Slunce proniklo skrz napůl odklopené žaluzie a jeho paprsky tak dopadaly přímo na obličej hnědovlasého chlapce. Netrvalo dlouho, než se na jeho tváři objevil zamračený výraz, jak sám se sebou bojoval, aby se neprobouzel ze sladkého spánku. Brzy se však probral a nezbylo mu nic jiného, než si před nepříjemným světlem zakrýt oči rukou. S tichým heknutím se otočil na záda, vnímaje tupou bolest v podbřišku.

Zívl si, přičemž ústa otevřel dokořán a ani se neobtěžoval překrýt si je dlaní. Nespokojeně zamlaskal nad pachutí na jazyku, její příčinu raději nehledal. Připravený byl možná tak na dalších pár hodin spánku, rozhodně se necítil na vstávání, ale jako naschvál nedokázal usnout. To mu však nezabránilo válet se v posteli a dál odpočívat.

Pevná paže si ho za pas přitáhla k sobě, na krku jej zalechtal cizí dech a následně ucítil něžný, vlhký polibek na své kůži. Něčí rty mu začaly celý krk obsypávat dětskými pusinkami a on nemohl jinak, než jen sundat ruku ze svých očí a spokojeně nad tím zavrnět. Mnohem lepší, než když se probouzel sám, půlka postele byla ledová a on neměl, ke komu se po ránu přitulit.

„Dobré ráno," zaslechl u svého ucha hluboký hlas, po ránu příjemně chraplavý, až mu naskočila husí kůže vzadu na krku a vlnka mrazu sjela po jeho páteři. Cosi mňoukl jako odpověď, vlastně si ani nebyl jistý, co přesně, protože se ochotně nechal vtáhnout do objetí a vnímal jen, jak ho hřeje odhalená kůže.

Za celou dobu se ani neobtěžoval byť jen pootevřít oči. Starší se tomu tiše zasmál, ten zvuk napůl zazněl jen v jeho hrdle, ale přesto ho Jungkook shledal naprosto okouzlujícím. Otočil se na bok, čelem k němu a objal ho kolem pasu, prsty tvořil na odhalených zádech malé kroužky a nos přitiskl k voňavé kůži.

„Ty a tvoje vůně..." zasmál se Taehyung, ale nechal ho, jen si opřel bradu o vrcholek jeho hlavy a dlaní přejížděl po linii páteře, vždy se obraceje na kostrči a následně na vystouplé kůstce pod krkem. Dokázal by proležet hodiny v posteli, objímat toho roztomilého králíčka, laskat ho a být laskán jím. To by byla vskutku výborná vidina strávení celého dne, nacházel se v tom ovšem jeden háček. Dnes byl předposlední den předtím, než musel odevzdat papíry šéfovi a čtvrtina práce ještě nebyla hotová.

Nenašel vůli ihned se zvednout, a tak prostě zabořil nos do hnědých pramenů vlasů, zavřel oči a užíval si chvíli s někým, koho měl opravdu rád. Pousmál se nad polibkem, který si vysloužil mezi klíční kosti, dlaní se zastavil na kostrči a vystouplou kůstku několikrát obkroužil palcem, než pokračoval ve své trase.

Oba ještě na krátko usnuli. Mohlo to být maximálně dvacet minut, takže o spánek se jednalo spíš jen napůl. Vzbudilo je cinknutí mobilu, po kterém se ale ani jeden nenatáhl – nechtěli být rušeni, nehodlali být rušeni.

Jungkook dlouze vydechl, oči už ani nechtěly držet zavřené, a tak tupě zíral na hruď druhého, klouzaje pohledem po klíčních kostech až na ramena, zastavuje se na nafialovělých flíčcích, které mu na kůži zanechal, společně s nepatrným otiskem zubů.

„Chce se ti vstávat?" zeptal se Taehyung spíše z legrace, sám totiž znal odpověď, mladík ji měl přímo vepsanou ve tváři. Zavrcení hlavou snad ani nebylo potřeba. „Nedivím se. Včera ses pěkně rozvášnil," poškádlil ho a dlaní ho poplácal po pravé půlce zadečku.

