Ráno jsem vstal jako každý den časně, i když jsem věděl, že konečně nechystám snídani já.

Bylo to proto, že nesmím dopustit, aby Durstleyovi našli jakoukoli věc, která by jim připomínala existenci kouzelnického světa, a tudíž i mě samotného.

Hedvika už se lebedila na bidýlku a těšila se na čerstvý vzduch Bradavic.

Ke stolu do jídelny jsem přišel celkem dobře naladěný, i když mě přemáhala únava a bolest zad.

Jediné, co mi na snídani bylo dopřáno, byl srpek jablka – všechno ostatní ať už snědl, nebo minimálně ochutnal Dudley. Takže jsem na stole mohl zpozorovat ujedenou lžičku pudinku, nakouslý koláč anebo oslintanou slaninu. Jablko jsem tedy už ze zvyku přijal jako svou snídani.

Po „jídle" jsem se vydal pro kufr s koštětem a Hedvikou, abych ty věci mohl postupně naskládat do auta.

Když jsem chytl kufr, myslel jsem, že ho snad neunesu. Naštěstí se ve mně ještě špetka energie a odhodlání našla a já mohl věci odnést, i když se mi následně slušně motala hlava.

Nasednul jsem do auta a čekal, až si strýc obleče kabát. Na to, že před chvílí skončilo léto, se velmi rychle změnilo.

Já na sobě měl pouze lehkou bundu a třásl se zimou, jelikož venku foukalo, což pocit zimy ještě umocňovalo. Zahříval mě ale už jen pocit na teplou postel v nebelvírské ložnici a na krb ve společenské místnosti, kde rád sedávám s Ronem a Hermionou.

Když jsme konečně vyrazili na cestu, z nebe se začaly snášet malé kapičky. Kousek za Kvikálkovem to vypadalo ještě na přeháňku, ale hotový liják.

Strýc mi na nádraží samozřejmě s ničím nepomohl a na rozloučení jen cosi zamručel. Já jsem se tedy snažil vše pobrat.

Cesta do haly mi sice trvala jen patnáct sekund, ale i tak jsem stihnul promoknout až na kost a zjistil jsem, že mé kruhy pod očima z nedostatku spánku jsou velmi výrazné. Proto jsem se rozhodl, že ještě, než se setkám s Ronem a Hermionou, to musím zamaskovat.

Půjde to ale až na nástupišti 9 a ¾, jelikož ještě nejsem plnoletý a u vlaku bude tolik dospělých čarodějů, že mě z nepovoleného kouzlení těžko nařknou.

Věci jsem si konečně uložil na vozík a má záda si oddechla. Vydal jsem se tedy směrem k nástupišti.

Po cestě jsem žádného ze svým kamarádů nepotkal, za což jsem děkoval Merlinovi.

Ale jako naschvál jsem kousek před přepážkou zahlédl Draca Malfoye s rodiči. Zdálo se, že si mě ani nevšimli, ale mladý aristokrat asi zaregistroval můj pohled, a proto se otočil mým směrem. Rozeznal mě v davu okamžitě.

Už jsem čekal, že upozorní svého otce, protože ten by si přece nemohl nechat ujít pohled na Pottera zmoklého jak slepice s kruhy pod očima.

Sledoval jsem ho, jak si kráčí v teplém kabátku a kožených botách. Teď by tomu svým opovržení hodným výrazem nasadil ještě korunu.

Když jsem se mu ale zadíval do očí, nezahlédl jsem opovržení, ani výsměch. Spíš mi přišlo, jako by se tam zrcadlil soucit, jelikož zaznamenal mé unavené oči a promočené oblečení, a ještě nějaká emoce, kterou jsem nemohl rozpoznat.

Málem by si mě všimnul i Lucius Malfoy, Draco ale včas otočil hlavu zpět a věnoval se rozhovoru s rodiči.

Tak moc jsem mu vše záviděl – momentálně skoro více to teplé oblečení než rodinu. Ale neměl jsem nic.