17. kapitola - Ready, set, go!
Hoseok se s omluvou vytratil od zbytku svého týmu a Jiyonga, který se k nim neváhal připojit a zavést konverzaci. Nikdo neřešil nepřesvědčivou výmluvu, že si jen odskočí na záchod. Trochu ho to i překvapilo, ale zároveň se tak nemusel ničeho obávat. Namjoon a Jin se zdáli až příliš zaujatí hovorem o nejnovějších modelech z Evropy, které jim nejstarší muž ukazoval. Vždy dokázal přijít se spoustou informací a i hnědovlásek by ho jinak rád poslouchal, ale potřeboval si něco... vyřídit.
Rozhlédl se kolem, jestli si ho uvnitř bývalého skladu nikdo nevšímá. Jak se však zdálo, všichni si hleděli svého. Jednotliví závodníci se mezi sebou bavili, jiní po sobě vrhali nevraživé pohledy a stali se tak pozorností těch, kteří měli uvnitř udržovat klid. Nebo se kolem nich motal kdokoliv, kdo na nich chtěl něco vyzískat. Ať už šlo o peníze, či cokoliv jiného.
Protáhl se kolem hlučné skupinky a mířil do jedné z prázdných místností, o které spousta lidí neměla nejmenší ponětí. U dveří se zarazil, když k jeho uším dolehl hlasitý povyk. Pobaveně se rozesmál, jelikož do místnosti vstoupil jejich největší soupeř a v jejich čele stál Jimin, vlasy skryté pod kšiltovkou a spodní ret sevřený mezi zuby. Ušklíbl se a zavrtěl nad ním hlavou, než stiskl kliku a zmizel uvnitř malé místnosti zanesené prachem. Uvnitř se nacházelo jen několik starých pneumatik – odkaz na to, k čemu dříve sloužila. Se změnou pravidel a podmínek se však stal její účel zbytečným.
Líně se opřel o stěnu vedle dveří a trpělivě vyčkával. Ruch vedle se ztlumil jen nepatrně, když se přes ‚fanoušky' přelila první vlna jásotu, pravděpodobně si už všichni povídali jen o jejich příchodu a nadcházejícím soupeření mezi dvěma nejlepšími týmy vůbec. Moc to nevnímal, jen zabodl svůj pohled do země, ruce strčil do kapes a v šeru trpělivě vyčkával. Byla jen otázka času, kdy se zvládne výmluvou oprostit od zbytku týmu a pospíší si urychleně za ním.
Dveře tiše vrzly, dovnitř pronikl pruh světla, který se postupně rozšiřoval, než ho zakryl stín osoby. Dotyčný urychleně vplul dovnitř a zavřel za sebou dveře, rty opustil úlevný výdech. Jeho oči si zatím nebyly schopné přivyknout si na změnu světla, tudíž si nevšiml, že se v místnosti nenachází sám. Kolem pasu se mu obmotaly cizí paže a náhlý dotek ho téměř donutil potupně vypísknout leknutím. Svůj ponižující výkřik dokázal udusit kdesi v krku, jeho srdce se však rozbušilo rapidní rychlostí a dech se na krátko zasekl.
„Do háje, takhle mě neděs," zaúpěl a opřel se do hrudi za svými zády. Tichý smích ho přiměl zavrtět hlavou, vnímal jemné polibky ve svých vlasech a spokojeně překryl dlaně na břiše těmi svými. Zavrněl, jakmile se rty přesunuly na jeho krk, kde zanechávaly sladké, malinké pusinky.
„Trvalo ti to dýl, než bych čekal," poznamenal Hoseok, načež zrzek protočil očima, ačkoliv to jeho společník nemohl vidět.
„Jo, to bude tím, že jsme zrovna přišli a pokud sis nevšiml, tak jsme sklidili docela dost pozornosti," pokrčil rameny. „Navíc, bylo by dost nápadný, kdybych se vytratil hned."
