„Bože, kluku, do čeho ses to namočil," povzdychl si Jimin, zatímco něžně ošetřoval spodní ret. Od Hoseka věděl, že byl Seokjin klidná povaha, proto je všechny šokovalo, když mladíkovi uštědřil ránu do obličeje. Naštěstí nezpůsobil nic víc, než jen roztržený ret a už teď se vybarvující modřinu. Soobin si nepostěžoval jediným slovem, ani necekl. Poslušně držel, aby neztěžoval práci zrzavého muže.

Jakmile byl hotový, sklopil pohled a zadíval se na vlastní ruce volně položené ve svém klíně. Roztřeseně se nadechl. „Hrozně mě to mrzí..." kuňkl. Neměl šanci jakkoliv odčinit, co provedl a do jakých problémů je svým způsobem namočil. Nikdy nechtěl nikomu ublížit, avšak vlastní hloupost ho dohnala k věcem, ke kterým by se normálně nerad byť jen přiblížil. Jenže nebylo cesty zpátky. A jestli ano, pak se bál po ní jít a otočit se k predátorům svými odhalenými zády.

Jeho mysl by se možná ještě pokoušela ospravedlňovat donášení informací, výstřely však nikoliv. Polkl hořkou chuť ve vlastních ústech, jakmile se mu jasně vybavila scéna pohledu na rychle jedoucí auto, po kterém bez váhání vystřelil, jen aby sám neschytal kulku od muže za svými zády. Bylo jim jasné, že se proti tomu bude vzpouzet, a tak zařídili, aby udělal, co potřebovali. Naneštěstí pro ně, Soobin nikdy nebyl vynikajícím střelcem a šance trefit se byla mizivá. Což však bylo plusem pro závodící týmy.

Jimin se na něj zadíval a jemně ho poplácal po rameni. „Stalo se. Teď není zrovna ten správnej čas na výčitky svědomí. Potřebujeme zjistit, jak se jim vyhnout. Říkal jsi, že čekají na určitých místech, ne? Víš, kde ta místa jsou?"

Chlapec v tichosti pokýval hlavou a z kapsy vytáhl mobil, aby našel v galerii mapu označenou body, místy, kde by se měli najatí lidé skrývat. Po stole přisunul zařízení k Hoseokovi, který se na obrázek zaujatě podíval. Kousl se do rtu a pár chvil studoval jednotlivé body, než smířlivým hlasem promluvil: „Minnie, říkal jsi, že Suga je na vymýšlení tras vynikající, že? Přiveď jeho i Joona, prosím..."

Zrzeček pokýval hlavou a opustil místnost hotelového pokoje. Dveře za ním tiše cvakly a pokoj se ponořil do ticha.

„Netušil jsem, že jste spolu..." poznamenal Soobin nejistě a jen nakrátko po něm vrhl zvědavým pohledem, než oči sklopil k zemi, nervózně si třel nadloktí pravé ruky. Přišlo mu troufalé vůbec na ně mluvit a měl strach, že se na něj oboří. Očekával křik a mnohem více ran, než jen tu jednu jedinou, kterou schytal. Nic z toho však nepřicházelo, přesto se plaše krčil, nechápajíc, proč s ním nezacházejí, jak by si ve skutečnosti zasloužil.

„Nikdo to netušil," odpověděl starší a ústa na krátký okamžik zformovala úsměv. Rychle však povadl, jeho zrak padl na zhasínající obrazovku, kterou jediným klepnutím nechal opět rozzářit, aby mohl studovat, co mu odhalovala.

Pozornost si však znovu uzmul mladík před ním. „Zlobíš se, hyung?"

Naklonil hlavu do strany a krátce zapřemýšlel. „Ne. Jak řekl Jimin, na nic takovýho teď nemáme čas," vyřkl s klidem, ze země sebral plastovou lahev plnou obyčejné vody, aby se pořádně napil. Při čekání se zatím sám pokoušel něco vymyslet, jelikož moc dobře věděl, že to nebude jednoduché. Mapy neodhalovaly všechna místa, kudy se dalo projet, navíc tuto část města téměř vůbec neznal, pohyboval se tudy jen po hlavních cestách.

Pootočil hlavu za zvukem otvírání dveří, spokojeně se pousmál, jakmile spatřil nově příchozí. Posunul mobil před ně, jakmile se usadili, aby se mohli podívat. Trochu se mu ulevilo, když se oba bez řečí sklonili. Ačkoliv mezi sebou neprohodili jediné slovo, byli schopní setrvat tak blízko; což byl také úspěch. Až po dlouhých minutách na sebe promluvili, aby shromáždili, co ví.

