Z háčku v chodbě sebral klíče od domu, společně s těmi od auta. Hodiny ukazovaly něco po půl druhé, tudíž byl tak akorát čas vydat se směrem k dílně, jejíž adresu měl zapsanou v mobilu. Konečně mohl dopřát svému drahému miláčkovi zaslouženou péči - celkově nabyl pocitu, že vozidlo notně zanedbával. V práci ho poslední dobou příliš zatěžovali všemožnými úkoly a on nemohl auto vytáhnout ani na pořádnou projížďku.

Spokojeně sedl za volant a kousl se do rtu, jakmile na něj mohl položit své ruce. Promnul hladký, příjemný materiál a div nezavrněl nad pocitem, který se mu tělem rozlil. Jeho auto bylo jeho hrdost. Rozhodně se měl čím chlubit a ten pocit naprosto zbožňoval. Nejraději by se vykašlal na předpisy a sešlápl plyn až k podlaze. Nechtěl na sebe však zbytečně upozorňovat a zavařit si tak problém u policistů.

Protáhl si krk, nastartoval a vyjel do rušných ulic. Po zádech mu sjela vlna příjemného mrazíku, když zaslechl sladké zavrnění motoru, zvuk, který ho dokázal naprosto uvolnit a zpříjemnit mu náladu, ať už se předtím stalo cokoliv. Byl téměř hřích nutit se nepřekračovat povolenou rychlost, ale opakoval si, že brzy si vezme den volna a vyburácí se hezky mimo město.

Zastavil na semaforu a využil chvilky, kdy se nemusel tolik soustředit, aby vyhlédl ven. Řidič z vozidla vedle toho jeho si matně černý vůz se zaujetím prohlížel. Nevšiml si tedy mladíka, který zatím pečlivě zkoumal mladou tvář, především ho zaujala ostrá čelist a nadýchané rty, které druhý řidič trochu špulil. Brzy si uvědomil cizí pohled a vzhlédl, jen aby se setkal s tmavýma očima. Ihned to poznal, chytil se po pouhých dvou sekundách. Proto stiskl spodní ret, ten o malinko plnější, mezi zuby a přivřel oči, jen aby měl možnost tak černovlasého chlapce za volantem luxusního vozu provokovat.

Ten se ušklíbl, z palce a ukazováku vytvořil kolečko, kterým následně prostrčil jazyk. Koutkem oka postřehl oranžovou barvu na semaforu, proto druhému mladíkovi poslal vzdušný polibek, mrknul na něj a sešlápl plyn, aby se mohl dál hnát soulskými ulicemi ke svému cíli. U toho ho samozřejmě doprovodil božský zvuk motoru - netušil, že se z něj neznámému chlapci zježily chloupky na rukou.

Po necelých deseti minutách zastavoval před jednou z prostorných budov. Do mobilu naťukal zprávu, že se dostavil, načež ani ne minutu na to k němu doklusal muž, co mohl mít možná kolem třiceti. Nasměroval ho k jedné z garáží, kam se tedy bez váhání vydal a zastavil tak, aby nebránil ve výjezdu - uvnitř se totiž nacházelo jiné auto. Vystoupil z vozu a přešel k prostoru, kde opravář zrovna lakoval čísi vozidlo. Spíše mu dodával poslední detaily, aby byl majitel naprosto spokojený.

Když se odtáhl a otočil se na nově příchozího, oba strnuli. Opraváři se v obličeji mihlo zmatení, zatímco černovláskem probublával vztek.

„Min Yoongi?" zamrkal dlouhán a trhnutím hlavy odehnal neposedné, blonďaté prameny. Ruce utřel do hadru, ten následně zahodil na starou kolečkovou židli, které již chybělo opěradlo - pracovalo se tak na ní ale mnohem pohodlněji. Po chvilce trapného ticha jen povytáhl obočí a smířlivým hlasem znovu promluvil: „Přání?"

„Už žádné. Takový špíně svoje auto nesvěřím," prskl starší a na patě se otočil, aby tak zamířil zpět ke svému vozidlu. Chystal se nasednout a odjet pryč, vztek uklidnit rychlou jízdou, prohnat auto ulicemi Soulu.

