Namjoon se probral s neskutečným bolehlavem, do hlavy se mu snad zařezávaly střepy. Bolest ještě zesílila, když se pokusil jen pootevřít oko. Do hajzlu, zanadával si v mysli a opatrně se převalil na bok, tak, aby jeho obličej nečelil slunečním paprskům. Široce zívl, promnul si oči olepené ospalky a z hrdla se vydral zvuk podobný bolestnému zavrčení. Vždycky, pokaždé, kdy se takhle probudil, si přísahal, že už nikdy nebude pít, ale to se beztak nikdy nesplnilo.

Po pěti minutách se zvedl, hlava se mu zamotala, ale přesto se došoural do kuchyně a vytáhl bílou nádobku plnou prášků. Dva si vysypal na ruku, neváhal si je okamžitě vzít a zapít vodou přímo z kohoutku. Věděl, že mu to nějak extrémně nepomůže a den v práci se pro něj stane doslova peklem, ale řekl si, že je to alespoň pro ten pocit, že s bolestí zkusil něco udělat.

Zapnul notebook ležící na stole, rychle najel na určitou stránku a zkoušel si marně vzpomenout, co všechno předchozí den vypil. Matně si vzpomínal, že do kapsy bundy strčil lísteček, na kterém bylo vše napsané, ihned se pro něj vydal a z v pořadí třetí kapsy, kterou prohledal, zmuchlaný kousek skutečně vytáhl. Cestou popadl ještě brýle, jakmile zjistil, že zaostřit mu dělá neobvyklý problém.

S výdechem zadal vše, co předchozí večer vypil, načež zanadával. Plně vystřízlivět by měl teprve v pět odpoledne. Vysypal na sebe několik nadávek, vyhodil papírek do koše a notebook zase zaklapnul, rozhodl se raději připravit si něco k jídlu. Z jedné skříňky vytáhl známý kelímek obsahující nudle a dal vařit vodu. Na nic lepšího se nezmohl většinu času, natož po ránu, kdy se jeho tělo vyrovnávalo s dost šerednou kocovinou.

Ani se neobtěžoval sednout si, popadl hůlky a jedl, opírajíc se bokem o hranu kuchyňské linky. Otravnou bolest se pokoušel ignorovat, přesto se na jeho čele objevilo několik vrásek, jak obočí stáhl k sobě. Dojedl své jídlo, které nejspíš sloužilo jako něco mezi snídaní a obědem. Prázdný kelímek vhodil do odpadkového koše, hůlky do dřezu a přesunul se zpět do ložnice.

Cestou spatřil svůj odraz v zrcadle a musel se zamračit ještě víc. Pod očima měl výrazné kruhy, vlasy taktéž neměly svůj den, klíční kosti obalené modřinkami, které tak moc dobře poznal. Ušklíbl se, tak velké cucfleky dělal jen jediný člověk, se kterým si to tedy hodlal v budoucnu vyřídit. Na účet mu připočítal i škrábanec na boku, který po chvíli odhalil.

Bez velkého rozmýšlení vytáhl několik věcí, které na sebe mohl okamžitě natáhnout, vzhledem k tomu, že byl nahý. Naprosto. Jak ze sebe dokázal všechno sundat, to skutečně netušil, ani proč ho to před pár hodinami, co se vrátil domů, vůbec napadlo. Většinou hodil své tělo na postel a usnul ve smradlavém, upoceném oblečení. Ráno na sebe nadával, protože musel vyměnit povlečení.

Tentokrát se však svléknul, nejdřív si myslel, že s někým možná strávil noc, ale nic tomu nenasvědčovalo. Mezi těmi mezerami v paměti se totiž nacházel moment, kdy se sám sobě smál, jak mu nešly odemknout dveře, rázem se cítil trapně, jelikož do mysli vyplanula vzpomínka, jak křičel, že klíčová dírka nemá hlad. Ach bože. To hlavní však bylo, že nikdo jiný se tam nenacházel, takže ze sebe skutečně oblečení sundal on sám a hned na to nejspíš usnul.

Byl docela rád, že si většinu času stráveného v opileckém stavu nepamatoval.

Rozhodl se nejdřív vlézt pod sprchu, cítil se podivně špinavý, takže zamířil do koupelny s oblečením v ruce, vytáhl první ručník, co mu přišel pod ruku a ve sprchovém koutu na sebe pustil ledovou vodu. Přesně to potřeboval v ten moment nejvíc. A ačkoliv se jeho tělo nejdřív otřáslo mrazem, nakonec se pod studenými kapkami uvolnilo a i bolest hlavy trochu polevila.

