Mobil mu při rychlosti, kterou se s ním snažil zacházet, málem spadl na zem. Rozklepanými prsty hledal v seznamu kontaktů příhodné jméno, zatímco zamkl auto a dlouhými kroky mířil pryč. Ač se bál jakkoliv, zůstával na pozoru, aby to nikdo z jeho týmu neslyšel.

Rozmrkal podivné zamlžení před svýma očima a polkl knedlík v krku, který ho nepříjemně tlačil a snad i dusil. Vyšel ven, obklopil ho už trochu chladný, podzimní vzduch. Pokusil se zhluboka nadechnout a pomalu vydechnout, několikrát svůj počin zopakoval, než se odvážil přiložit mobil k uchu, poslouchajíc přerušovaný, táhlý zvuk, značící vyzvánění. Zdálo se to jako věčnost, než byl přerušen a ozvaly se hlasitější zvuky z okolí druhé strany hovoru.

„Pane bože, Hoseoku!" vyhrkl Jimin, nějakým slušným oslovením se vůbec neobtěžoval, jak moc s ním cloumaly nervy. Zhluboka se nadechl. „Víš, jakej jsem o tebe měl strach?! Můžeš mi sakra říct, co se stalo?" do hlasu proniklo zoufalství a úzkost, způsobené nevědomím.

„Ehm... prosím?"

Ztuhl. Ten hlas rozhodně nepatřil Hoseokovi. Přesto se zdál známý, nebo minimálně povědomý, avšak ve svém stavu, v tu chvíli, si jej nebyl schopný nikam přiřadit. Pokusil se zachovat klid. „Kde je Hoseok?" zeptal se mírně, snažil se neznít útočně, ačkoliv se k tomu jeho hlas pomalu schyloval. Nechtěl být na nikoho hrubý, nebo tak, ale byla to přirozená reakce, když měl o někoho blízkého strach.

„Boy meets what?"

Netrvalo dlouho, než si vzpomněl na správnou odpověď, kterou mu kdysi Hobi sdělil. Kdykoliv bral jeho hovory někdo jiný a zeptal se na tuto otázku, musel vyslovit odpověď k ní patřící, tím pádem dotyčný věděl, že se jedná o někoho důvěryhodného, kdo hnědovlasého mladíka zná.

„Boy meets evil."

Dotyčný souhlasně zabručel. „Jsem s ním v nemocnici. Pošlu ti adresu. Počkám na tebe před vchodem," vyřkl ve zkratce.

„Poznáš mě?" tykání z něj vyšlo automaticky, aniž by se tím příliš zabýval.

Upřímný smích mu nahnal husinu, znal ho, věděl, že ano, ale nedokázal přijít na jméno a podobu, které by k němu přiřadil. „Neboj, škvrně, moc dobře vím, kdo jsi," ujistil ho muž na druhé straně hovoru, než zavěsil. Ani ne minutu na to obdržel Jimin ve zprávě adresu, a tak neváhal sednout zpět do auta, ignorovat Jungkooka, který se vyptával, a vydat se k nemocnici.

Přestože jím cloumal strach, svíral jeho vnitřnosti, rozmačkával je tak snadno, jako kdyby v ruce sevřel želatinu, a touha sešlápnout plyn se zvyšovala, přeci jen se přinutil vzorně dodržovat povolenou rychlost. Budova se nenacházela tak daleko, a dotyčný nezněl, jako kdyby Hoseokovi hrozilo něco moc vážného, tudíž snad nemusel tak spěchat. Nebo se o tom alespoň snažil svůj mozek přesvědčit.

Ve večerních hodinách bylo snazší najít místo k zaparkování, urychleně vystoupil a vydal se k hlavnímu vchodu. Už z dálky ho upoutala ohnivá čupřina vlasů trčících do všech stran, rozcuchání však muži slušelo. Teprve když byl pár metrů od něj, ho bezpečně poznal. Kwon Jiyong, nebo také G-Dragon, který měl dříve závod v malíčku a s přehledem ho vyhrával. Dokud se neobjevili oni a DROP.

Na rozdíl od druhého týmu s ním ale moc nevycházeli. Hlavně kvůli Yoongimu, který si k soupeři samo sebou vytvořil averzi.

„Říkal jsem si, s kým to táhne, že to tak tají," zasmál se starší a prohlédl si mladíka od hlavy k patě. „Předpokládám, že Suga o tom neví, když jsi ještě naživu," poznamenal a pokynul rukou, aby ho následoval dovnitř.

„Všichni z něj děláte zrůdu..." zamumlal Jimin sotva slyšitelně, zatímco držel pohled sklopený a hrál si s vlastními prsty. Věděl, že byl Yoongi výbušný, když ho něco pořádně naštvalo, tolikrát toho byl svědkem, ale nikdy o něm nesmýšlel zle. Dokonce cítil vinu, že ho s Hoseokem zrazoval, že se svým způsobem podílel na krádeži auta, které černovlásek tolik miloval. Věděl, jak moc mu to někde hluboko uvnitř ublíží a přesto to udělal.