„Špíně?" zachechtal se vyšší muž a odbarvené prameny prohrábl dlouhými prsty, jen aby tak následně získal nebezpečnější zjev. To podtrhoval i fakt, že po stranách hlavy měl vlasy vyholené. „Co jsi potom ty?"

I tmavovlasý se zasmál, avšak z toho zvuku kapal jed. „Já jsem někdo, kdo vyhrál minulý závod. Kdo měl získat celou výhru a rozdělit ji mezi svůj tým. Ale jakási krysa jménem Kim Namjoon mi celou výhru vyfoukla."

„Nejde ti o to, že jsi přišel o výhru," uchechtl se Joon a přišel blíž, jen aby se posměšně sklonil a naklonil hlavu do strany. „Jde ti o to, že jsme tvý příliš vysoký ego srazili až do kanálů a ty jsi musel polykat svojí hrdost, jen aby ses nezačal vztekat jako malej fakan. Je to tak, Yoongie?"

Odpovědi se mu nedostalo, jelikož černovlásek spěšně nasedl do svého auta, ve tváři přímo vepsaný neskutečný vztek - se zaburácením motoru odjel, tak rychle, jak jen to bylo možné, jen aby se na ten zpropadený obličej nemusel dívat ani o sekundu déle. Jak si slíbil, své auto nepovolenou rychlostí prohnal několika ulicemi, než vztek mírně ochabnul a on se mohl pomaličku uklidnit.

Ani Namjoona však tento střet nenechal v klidu. Hned, co se vrátil do své dílny, naštvaně mrsknul na zem první věcí, co mu přišla pod ruku - naštěstí se jednalo pouze o vyprázdněnou nádobu od laku. Opřel se o umyvadlo a pohlédl na svůj odraz v zrcadle nad ním, nepřestávaje si mumlat nadávky.

„Joone?" ozvalo se váhavým hlasem z druhé strany místnosti. „Hej, Namjoone, co se stalo? Jsi v pohodě?"

„Pičus!" vykřikl najednou a prudce se otočil, což vylekalo i jeho nebohého kolegu. Ten se začal urychleně rozhlížet po potencionální zbrani, kterou by se mohl před mladším chlapcem, zřejmě procházejícím nějakým psychopatickým záchvatem, úspěšně bránit. „Přijede si sem jak frajírek, v tom svým podělaným Panameru, myslí si, jakej je zkurvenej pán a že mu tu budeme líbat nohy! Já bych toho malýho hajzla uškrtil, přísahám. Prej špína, já mu dám takovou špínu. Prej vyhrál! Bůh ví, koho tam ten kretén podplatil!"

Jongin nad tím pokrčil rameny. Na jednu stranu, ještě nikdy neviděl blonďáka natolik rozzuřeného. Na tu druhou, neměl absolutní tušení, o čem to mluvil, takže na to ani nemohl nijak reagovat. Proto se raději klidil dokončit rozdělanou práci, nechávaje druhého vybít si vztek prskáním nadávek - až se divil, jak bohatý má slovník - a mrskáním utěrek po zemi. Dokud to byly jen utěrky, nechal to být.

S uspokojením pozoroval, jak se po několika minutách proklínání zklidnil a jal se pokračovat v rozdělané práci. Jelikož jim tedy jedna zakázka odpadla, mohli věnovat více času ostatním - a možná následně odejít o něco dříve domů.

Yoongi se rozhodl raději kontaktovat Jungkooka. Věděl, kolik má práce, proto také jel jinam, aby ho nemusel nijak obtěžovat. Avšak po tom, co zjistil, kdo by mu milované Porsche měl opravovat, se raději rozhodl požádat šikovného hnědovláska. Nechtěl mu brát volný čas, ale na druhou stranu se už nějaký pátek neviděli, tak by se mohli alespoň sejít.

Značně klidnější vytočil jeho číslo a nemusel čekat dlouho, aby mu to mladší chlapec zvedl. „Yoongi-hyung! Co to, že voláš?" rozezněl se autem jeho energický hlas, nad čímž se musel tmavovlasý chtě nechtě pousmát.