Po dobrých deseti minutách se do něj přeci jen opět zakousla zima, proto radši vylezl, několik minut beztak stál pod sprchovou hlavicí jen tak a prázdně koukal do zdi. Osušil se, ručník následně omotal kolem pasu, ze kterého sklouzl níž a nespadl jen díky bokům. Vytáhl ještě jeden ručník, aby jím mohl vydrbat vodu z vlasů, ty pak upravil, vyfénoval a s pocitem čistoty se konečně oblékl. Zničehonic si připadal jako znovuzrozený.

Na otázku, proč se vůbec takhle zřídil, se dalo odpovědět naprosto jednoduše. V baru, kam se šli s týmem pobavit, narazili na pár známých. Všichni se zabývali auty, a taktéž sdíleli stejnou nenávist vůči těm, kterým odcizili nádherný, drahý vůz. Tím se samozřejmě DROP nezapomněli pochlubit, a tak začala náhlá oslava.

Začalo to docela nevinně několika panáky, než to přerostlo do mnohem horšího počtu a i ti s nejvyšší tolerancí alkoholu se domů div neplazili. Namjoon si nebyl jistý, jestli se vrátil po dvou jako kultivovaný člověk, ale spíš by řekl, že se místy pohyboval po čtyřech. Musel být neskutečně zřízený na to, aby se udržel na nohou celou dobu. Raději po odpovědi nepátral, jeho mysl si s ním ráda pohrávala a nechala ho cítit se trapně kvůli tomu všemu, co vyváděl.

Ten zlomek vzpomínek mu naprosto stačil. Kdyby se nacházeli v jiném baru, nejspíš by je zaměstnanci hodně rychle vykopli, vzhledem k tomu, že mezi obrázky z noci se nacházel i Hoseok tančící na stole. Těžko říct, jak se ten dostal domů, Namjoon měl pocit, že pro něj někdo přišel, ale nebyl si jistý, kdo přesně to byl. Zkoumat to nehodlal, jen vytáhl mobil a napsal mu krátkou zprávu - Žiješ?

Na odpověď nemusel čekat dlouho, dokázal si z ní skvěle představit, jak musí jeho kamarád v ten moment vypadat. Psal mu něco o tom, že nejspíš umřel a teď je z něj zombie. Tomu se musel zasmát, protože ano, v podobném stavu už ho viděl, a přestože byli kamarádi a on s ním soucítil, zároveň se musel smát.

Zkontroloval i Jina, který se zřejmě nacházel v o něco lepším stavu, jen si postěžoval na to, že usnul ve špatné pozici a ráno nemohl ani otočit hlavu, odkrvila se mu celá noha a přemýšlel nad tím, že by si možná i zavolal záchranku. Což opět donutilo nejmladšího ze skupinky se smát, vzhledem k tomu, že si je oba dokázal živě představit. On sám nebyl v o nic lepším stavu, to musel uznat.

Přišla mu i zpráva od Jongina, ptal se ho, jestli vůbec do práce dorazí, načež mu odpověděl, že to má v plánu. Starší mu dal dvacet minut, takže ihned popadl vše, co potřeboval, a urychleně se vydal na cestu. Vzhledem k tomu, že ji absolvoval pěšky, musel si pospíšit. Na hlavu ještě narazil kšiltovku, aby ubránil své oči před slunečním svitem, který mu způsoboval jen a jen větší bolest.

Dorazil včas, okamžitě se musel vrhnout do práce, aby se na něj jeho kolega nenaštval ještě víc. Zahrávat si s ním nebylo jen tak, Namjoon k němu choval respekt, takže pokorně sklopil hlavu a vrhnul se do oprav, které měl dokončit a nestíhal. Alespoň ho práce bavila, cokoliv kolem aut shledal zábavným, takže vrtat se v součástkách, opravovat vzhled různých vozů, a tak podobně, to bylo zkrátka stvořené pro něj.

Neušlo mu, jak si jeho kamarád neustále něco vztekle mumlá, zmínil jakési jméno, které blondýn nedokázal postřehnout. Vnímal jen, jak ho častuje překvapivými nadávkami - těžko říct, jestli si uvědomoval, že mluví nahlas -, zatímco opravuje jedno z aut. Jeho rozčílení bylo úsměvné, ale samozřejmě si musel mladší dát dobrý pozor na to, aby si jeho pobaveného výrazu nevšiml.

