Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

13. kapitola - A Guitar

Pneumatiky žalostně zaúpěly, když mladík za volantem prudce sešlápl plyn a rozehnal tak své auto směrem, kterým si přál jet. Ruce pevně svíraly volant, sebejistě, zatímco oči pozorně skenovaly vozovku. Blížil se k nájezdu na dálnici, po které mohl pohodlně pádit, aniž by se musel potýkat s problémem překračování rychlosti. Většinou nemohl jet až tak rychle, jelikož množství aut ho příliš ohrožovalo.

Tolik ho to netrápilo, vyřádil se předchozí den, pro tenhle měl krapet jiné plány. Vyjel dřív, aby si mohl trochu zazlobit. Vždycky vyhledával drahá, rychlá auta mezi těmi nudnými, pokoušel se jejich řidiče přimět k laškovnému závodění. Rád dorážel, škádlil, užíval si, jakmile jeho výzvě podlehli a odvážili se trochu zariskovat. Jeho tvář ozdobil úšklebek v momentě, kdy mezi obyčejnými značkami spatřil i tmavě modré sportovní auto.

Prokličkoval mezi auty a dostal se k němu blíž, aby jel tak blízko za ním, jak jen mohl. Nechal motor se hezky nahlas ozvat, vyčkával reakci řidiče před ním, který notnou chvíli nereagoval. A tak svůj čin zopakoval, tentokrát důrazněji, s větší dávkou nebezpečí, načež ještě hravě zatroubil. Jenže se nezdálo, že by majitel auta měl v plánu jakkoliv zapadnout do jeho plánů. Tudíž využil mezery ve vedlejším pruhu, do kterého obratně najel a zařadil se přímo vedle sportovního vozu.

Pohlédl vedle sebe a překvapeně povytáhl obočí, jakmile za volantem nespatřil muže, nýbrž vcelku drobnou slečnu. Tmavé vlasy měla svázané ve vysokém ohonu, na nose seděly brýle s tmavými skly. To ho vydráždilo ještě o něco víc, takže zopakoval své dva dosud marné pokusy. A tentokrát se nějaké reakce vskutku dočkal.

Osoba si povytáhla brýle a opřela je o hlavu, kterou otočila jeho směrem. Na tváři pobavený výraz, obočí sebou dvakrát rychle zakmitalo. Rozhlédla se kolem, a jakmile si vyhlídla místa, kam odbočovat, neváhala vystartovat kupředu a šikovně se projíždět mezi ostatními automobily.

Taehyung se hlasitě rozesmál a vydal se za ní. Nečekal to, doopravdy ne, tudíž takové příjemné překvapení mu jen rozlilo adrenalin do žil, nechalo tělo pocítit typickou radost a pocit dobrodružství. Brzy tmavomodré auto předehnal, později ono zas předjelo jej, a stále dokola, oba si na silnici zkrátka pohrávali s tím druhým, skoro jako kočka a myš. Jejich role se však velmi často střídaly.

Když pak tmavovláska musela sjet z dálnice, mávla mu na rozloučenou a nasadila si zpět brýle. Tiše se zasmál a s úsměvem na tváři, který mu tam zřejmě zamrzl, pokračoval v jízdě. V hlavě obrázek jednoho z party svých kamarádů... vždy takhle vyzývali ostatní společně, on a Jimin. Závodění ve více lidech byla taktéž zábava a oni dva si ho vždycky užívali i mimo ‚oficiální' závody.

Vyjížděli spolu do ulic, na silnice i dálnice, kamkoliv je to dokázalo přilákat. Vyhledávali auta, vždy spojení přes hovor, domlouvali se, kdo bude takzvanou další obětí. Oba by na osobu doráželi stejně, jako to dělal jen před malou chvílí. On sám by pak řidiče pobízel, zatímco starší by škádlil malým prostorem mezi oběma auty.

