Na svém krku ucítil měkké, plné rty, zvědavě brázdící jemnou pokožku. Malinko se pousmál, trochu zaklonil hlavu a nechal se starším mužem laskat. Vnímal vlhké polibky, kterými mu posázel téměř celý krk, dostal se až ke klíčním kostem, pod ucho i spodní čelist. Až když kůži nasál, začal se bránit. Pevně ho chytil za boky a pokusil se nějak uhnout, ale brzy zjistil, že nebylo úniku.

„Hyung," vydechl trochu zoufale, aniž by vzdával svou snahu. Důvod, proč se tolik snažil mu v dalším sání a kousání zabránit, byl opravdu prostý. Pokud by se mu někdo pokoušel tvrdit, že muži neumějí dělat pořádné cucfleky, pak by na dotyčného nasadil Seokjina. Jelikož ten mu vždy zanechal na krku pořádnou, nafialovělou modřinu. „Hyung, prosím, aspoň se posuň níž," zažadonil a oddechl si, jakmile bylo jeho přání splněno. Těžko říct, jestli se však kůže na předešlém místě, kam hnědovlásek útočil, ještě nevybarví.

Snahu ještě se bránit vzdal a nechal ho řádit si po klíčních kostech, kde znamínka lásky nepředstavovala takový problém. Zavrtěl nad ním hlavou, jakmile se spokojeně odtáhl a sledoval svůj výtvor. Poplácal ho po zadku, ale už to nijak nekomentoval. Jako by si na to za tu dobu, co spolu byli, ještě nezvykl. S dlouhým výdechem zavřel oči a ponořil se zpět do příjemného klidu. Ten však Jin brzy narušil, ačkoliv tichým hlasem.

„Jsi nervózní, Namjoonie?"

Blondýn zvědavě pootevřel oči a pohlédl na staršího muže, který se z jeho těla neopovážil pohnout. Zamyšleně kreslil palcem kolečka po jeho rameni, nadýchané rty zarudlé a trochu našpulené, oči se dívaly na neurčitý bod před ním. Dlouze vydechl, pohladil ho po zádech a pohled přilepil ke stropu, jako kdyby se tam pokoušel vyčíst svou odpověď. Pokoušel se zformulovat slova správně. Nechtěl podpořit nervozitu a možná i strach, který, jak si myslel, musel Jin jistě pociťovat, zároveň mu ale nechtěl lhát a tvrdit, že všechno bude dobré.

„Jsem," přiznal se tedy nakonec. „Vždycky jsem byl, bylo by divný, kdyby se to najednou změnilo. Kdybych nebyl nervózní, asi bych se bál, protože by mi to přišlo nepřirozený. O to víc bych si myslel, že se něco stane. Takže jsem rád, že tu nervozitu cítím, protože takhle můžu doufat, že všechno vyjde. Možná ne docela hladce, perfektně, ale vyjde. Cítím to."

Pousmál se a prohrábl jemné, hnědé prameny vlasů, které tak odhrnul z čela staršího muže. Pohled na něj ho však značně znepokojil. Nevypadal, že by ho odpověď byť jen malinko uklidnila. Ptal se sám sebe, jestli něco řekl špatně, že by to naopak rozhodilo jeho přítele ještě víc. „Hyung...?" zkusil opatrně. „Co se děje? Kde je problém?"

Seokjin se zhluboka nadechl a kousl se do rtu. Opřel se o lokty, zadíval se mu do očí, chvíli váhal, jestli má vůbec ta slova vyřknout. Nakonec se však odhodlal.

„Joonie... já žádnou nervozitu necítím. Necítím vůbec nic."

*

Pořvávání kolem ringu sílilo každým úderem, který mladík svému soupeři zasadil. Bylo až s podivem, že se mu vůbec chtěl ještě někdo postavit, vzhledem k tomu, kolik výher si za další měsíce svého činění připsal. Jimin to sváděl na hlupáky s příliš vysokým egem, co se potřebovali vytahovat před ostatními a naivně si mysleli, že hnědovlasého porazí. Každý z nich se mýlil. Museli toho litovat už s první ranou, kterou dostali.

Tenhle soupeř působil přeci jen o něco jinak. Na rozdíl od ostatních se zdálo, že nezáleželo na tom, kolik pěstí a kopanců dostal, nehodlal se jen tak vzdát. I když končil na zemi, záda obalená jemným pískem, který se na ně kvůli potu a krvi přilepil, pokaždé se zvedl. Ať už se mu kolena klepala sebevíc, ruce otékaly bolestí, z nosu se řinula krev, stejně zaujal obrannou pozici a čekal, co přijde dál.

Zrzeček nad ním vrtěl hlavou. Dělal chybu. Hloupou chybu. Čím déle Taehyungovi oponoval, tím větší zvíře v něm budil, tím víc podporoval chuť ničit a touhu vítězit. Jako šelma prahne po krvi. Přestože na mladíka musela doléhat únava, vůbec to tak nevypadalo - s každou ranou jako kdyby naopak sílil, v žilách bublal adrenalin, div ho nevycítili všichni kolem. Zašpiněnou tvář zdobil zlý škleb, oči přimhouřené a husté obočí stažené trochu k sobě. Druhý muž ho zřejmě nikdy ještě bojovat neviděl. To by vysvětlovalo, proč se stále zvedal a nechal se ničit. Protože hnědovlasý nikdy nepřestal, dokud se jeho soupeř nevzdal, nebo jednoduše nebyl schopný znovu se postavit.

Rozhodčí při pohledu na oba muže zjevně trpěl. Ani jemu se nelíbilo množství krve, kruté rány. Věděl, že už je to moc, stejně jako to věděl Jimin. Ta zvířata kolem něj řvala, povzbuzovala svého favorita a naopak prskala nadávky na soupeře. Vzdáleně slyšel i zvyšující se sázky na vítěze. Nechutné. S polknutím na chvíli sklopil zrak, zahleděl se do vnitřku tašky, kterou s sebou nesl. Nebyl si docela jistý, jestli se Taehyung nechá ošetřit, ale plánoval to alespoň zkusit.

Jakmile zvedl zrak, setkal se s jeho pohledem. Oči tygra ho propalovaly skrze lebku, viděly přímo do duše, ale on jim čelil dál, beze strachu, s odhodláním. Jen na moment pohlédl na druhého muže, než se k páru očí vrátil zpět a mírně zavrtěl hlavou. Nechtěl a nemohl už dál sledovat, jak se téměř dáví vlastní krví. Proto mu spadl alespoň malinký kámen ze srdce, když ho mladík jedinou ránou omráčil. Pak zachytil jeho tělo a počkal, než ho podepře někdo jiný, kdo se postará o špínu a krev.

Rozhodčí se značnou úlevou odpískal konec zápasu, zvedl Taehyungovu ruku nad hlavu a poblahopřál mu. Přítomní jásali, nebo naopak protahovali obličeje ve zklamání z prohry jejich favorita. A hnědovlásek se zatím pokoušel urychleně vytratit. Zrzečka však nebyl schopný setřást, smířený se svým osudem tedy zastavil a otočil se na něj.

„Neměl bys tu být, hyung," promluvil a zavrtěl hlavou.

„Sklapni," umlčel ho Jimin, donutil ho posadit se na nejbližší předmět, jakousi dřevěnou bednu. Prohlédl si roztržené obočí a zavrtěl nad ním hlavou, ihned se ho jal ošetřovat. Když si všiml, že mladší neprotestuje, pokračoval i rtem, zbavil ho zaschlé špíny a pokoušel se veškeré zranění dát alespoň trochu do pořádku. Pečlivě namazal všechny tvořící se modřiny, sundal bandáže z rukou a prohlédl si poraněné klouby.

„Tos sem přišel, aby ses o mě postaral?"

„Řekl jsem ti, ať držíš hubu."

Zrzek se dál soustředil jen na ošetřování a každý pokus o rýpavou poznámku nebo nevhodný komentář jednoduše zazdil. Když byl hotový, podal mu čisté triko, které na sebe mladší kupodivu bez jediného slova navlékl. Zadíval se na své ruce a rty zformovaly malý úsměv.

„Děkuju," zvedl k němu nakonec pohled a úsměv ještě o kousek rozšířil. Vtáhl si ho do náruče a omotal kolem jeho pasu ruce, hlavu opřel o hrudník. Vnímal příjemné hlazení ve svých vlasech a spokojeně si oddechl. Vždy si byli tolik blízcí a on ho sobecky odstrkoval, v domnění, že mu bude chtít neustále bránit v dalších zápasech.

Odtáhl se, rukama zůstal na jeho pase a zadíval se na něj. Chyběl mu. Vídali se několikrát do měsíce, přesto mu tolik chyběl. Jeho starost a láska, kterou se nebál svým přátelům ukazovat. Jimin byl vždycky strašně moc hodný člověk a on jednoduše netušil, jak mu za to poděkovat. A jak se mu omluvit, když jeho péči sprostě odmítal a distancoval se od něj. Choval se k němu zle. Tak, jak si to rozhodně nezasloužil.

„Moc se ti omlouvám, hyung..." povzdychl si. „Nechoval jsem se k tobě celou tu dobu... úplně hezky. Mrzí mě to."