Měl čas přemýšlet. O trénincích, plánech, a tak dále. Nastal tak akorát čas na to, aby se vrhli do pořádných příprav, ať už se jednalo o tréninky samotné, nebo jiné věci okolo. Podílet se v nelegálních závodech rozhodně nebylo jen tak. Museli se ujistit, že jejich takzvaní přátelé skutečně stojí a stejné straně. Nejlépe by měli získat ještě několik desítek dalších.

Namjoon nikdy nebyl podvodník. Nikdo z jejich týmu. Samozřejmě, že prováděli ne tak docela povolené vylepšení na svých autech, to ano, šlo o ty věci kolem, jak to nazýval. Protože ne všichni byli jako on. O tom ho utvrdil hned první závod, ve kterém vyhrál jeden ze starších týmů, které se již neúčastnily. Nevyhráli ani náhodou čestně - šlo o úplatky na velmi dobrých místech, které jim zajistily výhru.

Nikdy tak docela nepochopil smysl placení za něco, co má člověku přinést zase peníze. Oni sami se přidali čistě jen kvůli tomu pocitu, který nedokázalo předčit nic jiného. Adrenalin. Tak prostá, zdánlivě nevinná věc, která se stala jejich drogou. Nešlo o peníze, ale o ten pocit.

Jenže většina šla do závodu právě kvůli penězům a ti lidé byli ochotni udělat pro to opravdu cokoliv. Nehledě na to, že se tam občas zamotala mafie, s tím už ale nechtěl mít nic společného, vůbec si nepřál vědět, jestli tam někdo takový skutečně byl. Raději se držel od až příliš nebezpečně vypadajících lidí dál, nebo si kolem nich dával dobrý pozor.

Povzdychl si. Musel kontaktovat pár lidí, kteří dokázali zamotat do vedení závodu své prsty. Neměl v plánu nikoho ovlivňovat nebo podplácet, ne. Potřeboval se jen ujistit, že se jim nic nestane, nikdo nebude mít potřebu jejich hráče nějak sabotovat, nebo je považovat za překážky, jež je třeba odstranit.

Otřel méně zašpiněnou dlaň do hrubé látky a sáhl po telefonu. Přijal hovor a ani nestihl pozdravit, jelikož Seokjin na něj vyvalil všechny informace ihned. Musel se tomu ušklíbnout.

Vysoukal se zpod auta, vydal se k malému umyvadlu v rohu místnosti a tiše přitakával staršímu. „Díky, hyung, ulehčil jsi mi práci. Ještě promluvím s několika lidmi, co jsou na dobrých místech, musíme si být jistí, že po nás nikdo nepůjde," přidržel mobil v sevření mezi svým uchem a ramenem, zatímco čistil své ruce.

„Víš, jaký jsou lidi v pozadí Seoul Rush. Nemůžu uvěřit, že jsme si dřív říkali, že je to jen street racing. Proboha, byli jsme fakt hlupáci," zasmál se, smích zaslechl i na druhé straně a po chvilce se rozloučil. Položil mobil na lavičku a konečně se začal převlékat, připravený vydat se domů.

Zpoza zad se ozvalo zakašlání, zamrzl v pohybu.

Jongin se nacházel u dveří, oblečený v černé, kožené bundě, na tváři vševědoucí výraz. Slyšel to. Namjoon si nebyl jistý jeho reakcí, očekával trable. „Uhm... slyšel jsi to, předpokládám..." zamumlal, dostalo se mu pokývání hlavy. „Řekneš to... no..."

„Ne, ale pod jednou podmínkou," promluvil pevným hlasem, prst prostrčil kolečkem na klíčcích od auta a zamyšleně je sledoval, když s nimi zatočil. Mohl cítit, jak je blondýn napjatý a čeká, co si na něj vymyslí, což ho jen donutilo ušklíbat se. Chytil klíčky do dlaně a než je hodil, naznačil, že se k tomu chystá.

Namjoon je překvapeně chytil a tázavě na něj pohlédl.

„Nic neřeknu. Pokud mě svezeš."

Ahoj!

Přináším vám sobotní díl, ve kterém se sice zdánlivě nic neděje, avšak ti velmi pozorní v něm později najdou zajímavé drobnosti. Jsem zvědavá, jestli si někdo všimne :P

Maya