Povzdychl si. Poslední dobou se k Jiminovi rozhodně nechoval fér a už vůbec ne hezky. Spíš jako naprostý spratek, což si zrzeček nezasloužil. On sám to až moc dobře věděl. Jak moc hodný a laskavý dokázal být. Dříve mu to neprospělo, spousta lidí ho využívala a on se musel naučit svou milou stránku schovávat za vzezření drsného závodníka, se kterým nebylo radno si zahrávat. Opravdu takový byl, jakmile se rozvášnil, ten kousek k němu časem těsně přirostl, jako břečťan ke stěnám domů.

Taehyung ho měl rád, skutečně rád. Byl jako jeho bratr, občas mu přišlo, že snad vyloženě dvojče. Odjakživa si skvěle rozuměli, strávené roky pospolu je neuvěřitelně sblížily, takovým způsobem, který si kdysi nedokázal ani jeden představit. Kousl se do rtu. Jimin se o něj tak moc staral, tak moc se bál, zatímco on ho lhostejně odstrkoval dál od sebe, div se neohnal po každém doteku, jen kvůli hloupému zápasení. Jenže tohle byla další jeho vášeň, které se zbavovalo asi stejně špatně, jako závislosti na drogách. Nebylo divu, že se k ní vrátil. A stejně tak nebylo divu, že se mu v tom pokoušel jeho kamarád bránit.

Při tom všem si vzpomněl i na Jungkooka. Trávil s ním tolik perných nocí, ať už to bylo sledováním filmů a seriálů v maratonu, požíráním pizzy a pitím přeslazených nápojů, nebo oddáváním se jejich choutkám a tužbám. Přesto se od něj vždy, jakmile situace začala zavánět tím, se strachem distancoval. Netušil, jak řešit své pocity, jestli se pokusit dát najevo, co přesně k němu cítí, ačkoliv si sám nebyl jistý, co to vlastně bylo.

Sám hledal způsob, jak vyřešit zmatek ve svém mozku, vlastně v celém svém bytí. Cítil se, jako by stál na miniaturním ostrůvku, všude kolem něj tmavá voda, skrze kterou nedokázal prohlédnout. Netušil, co ho v ní čeká, proto ustrašeně stál na tom omezeném místečku, sžírala ho úzkost a strach, tak obrovský strach. A s koleny přitaženými k hrudi srdceryvně plakal, netušíc, co si počít sám se sebou. Místa na ostrůvku ubývalo, jak hladina stoupala stále výš, pravidelné vlnky drápající se po zemi, chtěly ho stáhnout za kotníky dolů.

Topil se. Tak šíleným způsobem, že jeho mysl nebyla schopna nalézt řešení, únik pryč. Za tím mořem černoty stály zdi, vysoké a mohutné, které by ho nepustily ven. Tak moc chtěl z toho vězení pryč, po tom, co se v něm nacházel už takovou dobu. Potřeboval se zachránit, musel to nějak udělat, když už mu nad hlavou visela i mohutná klec, připravená ho zavřít do ještě menšího prostoru, za kovovými tyčemi. Viděl ji nad sebou, jak klesá stále níž.

Musel zastavit. Z těch náhlých myšlenek a pocitů se mu zamotala hlava. Dostal se ke krajnici, urychleně vyskočil ven z vozu a jeho tělo se zlomilo v pase, nohy vypověděly službu a on tak dopadl tvrdě na svá kolena. Svět se s ním točil, hlasy v hlavě na něj křičely, že už ničemu neunikne, srdce se svíralo neskutečnou bolestí a plicím se nedostával vzduch. Všechny orgány jako by někdo zmlátil kladivem a probil je hřebíky. Ze všech těch vjemů se zhoupnul i žaludek, donutil tak mladíka vyklopit veškerý obsah, zanechávajíc v ústech hořkokyselou pachuť žaludečních šťáv.

Netušil, co se to s ním stalo, proč ho to zničehonic všechno tak moc zasáhlo. Dlaň přidržoval na svém břiše, druhou chytil prameny vlasů, aby ty delší nebyly potřísněny napůl strávenou směsí. Mimo dávivých zvuků se ozvalo občasné zachrčení. Trvalo ještě chvíli, než se žaludek nejspíš vyčerpal, už dlouho však neměl co vůbec zvracet. Těla se zmocnil třas, opatrně se posadil ke svému autu, o které se zmoženě opřel. Hlavu složil do dlaní.