Nic dalšího už hnědovlasý neřekl, pouze držel druhého mladíka ve svém objetí a přemýšlel, jak vyslovit obavy zaplavující jeho nitro, náhlý strach a nervozitu. Pokaždé se někomu něco stalo, vždycky někdo skončil zlou nehodou, která mohla a nemusela být tak docela náhodou. Tolikrát už viděl zmačkaný plech a plameny stoupající z oken aut, řezné rány na rukou řidičů a mnohdy i horší zranění. Tolik se bál, že by mezi takovými skončil i Jimin. Upevnil svůj stisk a dlouze vydechl.
„Něco tě trápí, nemám pravdu?" ozval se zrzeček a v objetí se otočil, aby mohl své ruce položit na jeho ramena a táhlými, pomalými pohyby je hladit. S malým úsměvem přivřel oči, když mu byl na čelo věnován polibek, neváhal se přitulit víc a opřít svou tvář o rameno staršího.
„Nemám dobrý pocit," vydechl Hoseok a nespokojeně mlaskl, drobnější tělo si s radostí tiskl víc k sobě. Aby předešel dalším dotazům, které by ho donutily vyřknout ty pocity nahlas, sjel dlaněmi na jeho zadek a stiskl. Musel se držet, aby se reakci nezačal nahlas smát, jelikož mladší mírně nadskočil leknutím a praštil ho do ramene. Nevšímal si toho a své ruce z oblíbeného místa nevzdaloval.
Jimin se mu však začal bránit, silou vytáhl jeho ruce na bedra. „Hobi-hyung, na tohle opravdu nemáme čas," zavrtěl hlavou a další jeho pokus vrátit se níž překazil. Zoufale vydechl, jakmile ucítil stisk zubů na svém uchu a dech opírající se do kůže, kde ho šimral. Brzy se o pokožku začaly otírat i rty, ve chvíli, kdy neúmyslně povolil stisk, sjely dlaně zpět na zadek a majetnicky ho zmáčkly. „Hoseoku, přestaň, prosím," zaúpěl a s trochou síly se mu ho nakonec podařilo zastavit.
Vyčítavě se na něj zamračil a založil si ruce na hrudi. „Za pár minut musíme být zpátky, aby nás nikdo nehledal a aby to nevzbudilo příliš pozornosti, opravdu nemáme čas na to si to tu rozdat," dostal ze sebe. Ulevilo se mu, když své další snahy starší vzdal a dostalo se mu mlaskavého polibku na tvář.
„No jo, no jo, promiň," zamumlal Hoseok a ještě mu mírně pocuchal vlasy. Mladší se na něj vážně podíval a on mírně pokýval hlavou, vydechl a nakonec tedy spustil. „Mám o tebe strach. Že se ti něco stane," prozradil. „Tím myslím cizí vinou. Nikdy nevíš, kdo se do Seoul Rush připlete a já nechci, abys to schytal ty."
Zrzeček si povzdychl, propletl s ním prsty a chápavě kývl. Několikrát se nadechl, aby ještě něco řekl, ale slova nebyla schopná dostat se na jazyk, a tak pokaždé ústa zaklapl, nakonec vzdal svou snahu úplně. Místo toho sklopil hlavu a kousl se do rtu. „Taky se o tebe bojím. Je mi jedno, jestli budeš přede mnou nebo za, hlavně prosím dojeď do cíle. Prosím."
„Budu se snažit," přikývl a přitáhl si ho ještě pro krátký polibek. Jimin se pak chystal k odchodu, ale ještě předtím ho starší stihl zastavit a vtisknout mu do ruky vysílačku. Široce se na něj usmál a sledoval, jak ji schovává, zachytil ji za poutko džínů a překryl dlouhým tričkem, které měl na sobě.
„Hodně štěstí, Jiminie."
„Hodně štěstí, Hobi."
S tím se vytratil ven a nechal Hoseoka v místnosti samotného, připraveného každou chvíli taktéž zmizet.