„Jako bych tě neznal," zasmál se zrzek a pokusil se ho uklidnit pocucháním jeho vlasů. Odpustil mu snad ještě dřív, než se omluvil. Pomohl mu na nohy a bok po boku se vydali ven z prostoru, kde se stále lidé překřikovali a nejspíš se schylovalo k dalšímu zápasu. Jimin v mysli popřál rozhodčímu hodně štěstí.

„Jsou to zvířata..." poznamenal, jakmile se dostavili k autu. Opřel se o něj a nechápavě pohlédl na hnědovláska, který nesouhlasně vrtěl hlavou.

„Ne... zvířata totiž aspoň zůstanou věrný svý podstatě," vydechl a zadíval se někam do dálky. „Tohle jsou zrůdy. Ale s tím ani jeden z nás nic neudělá," zavrtěl hlavou, poplácal svého kamaráda po rameni a chystal se k odchodu.

Ještě na chvíli ho ale Jimin zastavil. „Tae... měl by ses potom stavit za Jungkookiem."

Mladík se na něj otočil a pokýval hlavou, než se skutečně vydal pryč.

A zrzkovi nezbylo, než nasednout do auta a odjet. Cestou mu ještě mávl na rozloučenou a sám zamířil k bytu nejmladšího člena týmu. Ze strachu se mu vyhýbal a čekal, co všechno by se mohlo stát, avšak jak se zdálo, Yoongi nic netušil. A to znamenalo, že Jungkook nic neprozradil.

Pořádně se nadechl a vydechl, vylezl z auta a zamkl ho. Rychlým krokem se vydal k domku a zazvonil. Nervózně přešlapoval z nohy na nohu, kousal se do rtu a doufal, že všechny své pocity nesnáší zbytečně. Dveře se ale po několika sekundách, jež mu připadaly jako hodiny, skutečně otevřely a on se setkal s pohledem tmavých očí.

„Jimine," vyřkl jen a v zrzečkovi zatrnulo, jelikož se nedočkal zdvořilého ‚hyung', ani jakékoliv přezdívky, které normálně mladší používal při jeho oslovování. Překousl chuť zbaběle se otočit a se staženým ocasem utéct, místo toho vytvaroval na svých rtech křečovitý úsměv.

„Mohl bych dál?" zeptal se, hlas přiškrcený.

Čekal, že mu Jungkook možná zlomí nos, jak prudce bouchne dveřmi, kupodivu se ale jen otočil, mířil do útrob domu a on ho neváhal rychle následovat, skopnul boty z nohou a zavřel dveře. Opatrně našlapoval, jako kdyby nechtěl probudit divokou šelmu, snažil se trochu uklidnit a nabrat nějaké sebevědomí, aby si před mladším nepřipadal tak strašně malinkatý. Jelikož jakmile se zlobil, bylo zle a každý by se mu raději vyhnul obloukem.

Zastavil se v kuchyni a sledoval, jak s nezaujetím krájel zeleninu a tu pak vhazoval do skleněné mísy. Naprosto ho ignoroval, jako kdyby se v místnosti ani nenacházel. Zrzek se na uklidnění pokusil zhluboka nadechnout, otevřel ústa, aby tedy konečně promluvil. Jakmile se na něj však podíval, naprázdno zase přitiskl rty k sobě a sbíral svou odvahu od začátku. Viděl, s jakou rázností krájí, ruka až příliš pevně držela rukojeť nože, jehož čepel div nezanechávala v dřevěném prkénku rýhy. Obočí stažené k sobě, oči zabodnuté někam dolů.

„K-Kookie," pokusil se Jimin promluvit a v duchu na sebe zanadával, že nezadržel koktání. Polkl a pokračoval. „Yoongimu jsi to... neřekl, že?" vymáčkl ze sebe skutečně hloupý dotaz, což mu dal najevo i hnědovlásek, který se na něj podíval.

„Kdybych mu to řekl, nejspíš bys tu nestál," pronesl chladně, téměř nenávistně, a starší muž si rázem připadal ještě menší. Cosi neznámého mu sevřelo vnitřnosti, stáhlo se to obzvláště kolem hrudníku.

„Jo, to máš... to máš pravdu," povedlo se mu říct. „Děkuju..."

Jungkook prudce odložil nůž a trochu zašpiněnýma rukama se opřel o kuchyňskou linku, čímž jen vynikly výrazné bicepsy. Hlavu nechal chvíli sklopenou a lehce nakloněnou do strany, jazykem zatlačil do vnitřku tváře, než se na staršího podíval. „Děkuješ. Aha," pohnul hlavou trochu do strany, než ji vrátil zpět do předchozí pozice.

