Druhý den ve škole jsme měli nějakou prezentaci ohledně bezpečnosti. Odehrávala se v místnosti, která byla vyhrazená pro podobné události. Nikča a Natka mi držely místo a celkově se ke mně chovaly mile, ale já je moc nevnímala. Dnes mi nebylo už od rána vůbec dobře a vážně jsem uvažovala o tom, že nepůjdu do školy. Ale věděla jsem, jak by se tvářili rodiče, kdybych jim to řekla.

Začalo mě neskutečně bolet břicho. Nemohly to být měsíčky, to jsem věděla jistě. Ty mám zřídkakdy a pokud už ano, vůbec mě břicho nebolí a většinou trvají jen dva dny. Vzhledem k tomu, že jsem je měla před týdnem, tohle prostě muselo být něco jiného. Spíš to vypadalo na křeč, neumím to popsat. Zvedla jsem ruku a omluvila se, že musím na záchod.

Jen sotva jsem tam došla. Pohlédla jsem na sebe do zrcadla - byla jsem poměrně bledá. Na pravé straně obličeje jsem měla viditelně zarudlou kůži po tom, co jsem se snažila odstranit pupínek, který se mi tam udělal. Většině lidem ta zarudlá kůže hned zbělá, ale v mém případě je to záležitost na delší dobu. Většina zranění typu modřiny, škrábance a podobně, mi zůstávají dost dlouho. Na obličeji to maskuju make-upem a doufám, že si toho nikdo nevšimne.

Šla jsem do kabinky a zavřela za sebou dveře, kdyby někdo náhodou přišel. Sesunula jsem se k zemi. Pamatuji si to, že jsem si sáhla na místo, kde mám srdce, ale nic jsem necítila. Byla mi neskutečná zima, ale na tom nebylo nic neobvyklého. Třásly se mi ruce a přísahám, že v ten okamžik jsem si myslela, že umírám. Chtěla jsem brečet, ale nešlo to. Tohle je konec? Blesko mi hlavou. Zavřela jsem oči a jen čekala, kdy ta bolest přejde.

Když jsem se probrala, slyšela jsem z chodby nějaký šum. Kupodivu mě už nic nebolelo a tak jsem se vydala za ostatníma. Mí spolužáci a ostatní studenti právě vycházeli z místnosti na prezentace.

„Kdes byla?" optala se mě okamžitě Natka, jakmile mě spatřila.

„No na záchodě," protočila jsem oči.

„Hodinu a půl?" zeptala se hloupě Nikča. Ne asi, deset let, pomyslela jsem si otráveně.

„Nechtělo se mi bejt na tý pitomý přednášce," odpověděla jsem.

Bohužel nejspíš dost nahlas, protože mi v tu chvíli někdo zaklepal na rameno a byl to náš třídní.

„Tak vám se nechtělo? To by takhle nešlo, milá zlatá! Buď si to zítra vynahradíte anebo počítejte s tím, že budete mít neomluvené hodiny," pronesl přísně. Třídní je většinou pohodář, takže když se tváří tak, jako se tvářil teď, znamená to, že jste v opravdu velkém maléru.

„Vynahradím si to," zamumlala jsem.

„Co prosím?"

„Že si to vynahradím," řekla jsem už zřetelněji.

„To bych vám radil," dodal už trochu méně rozzlobeně. „Nebojte, nebudete tu sama, společnost vám bude dělat tady Stránský, který se uráčil přijít bez omluvenky o hodinu později."

Pohlédla jsem na Leoše a on se na mě nezúčastněně podíval, jako kdyby se ho to ani v nejmenším netýkalo. Ten kluk je opravdu divnej.