*
Yoongi se ležérně opíral o své auto, ignorujíc pobavený výraz Chanyeola, který ho z povzdálí sledoval. Nejméně potřetí tak na něj ukázal zdvižený prostředníček a zavrtěl hlavou. Každou chvíli se museli připravit na začátek první etapy, té zdánlivě nejlehčí a nejrychleji ubíhající. Přesto úspěch v ní znamenal výborný start, proto také s ostatními trénoval, aby se na to připravili.
Nikdo netušil, kde přesně měl závod začínat, každý závodník se to dozvěděl dva dny před začátkem závodu – nikdo už nemohl stihnout nějak moc trénovat a ti, co nepocházeli ze Soulu, měli tak akorát čas na to, aby si rozvrhli, jak se tam dostanou a kde si zamluví nějaký levnější hotel.
Zároveň si s rozvrhem jednotlivých etap mohli připravit podrobnější strategii. Černovlasý strávil nad zkoumáním tras dobré tři hodiny, než přišel na to, kterými cestami by mohlo být nejjednodušší dostat se k dočasnému cíli. Naplánování prvních tří etap bylo nejdůležitější, protože získaný náskok v nich jim mohl napomoct k vítězství. Každá etapa měla vliv na průběh závodu, ať už to bylo její délkou, obtížností, či jakoukoliv jinou nástrahou.
Hlas znějící z bílo-modrého megafonu svolával všechny ke startu, a tak nasedl, nastartoval a rozjel se k určitému místu, ze kterého měl vyrážet. Ten rok měli štěstí. On sám se nacházel hned v první řadě spíše k levé straně, z té samé se startoval i Taehyung. Jimin byl hned za ním a Jungkook se nacházel taktéž v druhé řadě. S úšklebkem zapnul vysílačku a opřel se do opěradla sedačky.
Co ho už tolik netěšilo byl fakt, že DROP měli štěstí taktéž na přední místa. Ob auto vedle něj se nacházel Kim Namjoon osobně, co si vybavoval, tak jeden člen jejich týmu měl být umístěný vedle něj a další za nimi.
Dlouze vydechl a trpělivě vyčkával na start, který měl přijít již brzy. Sledoval muže, pomocníky a pořadatele závodu, kteří mezi sebou ještě cosi domlouvali a chystali se na svá místa. Poslední dvě minuty do začátku. Hluboký nádech a výdech. Ačkoliv dech byl klidný, pomalý, srdce tlouklo, nahlas a silně, pumpovalo do žil dávky adrenalinu, který jeho tělo zachvacoval s každou sekundou víc a víc.
Minuta.
Mladík s vlaječkou v ruce se šel postavit před první řadu, přibližně mezi dvě uprostřed stojící auta, aby na něj každý viděl. Známá tvář vykouzlila na chvíli na Yoongiho tváři malý úsměv. Ten kluk startoval závod již poněkolikáté, a přestože za ublížení by komukoliv hrozila diskvalifikace, přesto bylo obdivuhodné, s jakým klidem se před rychlá auta postavil.
Mladík zvedl vlajku nad jeho hlavu a všichni mohli zaslechnout výraznější zvuky motorů. Promnul příjemný povrch volantu a zhluboka se nadechl.
Ruka s vlajkou prudce klesla dolů a celá první řada vystartovala kupředu, vrhajíc se do ulic velkoměsta, jehož obyvatelé nemohli tušit, jaké nebezpečí jim najednou na silnicích hrozilo.
*
Rychlými kroky překonal krátkou vzdálenost od svého vozu k prostorné vile, kam byl zavolán. Vplížil se dovnitř a tiše za sebou zavřel dveře, srovnal vyzuté boty do botníku a jen v ponožkách se vydal do dost dobře známé místnosti. Prohlédl si podlouhlý stůl z lakovaného dřeva, kolem kterého sedělo několik lidí, jejichž oči se okamžitě upřely na něj, jakmile vešel.
