Jimin se konečně zvládl vymotat ze spárů Yoongiho, se kterým do té doby trénoval pokaždé. Bylo to fajn, ano, do doby, než mu druhý tým odcizil auto. Od té doby ho skoro nemohl vystát. Znal jeho přístup, ale přeci jen už zacházel do extrémů a zrzeček nebyl nikdo, kdo by se sebou nechal zametat jako s hadrem. Staršímu to však přeci jen vysvětlil slušněji a trochu doufal, že se nad sebou zamyslí.

Měl ho rád, to samozřejmě, ale v určitých chvílích mu dokázal slušně drásat nervy. Proto mu oznámil, že trénovat bude s Jungkookem a on ať si raději vezme na starost Taehyunga, aby ho trochu zkrotil. Ačkoliv pochyboval, že to udělá, místy se totiž zdálo, že je na jeho vzteklou náturu snad pyšný a přesně tohle v něm chtěl znovu vzbudit. Trochu ho to zneklidňovalo, proto si slíbil, že je bude oba pozorněji sledovat.

Připravil si jen lehkou snídani společně s něčím na cestu, ten hnědovlasý ďábel si totiž pokaždé stěžoval, jaký má hlad. Na což zrovna opravdu neměl náladu. Ano, všichni tři pro něj byli prakticky rodina. Jenže taky měli své vady, které v určitých chvílích nebyl schopen snášet, jednoduše ho štvaly.

Nerad k nim byl nepříjemný, jenže on sám měl své vlastní chyby a prostě tomu někdy nedokázal zabránit. Povzdychl si. Věděl moc dobře, že jim všem stačilo udělat pouhý krok dopředu, aby se vše obrátilo k lepšímu. Ten krok ale mohl znamenat cokoliv - i třeba vzdát se dalších účastí v Seoul Rush.

Najedl se, připravil si vše potřebné a prozvonil svého mladšího kamaráda, aby mu dal vědět, že se vydává na cestu. Měli se sejít na okraji města, odtamtud se vydat v autech na oblíbené trasy, které jim sloužily jako tréninkové plochy. Nasedl do auta, spokojeně se pousmál s prvním zapředením motoru a než se nadál, jel po silnici, nedočkavý sešlápnout plyn a rozjet se pořádně.

Své touhy dokázal úspěšně krotit a v poklidu se dostával z hustého provozu, který nikdy neměl příliš rád. Nemohl se pohybovat mezi auty, jelikož jezdila moc blízko sebe. Zato na méně frekventovaných dálnicích si často pořádně zařádil, ať už jen proháněním svého miláčka kolem ostatních, či vyzýváním náhodných řidičů.

To dělal moc rád. Vždy vyhlédl auto, o kterém věděl, že se dokáže pořádně rozjet, a zkoušel, jestli má řidič odvahu skutečně přidat na rychlosti. Pokaždé, když se mu nedostalo reakcí, nebo dotyčný raději sjel z dálnice, ho to zklamalo. K čemu si lidé kupovali rychlá auta, když s nimi neuměli pořádně jezdit? Na to se sám sebe ptal, než došel k odpovědi, že jsou nejspíš bohatí a takové auto mají jen proto, aby se jím mohli chlubit.

Naopak, když řidiči reagovali a začali s ním tak trochu závodit, bavil se. Radoval se, že možná našel někoho s podobnou vášní, kterou cítil, nebo minimálně odvážlivce, jež se zkrátka nebál přidat a svoje auto prohnat. Když se pak jejich cesty rozdělily, odjížděl domů s úsměvem a uspokojivým pocitem v hrudi.

Málokdy se mu stalo, že by se s těmi lidmi ještě kdykoliv setkal, ale našly se mezi nimi i výjimky. Ušklíbl se, když si vzpomněl na mladíka, který ho následoval i potom, co sjel z dálnice. Aby nelhal, měl tenkrát maličko nahnáno, ale to všechno převažoval pocit vzrušení, které se mu prohánělo žilami jako šílené. Musel zastavit na benzínce, jakmile vystoupil z auta, ihned zaslechl zvuk zavření dveří. A tak k němu mladý řidič šedého Mercedesu přišel, opřel se a započal konverzaci.