Kdyby včas nezvedl hlavu, nejspíš by narazil do zad vyššího muže. „Ne, Jimine, on jí ze sebe udělal sám," zavrtěl hlavou a s povzdychem se na něj podíval. „Věřím ti, že je určitě fajn, jenže my ho tak neznáme. K nám se vždycky choval jako k největšímu odpadu, nos si držel nahoře a myslel si, že je něco víc. Je to jen jiný úhel pohledu. Pro vás je kamarád, pro nás zrůda, protože takhle se před námi chová. Těžko odhalíme, co před námi skrývá."

Zrzeček opět sklopil hlavu a přikývl. Byla to konec konců pravda. Rád by se svého staršího kamaráda nějak zastal, ale ničím by slova staršího nedokázal popřít.

Vyšlapali schody do druhého patra a prošli dlouhou chodbou, která je zavedla do čekárny. Jakmile v ní spatřil známou tvář, neřešil okolí a rozeběhl se k němu. Nevnímal, že někoho odstrčil, než se vrhl hnědovlasému kolem krku a pevně ho sevřel. Potřeboval ho silně obejmout, ujistit se, že je v pořádku a pak ho nejlépe celého zlíbat a zahrnout láskou.

Silné ruce ho popadly za pas, jiné za rameno a prudce s ním trhly dozadu. Ztrátou rovnováhy skončil zadkem na zemi a první zahlédl jen snahu svého Hobiho se k němu natáhnout. Výhled mu však zaclonily dvě postavy.

„Co tady jako děláš?" prskl po něm Namjoon, před zhnuseným, zlostným hlasem měl chuť se přikrčit a schovat. Přesto se zvládl zvednout na nohy, podívat se mu do očí a neřešit výškový rozdíl. Chystal se říct něco zpátky, cokoliv, přestože slova v hlavě měl pomotaná. Nakonec se skládáním smysluplné věty ani nemusel obtěžovat.

„Kluci, uhněte," promluvil Hoseok klidně a sledoval, jak oba překvapeně udělali krok do strany a podívali se na něj. On jim pozornost nevěnoval, natáhl ruku k drobnému zrzečkovi, který se k ní neváhal přihnat, sevřít ji v té své. Přitáhl si ho k sobě, opatrně zabalil do objetí a vlípl sladký polibek mezi prameny vlasů.

Zhluboka se nadechl jejich vůně a zavřel oči.

„Hobi... co to má znamenat?" otázal se Seokjin nejistě, nechápaje, jak se k sobě mladíci ze soupeřících týmů tulili. Vyměnil si pohled s blonďákem, který pravděpodobně nechápal o nic víc, a tak se podíval na posledního muže. Ten však jen pokrčil rameny a pokynul mu, aby raději poslouchal Hoseoka.

„Co by..." protočil mladší očima a další polibek věnoval na Jiminovu tvář. „Nikdy jsi neviděl lidi, co se mají rádi?"

„A-ale-" vykoktal Namjoon.

„Ale? Je z M.A.D.? No a co?"

Na to neměl ani jeden z nich co říct, příliš šokováni nastalou situací. Poznali, že to spolu nejspíš táhli už delší dobu, a oni neměli nejmenší tušení.

Zrzeček se mírně odtáhl, neřešil ostatní a pečlivě si prohlédl Hoseoka. Kousl se do rtu, jakmile přejel prsty po čtverečkové náplasti přes stranu tváře, pod kterou mohl vidět slabé proužky – stehy. Zbytek obličeje byl sem tam poškozený malým škrábancem, všechny však byly pečlivě ošetřené a vydesinfikované. Drobné střípky z ran vyhodil doktor do koše.

„Jsi v pohodě?" zeptal se pro jistotu, tušil, že pod mikinou se skrývá ještě spousta poranění, ačkoliv již ošetřených. Pokývání hlavou ho uklidnilo, mohl si oddechnout. Vzhledem k tomu, jak poškozené bylo auto, by čekal větší zranění. Nejhorší byly řezné rány, jedna z nich na ruce, skrytá pod obvazem a sešitá, druhá na stehnu, kam dopadl jeden z větších střepů z čelního skla.

Dusot z chodby přilákal pozornost všech, zvedli své hlavy a čekali, kdo že se to k nim hnal. Nikoho však příliš nepřekvapila trojice mladíků, kteří se jistě dali na stopu jejich čtvrtému členovi, jenž si beze slova odjel pryč. Vzduch kolem rázem zhoustl, Jimina pokoušela chuť rychle se zvednout a dělat, jako že nic, ale překonal ji, zůstal sedět vedle Hoseoka, držel ho za ruku a pohled oplácel samotnému Yoongimu.