Mladší se kousl do rtu, když se mu v mysli vyrojily vzpomínky na noc a mezi nimi moment, kdy si tvrdohlavě vydobyl jednu ze svých oblíbených pozic – a tak mu druhý hnědovlásek povolil, aby si divoce zajezdil na jeho klíně, nehty zatínaje do jeho břicha. Ani když ho svaly v nohou začaly bolestivě pálit, nezvolnil tempo, naopak – takovou bolest zbožňoval, dodávala mu pocit dobře odvedené práce. Jen těsně před jejich vrcholem mu starší více pomohl.

Ten moment byl pro něj něco jako highlight té noci, ačkoliv musel uznat, že všechno stálo za to – včetně usnutí pár minut před svítáním, kdy už oba přeci jen byli dost vyčerpaní a usoudili, že byl čas nechat tělo i mysl odpočinout.

„Už zase jsme to udělali," zamumlal nic neříkajícím hlasem Jungkook a dlouze vydechl, na chvíli zavřel oči.

„Ty toho snad lituješ?" Starší k němu překvapeně shlédl, nebyl si jistý, jak si to má vyložit a na chvíli se ho zmocnil pocit podivné úzkosti.

Avšak druhý se jen tiše rozesmál, naprosto upřímně. „Jak tě to napadlo? Jen konstatuju," uvedl na pravou míru a protáhl se v zádech, z úst mu unikl úlevný povzdech, když se ozvalo tiché loupnutí. „Já jen... dlouho jsme se neviděli. A ještě dýl jsme neměli možnost prošukat spolu celou noc."

Taehyung se k jeho smíchu přidal, musel souhlasit. Převalil se na záda, zívl si a vyšvihl své tělo do sedu. „No... pojďme se nasnídat. Bohužel mám ještě práci, kterou musím dodělat, jinak bych se s tebou rád válel klidně celej den," natáhl k němu ruku a pomohl mu do sedu, neodpustil si úšklebek, když druhý hnědovlásek nespokojeně zamručel.

*

Hoseok zastavil před pěkným domkem a pohlédl na obálku doteď položenou na sedadle spolujezdce. Vzal ji do ruky a na chvíli se na ni zadíval. Na první pohled to byla prostě obyčejná obálka, jen na ní nebylo nic napsáno – aby Yoongimu došlo, že ten, kdo ji do schránky vhodil, vážil celou cestu k jeho domu.

Uvnitř se skrýval zalaminovaný papír, který nesl neskutečnou váhu. Dlouho přemýšleli, jak text formulovat, nakonec se rozhodli pro to nejjednodušší. Zavrtěl nad sebou a svými myšlenkami hlavou. Odpoutal se, motor nechal běžet a urychleně z auta vyskočil. Obálku vhodil do schránky, načež upaloval zpět k milovanému vozu a spěšně odjel.

Nebál se, že by se s Yoongim střetl – jeho zdroj mu prozradil dobu, kdy bude starší muž v práci. I přesto se radši neloudal a naopak si pospíšil, snažil se to udělat tak, aby neupoutal přílišnou pozornost. Ačkoliv pochyboval, že černovlasý muž byl zrovna někdo, kdo by vřele vycházel se svými sousedy.

Vytočil Joonovo číslo a počkal, než to zvedne.

„Hobi-hyung? Máš to?"

„Jasná věc. Teď už můžeme jenom čekat, kdy si to drahý Yoongie přečte. Jsem si jistý, že to nebude dlouho trvat a něco se začne dít," zasmál se, odbočil na křižovatce a počkal, než odezní smích jeho kamaráda.

„Jo, to teda. Jdu o tom říct Jinovi, zatím se měj."

„Pozdravuj ho. Čus," hovor hned na to utichl, a tak si Hoseok pustil rádio, neměl ticho v autě rád. Postupně jeho mysl došla k nápadu najet na dálnici a trochu se vyřádit, ani neváhal a rozhodl se ho uskutečnit. Jen, co se ocitl na dálnici, přidal na rychlosti, avšak to nejlepší si nechal na později.

Za volantem se neustále vrtěl, vynahrazujíc si tak touhu tancovat na hudbu plynoucí z rádia. Na tváři mu zářil úsměv.