Bavili se nejdřív o autech, samozřejmě, cizinec se vyptával, opatrně se pokoušel dostat k závažnějším informacím. Jenže Jimin nebyl někdo, kdo by mu jen tak naletěl a jeho otázky zodpovídal s naprostým klidem, aniž by cokoliv prozradil. Když se pak muž rozesmál a ukázal mu malou nášivku na vnitřku vesty, zrzeček už ani nemusel nic skrývat. Takovou nášivku vlastnili jen ti, kteří byli součástí týmu, jenž pořádal Seoul Rush.

Musel se zasmát, že jednoho z organizátorů takhle vyzýval na veřejné dálnici. I druhému se to zřejmě zdálo úsměvné, ačkoliv od tématu brzy odešli a hovor se přesunul doopravdy nečekaným směrem. Pro oba se však stal milým překvapením a ani nebylo divu, že se na druhý den probudili ve stejné posteli.

Ten muž si ho moc dobře pamatoval, dokonce se nejspíš dostal do kroužku jeho oblíbenců, vzhledem k tomu, že se k němu přes něj dostávaly dost důležité informace. Takové, ke kterým neměl přístup ani Yoongi. Vždycky mu tím div nevyrazil dech, ale svůj zdroj mu nehodlal odhalit. On se s nimi také nedělil o to, kdo jim vylepšuje auta.

Zavrtěl nad svými myšlenkami hlavou, občas se bezcílně toulal ve vzpomínkách, nedokázal tomu jednoduše zabránit. Aby se trochu rozptýlil, pustil si rádio, naladil stanici, která mu nejvíce vyhovovala, a se známou písničkou si začal mírně pokyvovat hlavou do chytlavého rytmu. Měl chuť si zatancovat, nejlépe s někým, v nějakém baru na parketu. Kousl se do rtu, když mu v mysli vyplanul někdo naprosto konkrétní.

Zasmál se. Ta myšlenka byla trochu absurdní, ale nemohl si pomoct.

Brzy dorazil na místo srazu, zaparkoval na okraji parkoviště u benzínky, na které se měli sejít. Jungkook nebyl nikde v dohledu, takže se rozhodl ještě urychleně skočit dovnitř malého obchodu, kde si došel na záchod. Hned jak vyšel, popadl pár slaných pochutin a zaplatil za ně. Aspoň udělá mladšímu trochu radost.

Jakmile se octl zpět venku, v jeho zorném poli se objevil tmavě modrý miláček, kterého poznal okamžitě, tak jako chlapce za volantem. Mávl mu na pozdrav a poukázal směrem vpravo, kde se nacházelo jeho vlastní auto. Tím směrem se sám vydal, a jakmile hnědovlásek vylezl ven, byl dušen v objetí.

„Hyung, rád tě vidím," dolehlo k němu, marně se pokusil mladšího, avšak vyššího mladíka odstrčit. Proč sakra musel takhle vyrůst, nebylo to fér. Přijal tedy svůj osud a nechal se mačkat tak dlouho, jak chtěl Jungkook. Zhluboka se nadechl, když sevření povolilo a s úsměvem podal mladšímu pytlík plný slaných brambůrků.

Jeho nadšenému děkování se musel pousmát, nasedl do auta a ihned mu přes displej nad rádiem zavolal, aby tak byli hovorem připojení a mohli společně prodiskutovat, kam přesně pojedou.

Trénink nakonec probíhal hladce, Jungkook se zdál plný energie a nadšený, avšak v té správné míře, kdy Jiminovy rozkazy poslušně plnil a neprotestoval proti ničemu.

Jeho dětinská stránka dokázala pobavit, ale občas i naštvat. V určitých chvílích však dokázal všem doslova vyrazit dech a chovat se jako dospělý muž, který měl v hlavě vše pečlivě srovnané, vyzařovalo z něj charisma a ostatní k němu chovali respekt. Přesně tohle v určitých chvílích potřeboval, vzhledem k tomu, v jakém kruhu lidí se pohybovali.