„Ahoj, Kookie. Máš na mě teď čas?" zeptal se nejdřív.

„Jasně. Děje se něco?" do hlasu mu pronikly starosti, s nimi zároveň i trocha dětské zvědavosti. A to znovu donutilo Yoongiho ledové srdce roztát, načež jeho tvář už podruhé ozdobil malinký úsměv.

„Potřeboval bych se stavit s autem. Nějaká svině mi ho nedávno škrábla, sice jen trochu, ale ty víš, jak moc to nenávidím. Pomohl bys mi s tím?" zastavil na křižovatce a vyčkával na naskočení zelené, nacházel se už jen pár bloků od Jungkookova malého domku.

„Vím. Skoro se divím, že sis nevydupal kamerový záznamy, abys zjistil, kdo to byl a pak ho mohl trochu přiškrtit," poškádlil ho, černovlasý se tomu musel pobaveně zachechtat. Chápal, že tak občas může působit, ale jen by ho to okrádalo o čas.

„Jsem tam tak za dvě minutky. Zatím," rozloučil se a hovor vypnul, zbylou cestu se tedy věnoval opravdu jen řízení, dokud nedorazil na místo. Kook na něj vyčkával na zahradě, bránu otevřel předem a on tak mohl pohodlně vjet. Vypnul motor a vystoupil, načež zády narazil na dveře auta, když se mu ten hnědovlasý ďábel vřítil do náruče. Zavrtěl nad ním hlavou a jemně ho poplácal po zádech.

„Hrozně jsi mi chyběl, hyung," našpulil rty, když se poodtáhl a mohl na staršího kamaráda pohlédnout. „Jak je to dlouho? Nepřibyly ti vrásky?" začal opět se svým škádlením a hravě šťouchl Yoongiho do tváře.

„Blbečku," zasmál se tomu jen a odtáhl ho od sebe alespoň na vzdálenost paží. Poklepal na střechu drahého auta a počkal, než druhý taktéž přistoupí.

Jungkook se pousmál a dlaní sjel po střeše až k zadní části vozu, kde našel naštěstí nepříliš hluboký škrábanec. „Nazdárek, baby," promluvil k autu, poklepal dlaní o lakovaný povrch, „tohle spravíme, to se neboj." Narovnal se v zádech a mávl na svého kamaráda rukou, aby ho následoval ke garáži. Tam sebral vše, co potřeboval, aby se mohl s odřeninou popasovat.

„Páni, tebe jsem dlouho neviděl," hvízdnul Yoongi, když mu padl pohled na tmavě modré sportovní auto, jež mladší hoch vlastnil. Mohl i spatřit posmutnělý pohled v jeho tváři. Věděl, co se mu honí hlavou - chybělo mu závodění, stejně jako jemu. Toužil po pocitu, kdy se jeho záda ryla do sedačky, slyšel kolem sebe jen vrnivý zvuk motoru a uháněl po silnici či dálnici neskutečnou rychlostí.

Oba to přešli beze slov - stačilo si vyměnit jeden jediný pohled.

Konverzace se zatoulala pouze k tématu práce, přeci jen si potřebovali postěžovat na kolegy, šéfa a vše okolo, co se toho týkalo. Mezitím už hnědovlasý odvedl výtečnou práci a po škrábanci nezbyla ani památka. Zavřel bránu a pozval Yoongiho dál, měli si toho hodně co říct a nejspíš by nenalezli vhodnější chvíli, než právě tuto.

„Co Tae? Viděl ses s ním?" zeptal se starší, jakmile před ním přistál hrnek kávy a druhý chlapec se usadil do křesla po jeho pravici.

„Jo, asi před týdnem jsme se potkali. Zašli jsme jen na oběd, setkaly se nám stejně pauzy, ale nějak to nestačilo. Hodina a půl času po tom, co se s někým nevidíš dva měsíce, je prostě málo," povzdychl si a lžičkou míchal čaj, ve kterém tak rozpouštěl cukr. „Jimina jsem taky dlouho neviděl... když mám čas já, on ne, a naopak..."