Posadil se na jemu určené místo a byl rád, když muž sedící v čele pokračoval ve svém výkladu, jako kdyby ho nikdy nic nevyrušilo. Snažil se poslouchat, ale vědomí, že nesl nepříjemné zprávy, jeho pozornost značně otupilo. Nervózně si olízl rty, střetl se pohledem s dalším člověkem za stolem, zavrtěl hlavou. Dotyčný tedy upíchl své oči zpět na nejhlavnějšího muže v pokoji, který pokračoval v monologu.
Přemýšlel, jak informaci sdělit co nejjemněji, aby nezpůsobila příliš rozruchu. Snažil se přijít na neexistující řešení, jelikož moc dobře věděl, že jeho nadřízený bude zatraceně rozzuřený tak jako tak. Pod stolem mnul své ruce a hlavu držel sklopenou jako poddajný pes, s ocasem staženým mezi nohama a ušima sklopenýma strachem. Přesně tak si ostatně připadal. Jako pes, který běhá pro míček hozený jeho páníčkem a poslušně se s ním vrací k jeho nohám, aby mu ho předal.
Běhal pro informace všeho druhu. Rozkaz šel od muže v čele stolu, kterému informaci pokaždé přinesl zpět. Neviděl v tom až takový rozdíl. Nebyl vnímán jako člověk, ale jako nástroj, neživoucí existence, která nemusí nějak víc přemýšlet nad tím, proč úkoly s poslušností plní. Sám už vlastně nevěděl, proč to dělal. Nejspíš proto, že jedinou cestou úniku byla smrt, ať už by na něj čekala dříve nebo později.
A tak se dál ocital jako ten první na ráně, na rozdíl od diplomatů nechráněný nějakými právy, mohl se v jakoukoliv chvíli zřítit k zemi s kulkou v těle a nikdo by si nad ním nepovzdechl, nikdo by nelitoval, jen by jeho tělo odtáhli pryč a zametli stopy.
S vyslovením vlastního jména zvedl hlavu, obalil ustrašenou duši pevnou a odvážnou skořápkou, podíval se muži do očí. Ačkoliv se na něj mírně usmíval, viděl podlost a zlobu v každém gestu i výrazu. „Co jsi zjistil?"
Pročistil si hrdlo odkašláním, aby jeho hlas nevyskakoval o nežádaný interval výš. „Závodí. M.A.D. i DROP jsou v závodu se všemi svými členy," potvrdil a všichni přítomní, pokud už tak neudělali předtím, na něj pohlédli. „A... zatím vítězí, můj pane."
Očekával, že se na něj svalí všechna zlost, jako ostatně vždycky, když přišel se špatnou zprávou. Koho zajímalo, že to nebyla jeho chyba? Že byl pouhý poslíček, který musel pravdivé skutečnosti prozradit ostatním? Nikoho, nikdy to nikoho nezajímalo. Tentokrát se ale nic nestalo, v místnosti by slyšel spadnout špendlík.
„Víte, co máte dělat," prořízl ticho hrubý hlas. Muži, kterým věnoval jejich šéf pohled, se s pokýváním hlav zvedli a odebrali se pryč. Všichni zůstávali potichu, nikdo si netroufal cokoliv vypustit z úst, nikdo se ani nepohnul, aby ve vysokém muži nevzbudil zlost. Nebo ji minimálně nedonutil vyvřít na povrch.
„Půjdeš s nimi," po zaslechnutí jednoduchého, avšak děsuplného příkazu, prudce zvedl hlavu a nechápavě se na muže zadíval. „Pokud někoho z nich dokážeš zlikvidovat... pak tě samozřejmě dobře odměním."
Rozkaz nepřipouštěl námitky, a tak se zvedl a následoval jiného muže do vedlejší místnosti. Jako kdyby se kolem hrudního koše cosi stáhlo, když pohlédl na množství vystavených zbraní, z nichž jednu dostal do rukou.
Je to tu! Závod začal a společně s jeho startem se nám tu vyjevila jistá... nepříjemnost >:)
Původně jsem chtěla kapitolu ještě protáhnout, ale pak jsem si řekla, že si to nechám do té další :P
Dojmy, he? :P
Maya
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro