Namjoon si otřel čelo jedním z výjimečně čistých hadříků, aby se tak zbavil protivného potu, jenž mu stékal po obličeji. Pracovat v horku bylo zlo, to věděl už dlouho, avšak nezapomínal si na to pokaždé nahlas postěžovat. Jeho kolega s ním ostatně souhlasil, i jemu kůži brázdily čiré kapky. Práce však ještě nebyla ani zdaleka hotová, a jestliže si nechtěli kupit zakázky do jednoho dne, pak bylo jen rozumné všechny opravy dokončit co nejdříve a získat tak třeba i pár hodinek volna navíc.

A tak se bez dalších slov rozhodli pokračovat, už toho beztak tolik nezbývalo. Ačkoliv by oba raději v tak příjemně teplých dnech trávili čas jinde.

Léto o sobě začínalo dávat vědět již před několika dny, a přestože z toho byl vytáhlý blonďák na jednu stranu nadšený - procházky parkem se staly mnohem více záživnými -, na druhou stranu ho to i štvalo. Kvůli práci, ve které se tak mnohonásobně víc potil, až se občas divil, že nenabral podobu scvrklé švestky, a kde hlavně nefungoval jakýkoliv způsob zchlazení vzduchu. Jeho ústa opustil dlouhý, těžký výdech, na chvíli si opřel hlavu a snažil se nevnímat neskutečné horko olizující jeho kůži.

Nezmohl proti tomu nic, proto pouze chytil látku ušpiněného trika mezi prsty, taktéž umazanými, a několika pohyby se snažil svou kůži trochu zchladit, tričkem třepal do té doby, než mu to přišlo dostatečné. Už poněkolikáté otřel obličej hadříkem a vrhnul se do posledních oprav, které bylo nutno provést, aby pak byl majitel vozu spokojený a nemusel co nejdéle čelit dalším problémům.

Po půl hodině byl konečně hotový a šel si pečlivě vydrhnout ruce, aby mohl napsat zákazníkovi, že si vůz může vyzvednout, společně s tím mu napsal i cenu. Mobil odložil a sesunul se na dřevěnou lavici u jedné ze stěn místnosti, opřel se o chladný povrch a úlevně vydechl. Skoro měl pocit, že se roztaví, jako nějaký kov v kovářské výhni, načež po něm zbude malá loužička čehosi.

K jeho uším dolehl hlasitý smích. „Ještě chvíli a s tou stěnou splyneš," rýpnul si Jongin, utíraje zašpiněné ruce do jednoho z mnoha kusů látek, pro jistotu je ještě otřel o pracovní kalhoty, načež se rozhodl dát si taky krátkou pauzu a šlehl sebou na lavici vedle Namjoona. Jakmile se opřel, ihned pochopil jeho chování a dlouze, blaženě si oddechl. „Oh bože, už tě chápu, splynu s tou stěnou taky," zamumlal a dovolil si krátce zavřít oči.

Odpovědí mu bylo tiché zachechtání, koutky úst mu v reakci zaškubaly směrem vzhůru, zatímco upocené prameny vlasů sčísl směrem dozadu. Ačkoliv on sám si nahlas tolik nestěžoval, uvnitř hlavy vražedné klima proklínal. Přál si alespoň spravit tu pitomou klimatizaci, nebo najít jakýkoliv jiný způsob, jak donutit teplotu uvnitř rozlehlého prostoru klesnout. Čekal by, že bude v místnosti chladno, ale naopak, dalo se to přirovnat pocitu, jako když člověk vejde v největším horku do skleníku.

Zvedl se a došel k malé ledničce v rohu místnosti - lhal by, kdyby tvrdil, že ho nenapadlo do ní strčit hlavu -, z níž vytáhl vychlazené plechovky nějakých přeslazených, nezdravých nápojů. Zavřel dvířka a vydal se zpět k místu, kde jeho spolupracovník stále seděl se zavřenýma očima. Ušklíbl se a prstem mu poklepal na tvář, ke které následně přiložil chladný, orosený povrch.

Namjoon sebou leknutím škubnul, náhlý vjem donutil tělo pohotově zareagovat, ale jakmile si uvědomil, co se děje, s vděkem přijal nápoj a otevřel ho. Hltavě se napil a připadal si najednou mnohem víc svěží. Oddechl si, plechovku odložil na zem a rukama promnul svůj obličej, pokusil se tak setřít pár dalších kapiček potu, které se kupily obzvláště pod jeho nosem a na čele.

„Čas vrátit se do práce," vydechl a zvedl se, jakmile spatřil mladého muže spěchat směrem k nim, přesněji pro svůj drahocenný, opravený vůz. Slušně ho pozdravil, vysvětlil mu, co vše bylo nutné spravit a následně spolu vyřídili platbu. Muž tak mohl spokojeně odjet domů s pocitem, že by se jeho autu nemělo samovolně po dalších pár let nic stát. Blondýn ho sledoval odjíždět, než se nabídl, že vypomůže Jonginovi.

Po určité hodině už čas strávený prací opět hezky odbíhal a jim tak zbývalo jen vyčkat na posledního zákazníka, kterého měl na starosti Namjoon, ale starší mu přislíbil, že přiloží také ruku k dílu.

Zvenku se ozvalo zatroubení, oba tak zvedli zvědavě hlavy a zůstali zírat v mírném překvapení. Z auta vystoupil mladík s vlasy barvy ohně, na sobě jen volné černé triko s malým potiskem na levé straně hrudi, upnuté džíny a vysoké boty. Oba vyčkávali, než přijde blíž. Teprve na vzdálenost několika málo metrů ho blonďák na jistotu poznal a s ústy mírně pootevřenými se vydal k němu.

„No to mě poser," vyřkl ohromeně, jakmile se na něj rudovlasý zazubil a pospíšil si blíž. Neváhali se pevně obejmout, celý proces doprovázel smích, oba si dopřáli poplácání po zádech. „Co tady děláš? Myslel jsem, že teď bydlíš v Busanu," poznamenal a netrpělivě vyčkával na odpověď.

Zasmál se. „Doslechl jsem se, že to bude letos něco velkýho, a tak jsem se zatím přijel podívat a hlavně si nechat trochu opravit auto. Tabi je někde v zahraničí, takže mi nemohl přijet pomoct," vysvětlil. „Na pár měsíců se zas vrátím do Busanu a pak přijedu sem, zúčastnit se Seoul Rush," opět věnoval mladšímu svůj široký úsměv.

„Zúčastníš se? Doopravdy?!"

„Jasně, že jo! Spousta mých vrstevníků, včetně mě, už jezdí hlavně pro radost, než kvůli výhrám, takže do toho půjdu tak jako tak. Tohle bych si nemohl nechat ujít. Naposledy jsem se účastnil před pěti lety a to jsi ty byl ještě nezkušenej, roztomilej kluk. Chci tě vidět závodit jako pořádnýho chlapa," z úst mu opět vyšel smích a pocuchal blonďaté prameny vlasů.

Namjoon to nijak nekomentoval. Jen si zpocené vlasy trochu poupravil a zahleděl se na auto bílé barvy, které musel poznat snad každý. Stará, dobrá závodní klasika, na pohled ve velmi dobrém stavu. Vydal se blíž a přejel po hladkém povrchu prsty. Fox Body Mustang. Vždycky si přál okusit, jaké to je se v něm projet. „Kde jsi ho proboha splašil?"

„Musíš umět hledat na správných místech," pokrčil rameny a sám ke svému autu přistoupil. „Sehnal jsem ho už tři roky zpátky, tenkrát mi s ním Tabi hodně pomohl. Bylo v docela únosném stavu, ale i tak jsme ho vylepšili. Teď mě bohužel trochu zlobí, tak bych byl rád, kdyby ses na něj podíval. Plánuju s ním jet závod," mrknul.

Zabředli v příjemném rozhovoru, motajícím se hlavně kolem toho, co za dobu, kdy se neviděli, vlastně dělali. Ať už se to týkalo nezvyklého koníčku, který je úzce spojoval a díky kterému se poznali, nebo jejich soukromých životů, úspěchů i pádů. To celé do doby, než se ozval třetí přítomný.

Upozornil na sebe odkašláním, získal si tak dva páry očí přilepené na svém těle. Ruce založil na hrudi. „Je fajn, že si hezky povídáte, hoši, ale zaprvé bych se na to auto rád podíval, a zadruhé by mě zajímalo, Joone, kdo to sakra je," poukázal na cizince a odhodil trhnutím hlavy několik pramenů vlasů z čela.

„Jo, promiň. Tohle je Jongin," poukázal směrem ke staršímu spolupracovníkovi a ten pokýval hlavou, zatímco trpělivě vyčkával. „A Jongine, tohle je Kwon Jiyong, nebo také G-Dragon. Býval velké zvíře v Seoul Rush," zasmál se a položil druhému závodníkovi ruku na rameno.

Když tvrdil, že byl velké zvíře, téměř by pro to nebylo možné najít lepší pojem. GD a jeho tým byli ve svých nejlepších letech jednoduše neporazitelní. Měli mezi závodníky obrovskou popularitu, spoustu fanoušků, kteří se buď taktéž účastnili, organizovali, nebo jen přihlíželi. Ruku v ruce se slávou šla však i nenávist, a to vskutku neuvěřitelná. Ti, co se hnali za tučnými výhrami, měli samozřejmě s tímto neporazitelným týmem problém. Nebyli pouze překážkou, spíš dvou set metrovou zdí, kterou bylo nutno shodit, pokud chtěl někdo další vyhrát.

A to se dlouhé roky nepodařilo nikomu. Ačkoliv se do průběhu zapletlo tolik lidí připravených sabotovat jejich jízdy, ať už jakoukoliv formou - mezi oblíbené způsoby patřilo jednoduché prostřílení pneumatik, které když nezpůsobilo dopravní nehodu, pak minimálně obrovské zdržení. Takových lidí, kteří si přáli prostřelit mladíkům kulku i hlavou, bylo také dost, a přesto se to nikdy nikomu nepovedlo. Jakoby ten tým chránila pomyslná bublina a oni se stali nedotknutelnými.

To vše do doby, než se poprvé zúčastnil Suga. Mohl být kýmkoliv, lidé ho častovali různými jmény, křivdili mu nebo ho chválili, nevyvratitelný byl však jeden primitivní fakt - Min Yoongi byl zatraceně výborný závodník. A tak se nikdo později nedivil, když jeho tým Seoul Rush vyhrál a překazil tak úspěch proslavenému týmu.

Spousta lidí bylo zklamaných, jelikož tak zvaní Big Bang figurovali jako pomyslná legenda závodu. Jednoduše ne každému se jen tak podaří získat pět výher v řadě. Možná by to zvládl i Yoongiho tým, skládající se ze tří dalších výborných závodníků. Jenže to by se do závodu nesměla přihlásit brusu nová trojice, která jim další výhru vyfoukla přímo před nosem. Už měsíce předtím se zrodila nenávist mezi nimi a o to víc se prohlubovala s každou další výhrou. Jednou M.A.D., podruhé DROP. Stále se střídající výhry prozatím zakončeny tou nejvíc hořkou. Sdílená výhra nebyla vítaná.

Právě nadcházející závod už měl rozhodnout, kdo vyhraje doopravdy. Kdo je lepší.

Namjoon spokojeně poklepal na kapotu překrásného vozu a usmál se. „Nebude to problém, trochu se v něm pošťouráme a bude zase makat, jako kdyby právě sjelo z výrobního pásu," ujistil staršího kamaráda a ten nadšeně přikývl. Rád slyšel dobré zprávy. „Pokud chceš... dneska máme s týmem trénink, určitě by tě taky rádi viděli, tak se můžeš přidat," poškrábal se na zátylku, najednou trochu nejistý.

„Moc rád!" souhlasil okamžitě Jiyong a spokojeně sledoval, jak i tvář druhého se o něco víc rozjasnila. Najednou byla nějaká vysoká teplota vládnoucí venku zapomenutá a on se mohl soustředit pouze na to, že se opět setkal se starým přítelem.

Hodinu na to spolu jeli autem mladšího k místu srazu se zbytkem týmu, jak se dozvěděli, Jin i Hoseok už na místě čekali. Blonďák jim stačil sdělit jen svou omluvu, že přijede o něco později, ale za to s sebou veze někoho speciálního. Než se stačili zeptat, zavěsil a zlomyslně se ušklíbal. Znal je, tudíž věděl, že byli oba dva určitě v ten moment neskutečně ztrápení svou zvědavostí.

Jakmile se blížil k místu a nacházel se už jen pár metrů od nich, mohl si prohlížet, jak stojí venku a oba zírají na jeho auto, snažíc se identifikovat osobu na místě řidiče, avšak marně. Až když zastavil a společně s rudovlasým ďáblem vylezl z auta, jim oběma - jako jemu samotnému jen nějakých pár desítek minut zpátky - spadly brady. S širokým úsměvem sledoval, jak se ze svého údivu vzpamatovávali a šli se urychleně se starším mužem přivítat.

Mezitím se Namjoon pohodlně opřel o své auto a s úsměvem je pozoroval. Byla to už doba, co se takhle viděli. Už tomu chyběli jen zbylí čtyři členové onoho legendárního seskupení, avšak pochyboval, že by se dokázali takhle sejít. Co věděl, tak Taeyang žil spokojeně se svou manželkou, dostal nějaký čas zpátky totiž oznámení a nemohl jinak, než jim blahopřát. Bůh ví, kde byl konec Daesungovi, jak se zdálo, tak Seunghyun lítal po cizích zemích a o Seungrim raději ani přemýšlet nechtěl. To totiž byla kapitola sama pro sebe. Teprve nedávno se o něm dozvěděl pár nehezkých věcí, a ačkoliv nikdo z nich nebyl ani náhodou nevinný, tohle zkrátka překračovalo všechny meze. Nebyl si jistý, že by ho kdy chtěl ještě potkat.

Pokusil se oprostit od svých myšlenek a místo toho věnoval svou veškerou pozornost jim, jejich dovádění, které nutilo i jeho roztáhnout ústa v úsměvu - kombinace Jinova a Hoseokova smíchu byla totiž sama o sobě legrační, natož samotný výjev před ním, kdy se rozhodně nechovali na svůj věk, ale jako malé děti.

Dal jim ještě chvíli času, než usoudil, že už to stačí a měli by se konečně vrhnout do tréninku. Počkal, až všichni nastoupí, než se sám posadil do svého vozu na místo řidiče a přetáhl přes své tělo bezpečnostní pás. Zaposlouchal se do přesladkého vrnění motoru, zvuku, který mu způsoboval příjemnou husí kůži. Až potom se dal do připojování se ke společnému hovoru, aby tak mezi sebou neztratili kontakt.

Jiyong na sedadle vedle něj se nadšeně vrtěl a šklebil od ucha k uchu, prahl po rychlé jízdě, kterou mu Namjoon plánoval ihned dopřát. Sám se ušklíbl. „Trénink může začít."

Dneska trochu později, ano, já vím, ale jsem bohužel pouhý smrtelník... ehm, tím se chci přiznat, že jsem celou tu dobu koukala na seriál, místo abych zkontrolovala a publikovala kapitolu ':D

Příští kapitolou poskočíme v čase, ale nebojte, nebude se jednat o drastický skok! Přibližně měsíc a půl, možná dva měsíce. I tak upozorňuji, aby vás to nepřekvapilo :D

Maya