„Jungkooku, prosím, nechovej se ke mně takhle," zažadonil a nervózně sevřel spodní lem svého trička. Silně se kousl do rtu a přemýšlel, co dalšího říct, ale jako kdyby ho veškeré nápady opustily. A tak zoufale spustil: „P-prosím, zkus aspoň pochopit-"

„Myslíš, že jsem se kurva nesnažil, hyung?!" přerušil ho hnědovlasý značně zvýšeným hlasem a přešel blíž, obočí stažené k sobě a mírně povytažené. „Od tý doby, co jsem to zjistil, skoro každej den přemýšlím nad tím, proč bys měl potřebu mrdat s naším největším nepřítelem. A světe div se, nenašel jsem žádnej důvod, kterej by mi dával alespoň nějakej smysl!"

Jimin cítil, jak se jeho tělo začíná mírně chvět, jako malý osikový lístek v prudkém větru. Vnímal slzy, které se mu draly do očí a tak moc se je snažil držet zpátky, nenechat je stéct na tváře. Polkl v marném pokusu se uklidnit.

„Zkoušel jsem nad tím přemýšlet ještě o něco víc. A napadlo mě něco, čemu bych možná nevěřil, ale vrtá mi to hlavou. Co tak užitečného mohl asi tak vymámit z člověka, jako jsi ty? Proč by s někým, jako jsi ty, vůbec spal?"

Smyčka kolem hrudníku se stáhla mnohem těsněji. Dusila ho. Z očí samy od sebe začaly téct slzy, neměl sílu je zadržovat. Jednak mu neskutečně ublížilo, jak zle to podal. Jako kdyby s ním nikdo nechtěl nic mít, pokud z toho neviděl výhody. Tak strašně moc to bolelo. A v souvislosti s tím ho zasáhl pocit strachu a viny. Strachu z toho, že s ním Hoseok skutečně trávil čas jen kvůli informacím. Viny, jelikož mu nějaké prozradil.

Hnědovlasý se zamračil a narovnal se v zádech. „Hyung... co jsi mu řekl?"

„B-byl jsem... byl jsem t-tak strašně naštvaný na Yoongiho... choval se k nám, jako bysme nebyli ani lidi, jenom jeho nástroj, jak vyhrát. Hrozně m-mě to štvalo," dostal ze sebe, snad jako by ho to mělo ze všech činů omluvit, což i v jeho očích bylo naivní. „Ř-řekl jsem Hobimu, kde... kde si nechává klíče... a-a..."

Jeho hlas se zlomil, kolena vypověděla službu, takže na ně tvrdě dopadl. V místnosti zavládlo dusivé ticho. Nedokázal nic, jen schovávat svůj obličej v dlaních a plakat, zalykat se vlastními vzlyky, zatímco se celá jeho dušička hroutila.

Překvapeně zamrkal, když ucítil kolem svého pasu silné paže, jež ho vytáhly zpátky na nohy a pevně ho držely. Bez nich by asi spadl na zem jako domeček z karet, do kterého mírně zafoukal vítr. Ignoroval jeho snahu podívat se mu do očí, uhýbal pohledem, pocit viny moc silný na to, aby dokázal druhému páru očí jen tak čelit.

„Hyung, podívej se na mě, prosím," jemný, mnohem klidnější hlas ho donutil překvapeně vzhlédnout. Díval se do tváře, kterou znal, ne do té plné hněvu, jež ho tolik děsila. Už poněkolikáté polkl, skousl spodní ret a čekal, co z jeho dlouholetého kamaráda vypadne.

„Kdybych... kdybych tak moc nebyl naštvanej na Yoongiho, asi bych ti teď jednu vrazil," přiznal a zavrtěl hlavou. „Chápu, že ses mu... chtěl pomstít. Poslední měsíce se k nám nechoval zrovna hezky a... já vím, že jsi na tyhle věci mnohem citlivější, než já nebo Taehyung. Jenom, prosím... neříkej mi, žes mu to řekl prostě jen tak... že máte nějakou aféru a tys mu to jen tak vyklopil."

„N-ne," zavrtěl hlavou. „K-Kookie, já... já ho mám rád. Opravdu."

Jungkook pokýval hlavou a zabalil drobné tělo staršího ve svém objetí. Nechal ho brečet, shodit ze sebe převážnou část tíhy, která ho už musela jistě drtit. „Myslel jsem si to..." přiznal a pohladil ho po zádech. „Slib mi ale prosím, že si na něj dáš pozor."

„S-slibuju."

Tak, JiKook se nám usmířili ;3

Co myslíte, vyklube se z Hoseoka jen zmetek, který Jimina využíval?

A! V příští kapitole už se ocitneme jen pár dní (sotva týden) před závodem. A to teprve začne zábava. Ještě nás od konce dělí několik kapitol, tak snad si je užijete!

Maya