Jelikož zatím ani jeden nezvýšil hlas a nevypadalo to, že by se k něčemu v blízké době zvrtlo, dovolil si napsat textovou zprávu zbylým členům obou týmů, kterým sdělil, aby se do hodiny dostavili. Každý se totiž vydal vyřizovat telefonáty různým lidem, spojům, které jim mohly být užitečné.

Kam se vytratil Jiyong, tím si nebyl docela jistý, ale raději ho obeznámil se situací. Odložil poměrně drahý přístroj a s povzdechem se opřel do židle, svou pozornost rozložil mezi tichý, ledově klidný hovor dvou mužů a laskání ve vlasech, jelikož Jimin si s jednotlivými pramínky bezmyšlenkovitě pohrával. Spokojeně opřel tvář do doteku, jakmile se na ní ocitla teplá dlaň a palec pohladil jeho líce.

Ani se nenadál a do místnosti postupně vstoupili další členové, každý z nich přinesl minimálně ždibek informací, které by jim mohly být k užitku. Jak tak vnímal, druhý tým znal tuto část města lépe, a tak se nechal informovat o zkratkách, kterými by se mohli vydat.

„V tomhle místě by se dalo projet jenom tehdy, kdyby někdo dokázal zařídit, aby šel prostřední sloup dolů. Mají to trochu ohlídaný, nechávají projet jenom dodávky se zásobami do obchodů," promluvil Taehyung a ukazováčkem si v přemýšlivém gestu poklepal na bradu. „Je to jedno z mála míst, kde nemají v okolí nikoho, nepočítali s tím, že by se to dalo nějak zařídit."

„A ty bys byl schopnej to zařídit?" zeptal se Namjoon, jelikož kladná odpověď by znamenala další trasu, kterou šikovně projet. Zavrcení hlavou mu však zkazilo veškeré vyhlídky a nespokojeně mlaskl. „Měli bysme všichni jet jinou trasou. Zatím máme pět různých, po kterých se dá projet v rámci mezí bez rizika. Když pojedeme u sebe, bude mnohem snazší nás najít."

„Jo. Pokud zvládneme vymyslet každému jinou trasu, pak jejich práci můžeme ztížit a zpomalit. Střílejí z budov, když dostanou pokyn jít jinam, jen tak nás nedoženou, nezískají náskok, aby si stihli zas všechno připravit," Yoongi se mírně zamračil, zavřeným fixem přejel po jedné z čar vyznačujících cestu. „Taky... můžeme někoho poslat místem, kde mají nejvíc obsazené lidi. Teoreticky by si pak mohli myslet, že tudy pojede i zbytek."

Místnost ztichla a každý usilovně přemítal, zda by byl ochoten se do takového úkolu vrhnout. A jestli to vůbec byl dobrý nápad. Něco na tom bylo, to rozhodně, avšak podstoupit takový risk se jim přeci jen nechtělo.

„Klidně půjdu," prohlásil Seokjin a po pohledech členů svého týmu jen přikývl, aby dokázal, že to myslel naprosto vážně. Jakékoliv námitky zastavil pouhým zvednutím ruky, naznačuje, že se o tom nehodlal dál bavit. Hotová věc. Všiml si nepěkného pohledu od Sugy, který s ním však nic neudělal. Byl si moc dobře vědom, proč si ho vysloužil; koneckonců, auto patřilo původně černovlasému muži.

„Dobře. Předpokládám, že si teda zařídíš všechno kolem," kývl nakonec druhý nejstarší a fixem poklepal o desku stolu. „Pojedeš ze začátku po hlavní, než přejedeš sem," poukázal na shluk staveb. „Tady jich je nejvíc. Mají tam dobrý místa. Rozhodně neprojedeš hladce, takže by to minimálně chtělo nějakou zálohu. Navíc to není tak daleko od cíle."

Hnědovlasý pokýval hlavou a s tichou omluvou odešel, připraven zařídit vše, co musel. Mezitím se ostatní vrhli do podrobnějšího plánu, na kterém už nestála jen výhra, ale i jejich vlastní životy.

*

Halou se nesl typický ruch, rozhovory jednotlivých závodníků i pořadatelů, avšak nejvýraznějším prvkem se bez konkurence stalo napětí. Každý chtěl vyhrát a všichni věděli, že tučný obnos připadne pouze jednomu jedinému týmu. Jungkook se nervózně ošil, po těle mu naskočila husí kůže a vnitřnosti jako kdyby procházely mořskou nemocí, navenek se však snažil nedat příliš najevo, jak se skutečně cítil.

Koutkem oka pozoroval Namjoona tiše se domlouvat s jedním pořadatelem. Tušil, o co šlo, stále si však nebyl jistý, jestli bylo řešení správným tahem. Různé myšlenky ho napadaly ze všech stran a rvaly se o místo v popředí, způsobovaly mu tak smíšené pocity. Vše se snažil zahnat do kouta a nejlépe schovat pod nějakou krabici, aby ho otravně nehlodaly v mozku. S druhým týmem před ostatními nepromluvili, ostatně, nikdo se nesměl dozvědět, že se jakkoliv kontaktovali.

Oči a uši číhaly na všech místech a jeden si nikdy nebyl jistý, kdo a kde by je mohl odhalit. Proto zvolili jednoduchou strategii - chovat se jako dřív, ohrnovat nad druhým týmem nos. V tom vynikal Jimin, který pravděpodobně získal nějakou praxi z doby, kdy tajil svůj vztah. Ani nejmladší chlapec by tenkrát na nic nepřišel, kdyby si nepřečetl jedinou textovou zprávu.

Vycítil něčí pohled a nenápadně se pootočil směrem, ze kterého ho tušil, jen aby se setkal s tmavohnědýma očima plnýma zvědavosti. Pohled chvíli oplácel, orgány se málem převrátily, jak byly ovlivněny vtíravými pocity, zatímco se snažil zachovat klid. Nedokázal by popřít, že se necítil poněkud rozpačitě. Až když starší muž rozvázal oční kontakt, troufl si otočit se zpět a předstírat, jako by se nic nestalo.

Seokjin mu ještě krátce provrtal díru do zad, uvnitř něj naopak vládl ledový, až děsivý klid. Zíral pouze ze zvědavosti, nezdálo se mu totiž, že by byl mladík zrovna ve své kůži. Nikdy si nevšiml, že by byl nějak upovídaný, ale zaryté mlčení se mu také nezdálo typické. S těmi malými detaily si postupně uvědomoval, kolik o nich ve skutečnosti věděl.

Po zaslechnutí svého jména se vydal k zadní části svého auta, kde stála trojice mužů, kteří ho stihli vytáhnout z problémů poprvé a snažili se mu při překonávání dalšího také pomoct. Usmál se na ně, poslušně stál na místě, zatímco mu Seunghyun přes tričko upevňoval kolem trupu balistickou vestu. Ujistil se, že dobře sedí, než mu podal volnou mikinu a sledoval, jak si ji přetahuje přes hlavu.

„Divím se, žes do toho šel," poznamenal rudovlasý démon, který se - ačkoliv se nemělo schylovat zrovna k dobrým událostem - celou dobu ušklíbal. Když se mu dostalo reakce v podobě pokrčení ramen, rozesmál se a zavrtěl hlavou. „Každopádně hodně štěstí. Budeš ho potřebovat."

Jin mu věnoval poněkud kyselý výraz, pohybem ruky mu naznačil, ať si jde raději hledět svého. Pozornost potom věnoval dvěma zbylým, kteří se závodu přímo neúčastnili. „Jsem rád, že nám pomůžete," vydechl a usmál se na ně. Oba jen cosi souhlasně zabručeli, Tabi si vytáhl krabičku cigaret a jednu nikotinovou tyčinku si ihned zapálil.

„Až budeš potřebovat, dej mi vědět. Budu připravený hned, takže si nemusíš dělat starost," mrkl na něj Gackt, než se odebral pryč. Zanechal tak hnědovláska u opětovných otázek, jak mohl být tak zatraceně atraktivní. Jen slepý by si nevšiml.

Vytáhl ze zadní kapsy klíčky a podal je muži před sebou, který si je krátkou chvíli prohlížel, než se ušklíbl nad malým přívěskem malého zvířátka. Zasmál se a povytáhl obočí. „Vážně, lama?"

Seokjin nad ním protočil očima. „Nech si toho. Víš, co máš dělat, hyung," vyčkal na kývnutí. Až potom se chystal odejít. „A je to alpaka, když už," zabručel, než se otočil a vydal k Hoseokovi, nechávaje staršího muže vyprsknout smíchy.