Do té doby, než kolem něj se zatroubením prosvištělo jiné vozidlo – posměšně se uchechtl, sešlápl plyn a jeho záda se tak víc přitiskla k sedačce. Hladina adrenalinu v krvi se zvedla. Stáhl okénko, stále přidávaje na rychlosti, a když projížděl kolem auta, které ho předtím předjelo, neváhal na řidiče ukázat vztyčený prostředník.

*

V šest u mě. Bez keců.

Tak přesně zněla zpráva, která donutila Taehyunga urychleně dokončit práci. Společně s Jungkookem, který u něj zůstal, sedli do auta a vydali se k domu jejich kamaráda. Zmatení byli právem – takové zprávy věstily, že se děje něco závažného, ani nepřipadalo v úvahu, že by se opovážili nepřijít. Ačkoliv byl Yoongi jejich kamarád, nejspíš by je zaškrtil.

Nepromluvili ani slovo, zaparkovali před domem a vystoupili. Když jim Yoongi otevřel dveře, vehnali se dovnitř a plánovali ho zahltit otázkami. V chodbě se však ocitl někdo, kdo upoutal jejich pozornost a kdo se velmi brzy na to nechal dobrovolně dusit v jejich objetí.

„Jiminie-hyung!"

Oběma trvalo, než se od menšího mladíka odtáhli, na tvářích široké úsměvy. I černovlasý, který je od již zavřených dveří pozoroval, se musel malinko pousmát. Nedal to najevo, ale v ten moment se cítil neskutečně šťastný. Úspěšně potlačil touhu dojít k nim a všechny je sevřít v pevném, láskyplném objetí.

Rozešel se směrem k obývacímu pokoji, kam ho všichni tři následovali, aniž by však přerušili živý rozhovor. Nechal je, aby si povídali, přeci jen se neviděli už pěknou dobu. Ačkoliv měl o sobě vždycky pocit, že je dost mizerný hostitel, alespoň jim udělal čaj, hrnky postupně přinesl na nízký, konferenční stolek nacházející se před prostorným gaučem, který si stačili jeho kamarádi zabrat.

On sám se posadil do křesla, čekal, až Jungkook cosi dovypráví, vnímal ho jen napůl ucha. Jakmile ztichl, Yoongi si odkašlal, narovnal se v zádech, která opřel do opěrky křesla. Upoutal na sebe pozornost tří zvědavých pohledů.

„Dneska jsem šel vybrat poštu ze schránky," začal, „a mezi několika papíry tam bylo i tohle." Pozvedl čistě bílou obálku. Byla již rozříznutá, proto neváhal vytáhnout papír, potištěný úhledným písmem.

Hodil ho na stolek a sledoval, jak se všichni tři zvědavě přiklání a čtou si na něm napsaný vzkaz.

Seoul Rush. DROP x M.A.D.

Let's see who is the real king.

- DROP

Sledoval emoce mísící se v jejich tvářích. Přesně ty, které pocítil, když si sám ‚pozvánku' přečetl. Téměř nezúčastněně se napil ze svého hrnku, ještě horký nápoj mu zahřál celé nitro, možná i spálil několik chuťových buněk na jazyku, to bylo v ten moment však tím posledním, co ho zajímalo.  

„Zmrdi," procedil Taehyung skrze zuby, přelítávaje slova znovu a znovu, v očích se mu leskl vztek. A Yoongi v něm viděl toho samého kluka, jako před více než rokem – toho, co se rval jako tygr, nejlepší zbraní mu byly vlastní pěsti a za volantem byl hotové zvíře. A přesně to chtěl. Probudit v něm znovu tu šelmu, která spokojeně dřímala. Probrat ji a poslat na ně.

„Hádám, že víte, jaký je plán," promluvil.

„Zúčastnit se Seoul Rush. A porazit je," řekl přesvědčeně Jungkook, sám zatínaje pěsti a ve tváři bojovný výraz.

„Nejen to. My je zničíme. Tak, aby se báli ještě se nám kdykoliv postavit."

Máme tu třetí kapitolu Seoul Rush! Sama z ní mám trochu rozporuplné pocity, ale snad se zalíbí :3

Jak si užíváte začínající víkend? U nás je moc hezky a ačkoliv jsem ten typ člověka, co je schopen týden nevylézt z domu, teď mě to ven taky láká :3

Maya