Po dlouhém dni se sešli znovu na benzínce, hovor mohli ukončit. Dotankovali palivo, zatímco spolu vedli veselý rozhovor, oba s výrazně lepší náladou. I kdyby se oba cítili nejdřív naprosto pod psa, vždy si navzájem dokázali zvednout náladu, proto si vážili toho, že jsou tak dobří přátelé. Skuteční. Ne takoví, které kolem sebe - mimo nich, samozřejmě - držel Suga. Nazýval je přáteli, avšak jednalo se spíše o lidi, kteří mu zaručili hladký průběh závodu, co se týkalo jejich týmu.

„Co plánuješ večer, hyung?" zeptal se mladší zvědavě, když spolu vycházeli z obchůdku, míře zpět ke dvěma autům.

„Nejspíš se půjdu někam napít a trochu pobavit. Co ty? Jdeš za Taem?" škádlivě povytáhl jedno obočí a neušel mu mírný ruměnec, který zalil jeho tváře. Věděl, že v tomhle smyslu byl pro něj zmíněný mladík citlivým místem, takovým, které ho donutilo odhalit trochu stydlivosti a nejistoty.

„Možná," přiznal.

„Už jste to alespoň dali oficiálně dohromady?" doufal v to. Mezi těmi dvěma panoval neskutečný nepořádek, co se týkalo pocitů. Vyslechl si to od obou, zkrátka nevěděli, jak se chovat, zmatení z vlastních myšlenek. On moc dobře věděl, co to je, sám jim to řekl a pokoušel se je dokopat k tomu, aby se konečně dali nazývat párem, jenže ani jeden ho neposlouchal.

„Ne, ještě ne," vyslechl si bohužel očekávanou odpověď. Povzdychl si.

„Na co čekáš? Až ti ho někdo sebere?" protočil očima, zatímco se snažil přes sedačky vylovit z kufru plastovou lahev naplněnou vodou. Dveře od kufru bohužel nemohl otevřít, vzhledem k tomu, že se nacházel příliš blízko zdi. Konečně nahmatal hrdlo a úlevně si oddechl.

Jungkook se kousl do rtu. „Hyung, já nevím, jestli se mnou chce být... v takovém vztahu. Nemyslím si, že to myslí... tak vážně," zamumlal, pohrávaje si s lemem volného bílého trička, jednoho z mnoha, které měly místo v jeho šatníku.

„Jasně," protočil očima, do tónu hlasu vložil snad až přílišnou dávku sarkasmu, ale tohle ho zkrátka dostávalo. „Jungkookie, proboha. Jsi slepej? Zkus porovnat, jak se Tae chová ke mně a jak k tobě. Jestli ti nestačí to, jak se na tebe dívá, jak se stará, aby ti to dokázalo, že on o tebe rozhodně zájem má, pak nevím, co s tebou dělat."

Odmlčel se. „On k tobě cítí to samý, co ty k němu. Tak už se ho prosím konečně zeptej, přestaňte oba s tím vaším našlapováním kolem tohohle tématu a buďte sakra už spolu. Oficiálně."

„Hyung... já mám ale strach," přiznal se potichu hnědovlásek a Jimin nemohl jinak, než si povzdychnout. Zabalil ho v objetí a dlouhou dobu tak setrval, pronášel k němu uklidňující slova a pokoušel se ho povzbudit. Doufal, že už je konečně uvidí spolu, jako pár.

*

Jungkook za Taehyungem nešel. Starší neměl čas. Jak předpokládal, nejspíš se účastnil dalších zápasů, raději to ani nechtěl vědět. Vždycky trnul strachy, ačkoliv údajně nehrozilo nic jako smrt. Údajně. Nikdy si však nemohl být jistý. Povzdychl si, sebral klíče, mobil a peněženku, než vypálil ven a sedl do auta. Chystal se jet za Jiminem, chtěl si s ním promluvit ohledně toho, co řešili předchozí večer.

Raději se rozhodl mu zavolat, aby se případně stihnul obléct, nejspíš ještě spal, pokud opravdu šel do baru. Netrvalo až tak dlouho, než hovor přijal a ozval se jeho rozespalý hlas, v pozadí šustění peřin, jak se nejspíš zvedal z postele.