*

Jen díky štěstí se vyhnul další z bouraček před sebou. Byl tak svědkem incidentu, kdy se jeden závodník pokoušel druhého zlikvidovat, ale sám manévry nezvládl. Kvůli tomu dva dopravní pruhy zablokovala čtyři auta, dvě patřící nebohým řidičům, kteří neměli se závodem co do činění. Pro jistotu urychleně zmizel, než by ho někdo mohl vystopovat a cokoliv po něm chtít - byť třeba jen pouhé svědectví.

Povzdychl si. Vždy to tak bylo. První etapy probíhaly bez větších problémů a nehody se daly spočítat na prstech jedné ruky. Nikdo totiž ještě neměl takovou potřebu ostatní odstranit z cesty, spíš šlo o to vybudovat si náskok a dorazit v co nejrychlejším možném čase. To se už o finální etapě rozhodně nedalo říct.

V té šlo odjakživa o život. Do slova a do písmene. Ne tak dávné vzpomínky na hořící vůz ho donutily se mírně otřást, tupě se ozvala mírná bolest v lokti, připomínající mu zranění způsobené nehodou. Nemohl však počítat s férovou hrou, byl by blázen, kdyby si myslel, že každý závodník je čestný a uzná výhru druhých.

Se skousnutým rtem si uvědomil hořkou skutečnost - s každým dalším kilometrem přesahoval mezník označující polovinu ujeté trasy. A s každým dalším kilometrem se blížil místu, kde měl být jeho osud zpečetěn. I přes to, že pociťoval strach, se jeho tělem prohnala vlna adrenalinu, připomínající mu, jaký šílenec doopravdy byl. Nejspíš nebylo normální, aby cítil vzrušení, když se vrhal do jámy lvové.

Přesně tak si připadal - osamocený článek vzdálený od svého stáda, které mu zajišťovalo bezpečí. Nenávratně se blížil ke smečce predátorů, připravené roztrhat ho na kusy, jakmile ho spatří. Sloužil jako návnada, aby zbytek jeho smečky mohl bez rizika pokračovat dál, aniž by kdokoliv z nich tušil a mohl s jistotou říct, jestli se k nim ještě vůbec přidá. Ani neprůstřelná vesta mu nezajišťovala stoprocentní ochranu, ta se neblížila ani k sedmdesáti procentům, vzhledem k tomu, že jeho hlava byla naprosto odhalená.

Konečky prstů ho začaly brnět, když strhl volant stranou, zmátl tím i pár závodníků, kteří jeli hned za ním. Následoval ho pouze jeden, což v něm zanechalo nepatrný pocit strachu, jestli byl tento pocit schopný ještě zesílit. Neváhal však o něco víc sešlápnout plyn a posunout tak ukazatel k vyšším číslům.

Vjel do ulice, kde se to všechno mělo stát, a ačkoliv se mu srdce zběsile rozbušilo, dokázal udržet kamenný výraz. Netrvalo dlouho, než se na něj spustila sprcha kulek, zasahujících vůz ze všech stran, touha přikrčit se a raději skrýt své tělo mnohonásobně zesílila, přesto nechal svá záda hrdě narovnaná a pouze matně vnímal odrážející se zvuk střelby, který se rozléhal celou ulicí.

Blížil se ke konci, cítil odpor, který mu vlastní vůz začínal klást, přesto se pokusil ještě o něco zrychlit. Uvnitř auta se jen lehce rozlehl výkřik, jakmile se ostrá bolest zabodla do levé paže, kterou musel urychleně spustit z volantu. Ve spěchu vytočil Seunghyunovo číslo, v hlavě slyšel už jen tlukot vlastního srdce, který zněl spíš jako rány do bubnu těsně vedle jeho ucha. Netušil, jestli mu starší muž něco říkal, pouze na něj vyhrkl, ať se připraví.

Neměl přehled o tom, za jakou dobu dorazil na smluvené místo, z auta spíš vypadl, než vylezl, a urychleně našel drobnou lékárničku, s jejímž otevřením se snažil jakkoliv poprat. Nakonec na to nebyl sám, jelikož starší si jeho zranění všimnul. Kapesním nožíkem nařízl látku mikiny, rukáv pak jednoduše odtrhl a urychleně stáhl, aby mohl škodu prozkoumat.

