Jakmile klobouk dozpíval svou píseň, která nás varovala před možným nebezpečím ze stran přátel a nečekaných pomocí od nepřátel, přišla moje nejoblíbenější část večera – slavnostní večeře.

Od rána jsem nic nejedl a mé útroby už sužoval hlad.

Prohlédl jsem si pozorně všechna jídla před sebou a ani nevěděl jsem, co si vybrat.

Nakonec jsem hmátl po kuřecí paličce, ke které mi na talíři přistály opékané brambory.

Vzal jsem do ruky příbor, uloupl si kousek masa a hladově ho po pár požvýkáních spolknul.

Moje mysl jásala nad plnícím se žaludkem, ale po několika dalších soustech začaly moje útroby protestovat a udělalo se mi dost nevolno.

Spěšně jsem se zvedl od stolu, ve snaze odejít ze síně nepozorovaně a co nejrychleji.

V hale jsem šel pouze rychlejší chůzí, ale na chodbě už zvolil běh.

Jen tak tak jsem stihnul doběhnout na záchody, kde jsem vyzvracel tu trošku potravy, jež jsem přijmul.

Motala se mi hlava a žaludek jako na vodě mi zrovna nepomáhal.

I tak jsme se ale snažil zvednout se od záchodové mísy.

Zapřel jsem se levou rukou o spodní rám dveří a druhou rukou se chytil kliky.

Byl jsem na nohou.

Udělal jsem několik málo kroků a přehoupl se k umyvadlu, kde jsem měl možnost vidět svou zsinalou tvář, na kterou přestalo působit maskovací kouzlo.

Podlomila se mi kolena a já se už viděl na zemi, když v tom mě chytily něčí hebké ruce a položily mě na zem.

Pomalu jsem přestával vnímat, ale pod pootevřenými víčky jsem zahlédl platinové blond vlasy.

Pak už jsem vypnul úplně a ponechán na pospas osudu.