nebyl tolik unavený, široce zívl a musel si promnout oči, aby z nich vyhnal nechtěné slzičky.

Brzy dorazil před vysokou budovu, ve které Namjoon bydlel. Zamkl auto a vydal se dovnitř, z lenosti se raději svezl výtahem. Stiskl tlačítko se správným číslem a čekal, až ho stroj vyveze nahoru. Mezitím zkoumal svůj odraz v zrcadle. Upravil trochu pocuchané vlasy, které nestačil dát do pořádku.

S cinknutím se otevřely dveře výtahu a on vystoupil, několika kroky se dostal před dveře a stiskl zvonek vedle nich. Ano, měl od bytu klíč, ale chtěl, aby o něm oba věděli. Jin se totiž uvnitř nacházel také a Hoseok si až příliš dobře uvědomoval jejich občasné úlety.

Dovnitř ho pustil právě Jin, na tváři mu zářil úsměv a celkově se zdál být v dost dobré náladě. Soudě podle narůžovělých tváří si mladší domyslel, že byl trošku posilněný alkoholem. Neřešil to, zul si boty a v obývacím pokoji se přidal ke svým kamarádům. S vděkem přijal plechovku coca coly.

„Tak, co se děje?" zeptal se zvědavě, napil se, studený nápoj ho už teď trochu víc probral. Aspoň tak zajistil, že jim opravdu hodlal věnovat pozornost.

„Totiž..." začal Joon a sám upil z plechovky piva. „Chtělo by to trochu vylepšit auta. Přeci jen, známe tu malou krysu, určitě vymyslí něco, aby nám to pěkně zavařil. Už jsem kontaktoval kamaráda, který nám s tím klidně pomůže."

Hoseok přikývl. Naprosto souhlasil - Yoongiho znal moc dobře, ne tedy v tom dobrém slova smyslu, ale znal. Věděl, čeho je schopný, co podstoupí jen pro to, aby vyhrál. Nenáviděl prohry, o to víc druhá místa. Sami to kdysi několikrát viděli na vlastní oči. Šel z něj strach, to bez debat, ale oni nebyli ustrašení psi, aby jen stáhli ocas mezi nohy a klidili se mu z cesty.

Poslouchal, co jeho kamarád říká - do mobilu si zapsal, kdy se má přibližně zastavit u něj v dílně, aby vyřešili i jeho milovaný Mercedes. Pak přišly na řadu ‚tréninky'. Šlo převážně o cvičení reflexů, přeci jen nezávodili už dlouhou dobu. A v tu chvíli je přerušil Seokjin.

„Pánové, já nevím, jestli si to uvědomujete, ale jediné auto, co momentálně vlastním, je můj jeep," upozornil je, na tváři značně nelibý výraz. I zbylí přítomní se nepříjemně zašklebili.

Ah, ano, Jinovo sportovní auto. Už v moment, kdy ho vytáhli z příkopu, bylo jasné, že s ním nepůjde nic udělat. Snad všechno bylo zničené. Štěstím v neštěstí bylo to, že jeho řidič vyvázl pouze se zlomenou rukou, pořezanou kůží a několika dalšími lehkými zraněními.

Tenkrát ho jiný závodník blokoval, a i přes jeho zkušenosti, nedokázal ze situace vymanévrovat. Nikdy nezjistili, kdo přesně to udělal - závodník jako kdyby se ztratil. Nebo vyměnil auto. To, které totiž Jinovu nehodu způsobilo, do cíle nedorazilo.

Hnědovlásek neváhal a ze svého vozu se vyprostil co nejrychleji, držel svou zlomenou ruku a snažil se telefonicky zkontaktovat zbytek svého týmu - jen aby následně byl svědkem toho, jak jiný závodník nezvládl ostrou zatáčku a skončil přímo na jeho autě. Do té doby nebylo natolik poškozené, ale po další srážce bylo skutečně na šrot. Ani nevěděl, jestli ten druhý muž vlastně přežil.

„Pravda..." zamumlal přemýšlivě Namjoon a kousl se do rtu, prsty se ze zvyku prohraboval svými vlasy. Nevěděl, co s tím dělat. Peníze na to, aby sehnali pořádné auto, už neměli. Pořádné sportovní auto se dalo sehnat za cenu přesahující padesát milionů wonů. Dali by to dohromady, to ano, ale nejspíš by pak už nemohli žít tak pohodlně, jako do teď. „To je problém..."

Hoseok se zarazil. Narovnal se v zádech a potom, co si vysloužil tázavé pohledy, se široce usmál. „Neboj se, Joone. Ten problém má jedno snadný řešení." Střelil po mladším pohledem, v očích se mu zalesklo. „Subaru."

„Ty myslíš..." vypadalo to, že blonďákovi to začínalo docházet.

„Bože, na co vy dva zase myslíte?" zeptal se trochu podrážděně Jin, který se stal jediným, kdo nic z toho nechápal.

„Totiž, hyung, jistý muž, kterého opravdu moc nemáme rádi, vlastní moc hezké Subaru..." zazubil se Hoseok, „přesně takové auto, které by se ti líbilo a které bys potřeboval."

„Takže mu to auto tak trochu... vyfoukneme. A zároveň se mu tím pomstíme," pokračoval nejmladší z trojice.

„Kdo ho teď vlastní?" vypustil Seokjin další otázku, jelikož tomu naprosto nerozuměl.

Oba se na sebe podívali, než se z jejich úst unisono ozvala odpověď:

„Min Yoongi."

Sobota znamená nový díl Seoul Rush! Co na něj říkáte? A co si myslíte o tom nápadu? >:D

Doufám, že máte zatím poklidnou sobotu a tak to i vydrží, abyste měli hezký víkend. Já jsem od rána dost na prášky a připravená tak možná někoho pořádně praštit :D

Maya