„Do hajzlu, ty máš z prdele kliku," vydechl, jakmile se mu odhalil pohled na hluboký škrábanec. Kulka trefila jen stranu paže, kůži poranila, než se zastavila o balistickou vestu, která muži nejspíš zachránila život.

„Nemám moc času, kde je auto?" vyhrkl a pokusil se vymanit z pevného stisku, ať už to bolelo jakkoliv. Nakonec se však rozhodl moc neodporovat, když mu bolest ze zranění vystřelila celou paží na obě strany, ke konečkům prstů i trapézovému svalu. Ačkoliv nutkání prostě se vytrhnout a odjet sílilo, nechal si nadloktí obvázat, aby aspoň nějak zabránil krvácení.

Teprve tehdy dostal zpět do rukou své klíčky, mohl se vydat k černému pick-upu, přitom ujistil Seunghyuna, že to zvládne. Nasedl, nastartoval, a aniž by příliš řešil své zranění, rychlostí se vydal směrem k cíli, od kterého ho dělilo několik kilometrů. Stejně jako závodníka, který se vynořil ihned za ním - o němž však nemohl tušit, že patří ke stejným nepřátelům, jací ho postřelili.

Příchozí hovor od Gackta se dostavil jako na zavolanou, neváhal ho zvednout a několika rychlými slovy potvrdil, že se blíží k jinak neprůjezdnému místu. Muž za ním o té skutečnosti zřejmě věděl, jelikož znejistěl, ale za svým cílem se hnal dál, odhodlaný splnit zadaný úkol.

Seokjin sešlápl plyn až k podlaze, jakmile v další ulici spatřil sloupek spuštěný do země, takže mohl pokojně projet. Tu samou možnost ale nehodlal dát řidiči za sebou, nad kterým díky náhlému zrychlení získal náskok. Bezpečně projel a stačilo se jen zadívat do zpětného zrcátka, aby zjistil, že muži, který ho následoval, štěstí nepřálo. Jen na poslední chvíli zvládl stočit auto tak, aby do sloupku nenarazil čelně.

Tři kilometry do cíle. Neměl žádné informace od ostatních, nemohl tušit, jestli vůbec budou na místě, mohlo se přeci jen stát cokoliv. Nepřítel mohl být o krok napřed a ve skutečnosti je oblafnul, zbavil se všech kromě nejstaršího, který se zraněním a poškozením počítal a měl tak dostupnou náhradu.

Kousl se do rtu, tlukot opět přidal na rychlosti a plíce se nedokázaly plně rozpínat, připravujíc ho tak s každým nádechem o špetku vzduchu. Pomyslná smyčka se utahovala, čím blíže byl, bránila mu nabrat dostatek kyslíku, mysl zachvátil strach. Přes veškeré vjemy zabočil, načež mohl spatřit jednotlivá auta rozestavená tak, aby bránila v cestě.

Ve středu se skvělo jen tolik místa, aby mohl projet jediný vůz. Mezeru vyplňovalo šest postav, které neomylně poznal a přihnal se k nim. Jen těsně před nimi zabrzdil, sledoval, jak všichni nastupují do auta a povzbuzují ho, aby vyjel kupředu, přejel přes bílou čáru značící jejich cíl, nechal pověřeného člověka zamávat vlajkou a stvrdil tak jejich vítězství.

Ohlédl se, aby se ujistil, že všichni sedí, ačkoliv uvnitř se s ním nacházeli jen Yoongi a Namjoon. Zbylí se posadili do otevřeného nákladního prostoru a hlasitě pokřikovali, jejich jásot ještě zesílil, jakmile se vůz vydal kupředu a všechny je převezl přes finální lajnu, ztvrzujíc tak jejich výhru.

Jako jeden se zadívali na tabuli, kterou brzy ozdobil nápis vítězného týmu.

BTS.

Taaaaak, a je to tu!

Velké finále i rozuzlení toho, kdo nakonec vyhrává největší závod nelegálního závodění v Jižní Koreji, Seoul Rush. Přesně tak!

Toto ještě není poslední kapitola, to až ta následující, která bude kratší a uzavře tento příběh :3

Snad jste si tuto užili a vyčkejte na cosi jako epilog :P
Vykecám se až u něj, hihi.

(Také se omlouvám, protože jsem vám celou dobu tvrdila, že Seokjin vlastní jeep, ačkoliv je to pick-up. Uvědomila jsem si to až dneska, oops. Ale žádný strach, v předešlých kapitolách to poctivě opravím!)

Maya