Oba pokývali hlavami a obývací pokoj se ponořil do ticha. Nastal obdobný moment, jako před necelou půl hodinou. Aniž by promluvili, velmi dobře věděli, co ten druhý cítí. Chybělo jim to oběma, mohli si být jistí, že i dvěma nepřítomným kamarádům se honily občas hlavou podobné myšlenky. Bylo to téměř ubíjející.

*

„Ano, Jine, ten zkurvysyn tu byl," protočil očima Namjoon, zatímco se líně převlékal do normálního a hlavně nezapáchajícího oblečení. „Přišel si jen nechat spravit auto, můžeš se uklidnit."

„Jak jako uklidnit? Je to Yoongi, nikdy nedělá nic jen tak, nebo jsi zapomněl?"

„Klid. Vypadal opravdu překvapeně, nejspíš mě tu nečekal. Taky se hned sebral a odjel. Každopádně mě neskutečně nasral," poslední slova zavrčel a neodpustil si mrsknout montérkami o lavičku. Následně je vhodil do skříňky, kterou zamknul a sebral zbytek svých věcí.

„Stejně se mi to nelíbí."

„Nemysli si, taky ho nemám rád. Chtěl jsem ale mluvit o něčem jiném. Zavolej dneska Hoseokovi, prosím. A oba buďte v sedm u mě, chci s vámi mluvit," pronesl o něco vážnějším hlasem, což zjevně zapůsobilo - Seokjin se urychleně rozloučil a zřejmě šel ihned jejich třetímu parťákovi volat.

A jak Namjoon žádal, tak se stalo - pět minut před sedmou se domem rozezněl zvonek a on jim přispěchal otevřít. Nejstarší z nich si neodpustil přinést jídlo, které vařil ten den k obědu a hodlal jím nakrmit své dva kamarády, kteří si ‚určitě sami nic pořádného neuvaří'.

Proto pár minut na to seděli v jídelně spojené s kuchyní, hůlkami ujídali výtečné nudle s kousky zeleniny a vepřového masa. Byly slyšet jen duté nárazy dřevěných hůlek o hranu misky, občasné mlasknutí či usrknutí a podobné zvuky týkající se jídla.

„O čem jsi chtěl mluvit?" promluvil po dlouhé chvíli nejstarší, který svou porci spořádal jako první. Ubrouskem si očistil rty, následně kus jemného papíru zmuchlal a hodem poslal přímo do koše.

Namjoon polkl sousto a dlouze vydechl. „Jak jsem dneska mluvil o tom, že přišel Yoongi a naštval mě... dostal jsem se znova k tomu, co se stalo naposledy. Všechny nás to naštvalo. Nikdo s tím nebyl spokojený."

„A další rok se závod nekonal, takže nemohla být odveta," přitakal Hoseok a strčil si do úst poslední kousek masa, který mu v misce zbyl.

„Přesně tak. Letos se ale koná. A já se ho chci zúčastnit. Předpokládám, že vy taky," vyčkal na jejich souhlasy v podobě tichého zabručení. Až potom pokračoval. „Rád bych toho využil. Bude to po dvou letech. Dva roky po té mizerné výhře nevýhře."

„Chceš tím říct-"

„Jo. Vyzveme je. Kdo s koho. Finální závod, který rozhodne, kdo z nás je lepší."

Oba mladíci se na něj podívali, ve tvářích stejně nadšený výraz, jako měl on sám.

„A kdo je pravým králem Seoul Rush."

Vítám vás všechny u nového příběhu! Už jsem se moc těšila, až budu moct zase něco zveřejňovat, tak jsem si řekla, proč to neudělat se začátkem února? :3

Doufám, že první kapitola zaujala a líbila se. Pokud nenastanou obtíže, pak bych měla pravidelně vydávat každou sobotu.

A mám malé překvapení!
Bude vycházet ještě jeden příběh, který sem brzy přidám ;3

Těším se na vás v sobotu! :3

Maya ♡