„Jimine," procedil skrze zuby černovlasý, div kolem něj nešlehaly plameny, oči skenovaly místnost a střídavě se zastavovaly na všech přítomných. „Co to kurva děláš?"

„To bych se mohl ptát já tebe," prskl po něm Hoseok vztekle a zvedl se, ignorujíc bolest, která se mu rozlila tělem. Palcem pohladil hřbet ruky mladšího muže, než ji pustil a svou vlastní sevřel v pěst. Udělal několik pomalých kroků k Sugovi, dlaní mu strčil do hrudi a naklonil hlavu do strany. Ignoroval Taehyunga, který se k němu varovně přiblížil.

Starší si odfrkl a protočil očima. „Jo?"

„To si piš," zavrčel. V hlavě živý obrázek toho, jak se na něj ušklíbal ze sedadla řidiče, než ho vytlačil pryč ze silnice. „Kvůli tobě jsem mohl být mrtvej, ty hajzle."

„H-Hobi-hyung? O čem to mluvíš?" dostal ze sebe nechápavě Jimin a přistoupil blíž, oči upíral na člena vlastního týmu, zatímco nahmatal Hoseokovu ruku a pevně se jí chytil. „Jak... jsi kvůli němu...?" nedokončil a vrhl pohled po ostatních, kterým však zjevně taktéž scházely informace.

Hoseok trhl obočím směrem vzhůru a škodolibě pobídl černovlasého pokynutím hlavy. „Jen mluv. Ať to slyší."

Yoongi protočil očima a chystal se prohlásit něco výmluvného, než si všiml, že na něj míří všechny páry očí a dožadují se odpovědí. Rázem ho polil studený pot, neskutečný stud a rozhodně se mu nechtělo vyjít s pravdou na světlo. Netušil, proč se tak cítil, vždyť to chtěl udělat, věděl, jaké to mohlo mít následky, a přesto si v ten moment nepřál nic jiného, než uškodit. Najednou se nezdálo, že to byl dobrý nápad.

Zakmital očima ze strany na stranu a dlouze se nadechl. „Fajn," vypustil ze sebe smířeně. „Tři kilometry před cílem jsme na sebe narazili a já se skrze auta nemohl dostat před něj," poukázal na mladšího závodníka, sbíraje zároveň s tím něco jako odvahu, aby pokračoval. „Když jsem se k němu dostal, blokoval mi cestu a nemohl jsem ho předjet, což mě nasralo, tak... jsem na něj dorážel, dokud jsem ho nevystrčil ze silnice."

Místnost se ponořila do ticha a neklid v něm se ještě rozšířil. Málem se nestihl ubránit dobře mířené ráně od Namjoona, který by útočil dál, pokud by se do toho nezapojil Taehyung. Netrvalo ani deset sekund, než se téměř všichni navzájem drželi pod krkem, s Yoongim včetně, zatímco Jimin se je snažil nějak přivést k rozumu.

„Tak dost, sakra, stačí!" překřičel je všechny Hoseok a jako na povel od sebe ostatní odstoupili, zlostné pohledy po sobě však vrhat nepřestali. Taehyung si otřel koutek úst a s výzvou v očích se na něj zadíval. „To, do prdele, nevidíte, jak je tohle směšný? Pokud vím, tak jak po nás, tak i po vás jde někdo další. A není to někdo, kdo na nás udělá bu bu bu a bude čekat, že se lekneme. Tenhle člověk nás chce zničit."

Odmlčel se a věnoval každému pohled. „Nevím, jak vy, ale mám pocit, že jestli si půjdeme po krku navzájem, nikdo z nás tenhle závod nedojede živej. Ti šťastnější se dožijou druhý poloviny etapy."

„Takže...?" začal Namjoon a trpělivě se na něj zadíval.

„Takže by bylo lepší, kdybysme spíš dali hlavy dohromady, i kdyby jenom pro teď. Řekli si, co víme o tom někom, kdo na nás poslal odstřelovače. Do háje, je mi jedno, jestli vyhrajete vy nebo my, hlavně ať to nedostane ten kretén, co si myslí, že se sežereme navzájem a on bude mít pokoj."

Jiyong mu věnoval úsměv, opřel se o zeď a zadíval se na bělostný strop. „Něco málo vím, mohlo by to pomoct," zauvažoval a s dlouhým výdechem se i usmál. „Zatím bysme se měli vrátit zpátky. Čeká nás dlouhá noc. Co my víme, třeba vás chtěj oddělat už teď."

Na to všichni jen souhlasně zabručeli, počkali na Hoseoka, který musel vyřídit ještě něco s doktorem, a pak už se mohli vydat pryč. Postupně nasedli do aut, všichni mířili k prostorné hale.

Přivítal je klid, zdánlivě prázdné okolí, ve kterém jen tiše odpočívala zamčená auta, jejichž závodníci se roztrousili do okolí do různých hotelů, ve kterých mohli pohodlně přespat a ráno se pěšky včas vrátit. Při parkování si však Jimin všiml. Za Taehyungovým autem se krčila postava, dotyčný si naivně myslel, že ve tmě jeho obrys zanikne. Počkal, než všichni vystoupí, až pak jim mlčky naznačil, kam se mají podívat.

Tygra ale nemohl ukrotit pouhými gesty, tudíž nebylo divu, že se obezřetně připlížil a osobu zpoza vlastního vozu vytáhl za límec mikiny. Prudce stáhl kapuci a odhalil tak mladičkou tvář, chlapce, který mohl být sotva plnoletý. Spodní ret si kousal a očima uhýbal do všemožných stran, jen aby nemusel čelit několika pohledům.

„Cos tu dělal?" zavrčel Taehyung a mírně jím zatřásl. Chlapec polkl, avšak ústa nechával zavřená, odmítaje promluvit, vypustit ze sebe jedinou hlásku. Samozřejmě to hnědovlasého naštvalo, zacloumal s ním výrazněji a chystal se zvednout hlas, čísi ruka ho však zastavila. Nechápavě se zadíval na Hoseoka.

„Počkej... odkud tě znám?" prohlédl si mladíka blíže, násilím mu zvedl hlavu, když před ním opakovaně uhýbal. „No jasně! Ty jsi ten joyrider, přistihl jsem tě před pár měsíci krást auto. Pak jsem tě i s kamarádama vezl domů," poznal, že chlapec doufal, aby si nevzpomněl.

„Podívej se na mě," pobídl ho a spokojeně se usmál, když ho poslechl. „Jak se jmenuješ?"

„Soobin."

Pokýval hlavou. „Dobře, Soobine, něco mi říká, žes tu nebyl jen okukovat auta. Řekneš nám, cos tu vyváděl? Nikdo, kdo nezávodí, teda kromě organizátorů, sem nemá přístup," pokusil se s ním opět navázat oční kontakt, ale předchozí taktika už nezabírala. Všichni poznali, že ho odhalili při činu. Otázkou bylo, při jakém činu.

„Kluku, vyklop to. Nemá to cenu," přidal se Namjoon, hlas poněkud mírný, aby mladíka nevyděsil a nezměnil účinek. Ostatní jen přihlíželi, kromě Taehyunga, který pro jistotu stále svíral látku mikiny. Ačkoliv jeho stisk povolil, zůstával na pozoru, připravený kdykoliv zakročit, jestliže by chlapec dělal problémy.

„Poslali mě sem," kuňkl a nejistě se podíval na muže před sebou. „J-jenom jsem jim sbíral informace, tohle měl dělat někdo úplně jiný, a-ale musel jsem jít s nima, neměl jsem na výběr," vyklopil v rychlosti a prudce nasál vzduch ústy. „Chtějí to vyhrát, asi kvůli penězům, nevím."

„Jinými slovy se potřebujou zbavit nás," promluvil Yoongi a povzdychl si. „Kdo to je? Ty lidi, co tě sem poslali. A ještě další, jestli chápu správně."

„H-hlava toho všeho je chlap, kterýmu se říká Mad Dog. Neznám jeho pravý jméno, ale má pár barů, bordelů a... a vlastní docela velkou sbírku zbraní," pokusil se vytáhnout ty nejdůležitější informace. „Není to nějakej šílenej mafián, ale dokázal sehnat dost lidí, ze kterých mi naskakuje husí kůže... několik z nich závodí a mají vytipované nejlepší závodníky, včetně vás, kterých se mají zbavit."

„Víš toho dost," poznamenal Seokjin a podezřívavě naklonil hlavu na stranu.

Soobin si nervózně olízl rty a pokýval hlavou. „Každá informace jde přese mě. Co ví oni, to ví většinou ode mě," zamumlal a zavrtěl se. Hnědovlásek k němu udělal několik kroků a sledoval mírně vyděšený výraz. Drze sáhl do klokaní kapsy jeho mikiny a vytáhl krabičku, jejího obrysu si předtím všiml. Byla prázdná, avšak nápisy na ní mluvily za vše.

7.62 x 51 mm, 149 Grain FULL METAL JACKET

„Střílels?" zavrčel a zpříma mu pohlédl do očí.

„N-netrefil jsem-"

„Zjevně."

Doufám, že jste se nenechali zmást názvem :D

Co myslíte, budou znepřátelené týmy vůbec schopné nějaké spolupráce? Přeci jen, pokrokem je i to, že se nepozabíjeli.

A odhalila se nám nová postava! Čekali jste, že by to mohl být Soobin? A jak se vám v této roli líbí?

Maya