V očích ho štípaly slzy, které se už takovou dobu toužily prodrat na povrch, ale on je držel v koutku uvnitř, zavřené pod pokličkou, aby ani jediná nezvládla uniknout. Záklopku zvedl až tehdy, kdy i on sám byl vězněn.

*

Nebyl si docela jistý, jak dlouho seděl u kraje dálnice, než se dokázal zvednout a dopřát svému pozadí pohodlí na měkké sedačce uvnitř drahého vozu. Další věc, která odnikud doputovala do jeho mozku, byl náhlý nápad. Vrátit se na místo, kam chodíval, když jednoduše nevěděl, kam jinam se večer uklidit. Jeho cílem se tak stala prostorná kavárna plná květin a zeleně, s kulatými stolky a měkkými křesílky, která jen lákala k posazení.

A tak se tím směrem vydal, pokoušel se uklidnit vyplašené myšlenky a tolik zmatené pocity, které mu z vnitřností dělaly kaši. Zaparkoval, vystoupil, svého miláčka zamknul a klíčky strčil do kapsy, do té druhé zastrčil peněženku i mobil. Vešel dovnitř poklidného prostoru, k uším dolehly zvuky klavíru, na který živě hrál nějaký muzikant, co si chtěl přivydělat a zároveň se nenápadně předvést před nepříliš velkým publikem. Bylo normální, že tam lidé chodívali zpívat a hrát, dokonce jednou zahlédl na maličkém pódiu i pár vystavených obrazů.

Sedl si co nejdál od lidí, tak, že výhled na pódium zakrýval dlouhý pult, ale měl pěkný výhled z prostorného okna ven na ulici. Venku se stmívalo, světla velkoměsta se postupně rozsvěcela, ať už šlo o barevné nápisy podniků nebo pouhé pouliční osvětlení. Lidé se vydávali do klubů a barů, někteří naopak spěchali domů za rodinou. A jen pár z nich taktéž zapadlo do kavárny, kde se nacházel i on sám, nyní už s šálkem plným horkého nápoje před sebou na stole. Zasáhla ho nostalgie, mírně se pousmál a prohlížel dobře známý hrnek s roztomilým potiskem. Kratičký text ho vždy upoutal, pokaždé si ho přečetl. I left my lips on you.

Klavír později utichl a on tak mohl slyšet jen šum, hovor lidí kolem, kteří relaxovali a odpočívali, vykládali svým známým své zážitky z práce či školy, vyměňovali si rady, utěšovali se, bavili se. Pozoroval všechny, na které dohlédl, ať už mladou studentku, která svým kamarádkám cosi vykládala, zatímco stíhala ťukat do klávesnice notebooku, muže v letech, kterým snad u úst chyběl jen doutník, nebo skupinku žen, ošlehaných zkušenostmi, co se rodiny týče. Lidé ho vždycky tak fascinovali. Nikdy si nebyl jistý, čím vlastně. Zadíval se z okna do večerního Soulu.

Zaslechl typické zapraskání mikrofonu, které značilo, že ho někdo upravuje dalšímu muzikantovi. Pouze nad tím pomyslně pokrčil rameny, upil své lahodné kávy a zíral na desku stolu pokrytou z části ubrusem. Uprostřed se nacházel květináč s rozkvetlou rostlinkou, ukazující své růžové, růžovofialové a fialové kvítky. Na každém stolku byla jiná květina, spousta dalších se nacházela v truhlících zavěšených na zdech, některé se přeplazily přes okraj svého místa a šlahouny tak visely dolů.

Zamrkal, jakmile k němu dolehl tichý zvuk kytary, brnkání zkušených prstů o struny, vydávající sladký zvuk. Opřel loket o stůl a svou bradu položil do dlaně, přivíraje oči nad líbezným, hezky ladícím tónem, který jeho uším lahodil. Dlouze vydechl, v duši se rozprostíral klid, jak se tak zaposlouchal do krásné melodie, kterou nedoprovázel žádný zpěv. Možná se jednalo o rozdělanou píseň, nebo umělce zkrátka jen nenapadala slova, takže se musel vyjádřit skrze hudbu. Po skončení se přidal k potlesku a usmál se. Vyčkával na další píseň, které se mu záhy dostalo.

