Po škole jsem šla na Facebook a na blog. Ano, vedu si blog. Jeden z těch pro-ana blogů, na které všichni nadávají. Já vím, že teď si asi říkáte, jaká jsem kráva a anorektička. Ale já nejsem anorektička. I když to tak může působit, tak vím, že já sama do toho nikdy nespadnu. Přece nejsem blbá.

Na Facebooku nebylo nic nového. Jen jsem uviděla upozornění, že si jeden z kluků ze třídy přidal do přátel Leoše. Hned jsem tedy najela na Leošův profil a poslala mu také žádost. Skoro okamžitě mi ji přijal a já se pustila do zkoumaní jeho profilu. Nebudu lhát, potěšilo mě, když jsem zjistila, že není s nikým ve vztahu. Teď si ho jen zabrat dřív, než se do něj zamiluje nějaká kravka, která by mě později mohla obviňovat z toho, jaká jsem krutá mrcha. Fajn, možná to přeháním, ale zkuste mě pochopit. Já prostě vedle sebe někoho potřebuju. Potřebuju mít někoho, kdo mě bude milovat a obdivovat. Mám to prostě v povaze. A získat tohohle kluka jsem si dala jako hlavní úkol na tento rok.

Šla jsem na svůj blog a napsala jsem tam vše, co jsem snědla. Jsem tam ke všem vždy upřímná a záleží mi na tom, aby si tam o mně holky myslely, jak jsem dobrá. Nikdy tam nelžu a vždy píšu to, co jsem skutečně snědla. Občas mě od jezení odradí i to, že si říkám, že mi ty holky z blogu budou závidět, když uvidí, že jsem toho snědla tak málo. Upřímně - ten blog fakt pomáhá, protože mi záleží na tom, co si o mně myslí ostatní, byť to jsou jen anonymní lidi z netu. S tím souvisí i to, že všeobecně nesu hrozně špatně kritiku, ale snažím se, aby to moc nebylo vidět. Nemám ráda, když mě někdo kritizuje a proto se ve všem snažím být dokonalá. Občas je těžké, být perfekcionista, ale ten obdiv za to stojí.