„Hyung? Za pár minut budu u tebe, chtěl bych si ještě promluvit."

Na druhé straně bylo ticho, než začal starší cosi nesrozumitelně koktat a linka následně utichla. Hnědovlásek se zamračil, ale nakonec nad tím pokrčil rameny, poklidně pokračoval v jízdě. Když dorazil, zamkl auto a vydal se ke známému bytu, jež jeho starší kamarád obýval.

Byl vpuštěn dovnitř, přivítal ho rozlámaný mladík, zrzavé vlasy trčely do všech stran, ačkoliv se zdál už trochu probuzený. Nejspíš se opláchl ledovou vodou. Přivítal ho jen jakýmsi zabručením, to však Jungkooka neodradilo a vstoupil, vyzul se, zamířil do obývacího pokoje a mrsknul sebou na pohodlnou pohovku. Na nabídku čaje okamžitě přistoupil a mezitím, co čekal, projížděl na mobilu sociální sítě.

Znuděně mobil odložil vedle toho, který patřil Jiminovi a ležel na nízkém stolku. Přesně v ten moment se jeho obrazovka rozsvítila, ozvalo se zabrnění a hnědovlásek se dvakrát nerozmýšlel, než přístroj patřící druhému chlapci popadl a odemkl, najel na nově příchozí zprávu. Předpokládal, že to bude Yoongi, který slíbil, že se jim brzy ozve.

Všechno v pohodě, baby?

Tohle rozhodně... nebyl Yoongi. Zmateně svraštil obočí, než rozkliknul kontakt a div neupustil mobil z ruky. Až moc známý obličej, do kterého, kdyby nebyl jen na fotce, by nejraději ihned praštil. Na fotce dotyčný ležel, byly vidět i odhalené klíční kosti a až podezřele spokojený výraz.

Hobi-hyung <3

Nepřemýšlel dlouho, zvedl se a přešel do kuchyně, svojí přítomností menšího mladíka vylekal. Zrzek si se smíchem prohrábl vlasy, druhou ruku si přiložil na hruď a řekl něco ve smyslu, že ho nemá tak děsit, to však Jungkook nevnímal. Jeho tvář zkameněla, čelist zatnutá, obočí stažené k sobě. Netrvalo dlouho, než si Jimin uvědomil, že mladší drží v ruce jeho mobil.

„Co-" nestačil otázku ani vyřknout, jelikož musel drahý přístroj urychleně chytit. Zvědavě se podíval na displej, načež se mu v obličeji usadil vyděšený výraz, tělem se šířila panika. „Kookie, to můžu vysvětlit."

„Děláš si prdel, hyung? Ty s nim spíš?"

Nejistě polknul a několikrát naprázdno otevřel ústa. „Kookie, prosím... zkus mě... zkus mě aspoň pochopit."

„Takže je to pravda?!" Škubnul sebou a dokonce se trochu přikrčil, nebyl zvyklý na to, že by mladší byť jen zvyšoval hlas. Teď se v jeho obličeji objevil vztek, takový, že měl Jimin dokonce chvíli strach, že ho praští. Polkl a zoufale se snažil najít způsob, jak mu to vysvětlit. Jenže on o vysvětlení ani nestál. Otočil se na patě a mířil pryč.

„Kookie, prosím, počkej!" rozeběhl se za ním a zastihl ho v chodbě, kde si spěšně obouval boty. „Prosím... neříkej o tom nic Yoongimu, prosím..." sevřel jeho ruku a tělo se odporoučelo k zemi, v očích slzy. Bál se. Neskutečným způsobem. O to víc, když se ruka z jeho sevření vymanila a on mohl zaslechnout už jen prásknutí dveří.

Zdravím vás >:3

Tak co, čekali jste to? :P
Co myslíte, že bude dál? Dozví se to Yoongi od Jungkooka?

Budu ráda, když mi vaše dojmy, myšlenky, pocity a všechno napíšete do komentáře!

(... a těšte se na další kapitolu... :P)

Maya