Zpěv doprovázely pouze akordy, pomalu navazující, ladící s hlasem, který by se dal považovat za skutečný unikát. Začátek se skoro blížil k šepotu, uváděl posluchače k písni pomaličku, s náznakem emocí, které musel zpěvák cítit. Postupně sílil zvuk kytary, stále však převažovaly akordy, které občas mladík doladil šikovným vybrnkáváním, nepříliš výrazným, aby nezkazil celou atmosféru, ve které se jeho píseň nesla.

Taehyung ho napjatě poslouchal, zdálo se mu, jako by už podobný hlas kdysi slyšel, ale nedokázal si ho nikam zařadit. Dlouho se tím nezabýval, vnímal slova, poutavý text, který ho nutil se zamýšlet a vztahovat ho na sebe, na svou momentální situaci. Jako kdyby se ho to týkalo, ten člověk na pódiu musel prožívat něco velmi podobného. Jestli ne právě v ten moment, pak rozhodně v minulosti.

Zasáhly ho emoce čišící z hlasu, který se dostal do vyšších tónů, stále stejně čistých a pevných. Ruce obsypala husí kůže a na zátylku se zježily chloupky, i po páteři se slil příjemný mrazík. Tohle se stávalo vždy, když mu nějaká hudba skutečně lahodila, a tahle píseň ho zasáhla dokonale. Přímo do srdce a naprosto nepřipraveného. Skousl spodní ret a zavrtal svůj pohled znovu do desky stolu, vnímajíc další slova unikající z úst muzikanta.

Nebyl ani schopný pořádně zatleskat, když píseň skončila. Zanechala ho v šoku, s podivným pocitem v břiše. Ale také s náhlým uvědoměním, něčím, co hledal. Řešení, nebo alespoň nápověda vedoucí k němu, aby konečně přeplaval černočerné plochy moře a rozbořil zdi jediným pohledem. Aby zničil klec visící nad jeho hlavou jako Damoklův meč.

Zaplatil, prázdný hrnek nechal ležet na stolku, vydal se pryč. Při svém odchodu střelil pohledem na malé pódium, na němž však zbyla už jen stolička potažená pohodlným materiálem, odtažená od klavírního křídla. A před ní mikrofon. Nikdo už tam neseděl, nikdo nehrál, ale jemu to nevadilo. Ten člověk mu dal naději, že se vše zlepší, najde nějakou cestu, jak pryč ze svého trýznění.

Potřeboval se ale předtím vším pořádně vyspat, jelikož měl pocit, že mu praskne hlava. A tak začal opět odkládat své problémy na další den. Tentokrát alespoň s tím, že tušil, jak by je mohl vyřešit. Nasedl do auta a odjel pryč, mysl nacpaná informacemi, skoro se bál, že mu z ní vytečou.

Ani ne minutu po jeho odjezdu vyšel z kavárny i starší, hnědovlasý muzikant, přes ramena měl přetažené popruhy potažené měkkým materiálem, držící futrál, v němž skrýval drahocenný nástroj. Rozhlédl se po okolí, po umělými světly zahaleném Soulu, nad kterým jinak vládla tma. Vzduch o něco méně zanesený, dal se lépe dýchat. A tak se Seokjin s úsměvem na tváři také vydal domů.

Ahoj!

Je tu sobota a s ní třináctá kapitola Seoul Rush! Trochu jsme se pošťourali v postavě Taehyunga. A mě nyní dost zajímá, co si o něm myslíte :P

Jinak, trochu panikařím, jelikož tohle je má poslední předepsaná kapitola, k té další mám zatím jen 300 slov a hlavně jsem bez pořádné chuti psát D: Držte mi prosím palce, budu se snažit to nějak zvládnout!

Maya

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro