,,Strýčku?" začal jsem medovým hlasem, když jsem strýci v sobotu ráno naléval kávu do hrníčku. ,,Co je?" spustil na mě protivným hlasem, jako kdybych mu něco udělal. ,,Mohl bych tě poprosit, abys mě odvezl zítra ráno do Londýna?" zeptal jsem s pokorou, aby bylo mé přání vyslyšeno. ,,Nu, dobrá, ale umyješ mi a auto a vypleješ záhonky," souhlasil a já se v duchu zaradoval.

Během hodiny jsem měl auto umyté a pustil jsem se ještě do úklidu interiéru, jelikož mi bylo jasné, že pro odvoz do Londýna musím udělat něco víc než jen umýt auto.

Strýc při večeři, na které jsem oškrábáním brambor a krájením zeleniny přispěl, potvrdil, že mě odveze do Londýna – věřím, že se mě rád zbaví.

Já jsem zatím vnitřně slavil a těšil se na své kamarády. A taky na jídlo od skřítků ve Velké síni, jelikož za poslední dny bylo mé nejplnohodnotnější jídlo spálená palačinka.

Večer jsem si ještě dobalil všechny věci do kufru a nechal jsem proletět Hedviku, která už se nočního letu nemohla dočkat.

Na noc jsem si nechal otevřené okno, aby se mohla kdykoli vrátit, a navíc mi bylo jasně, že s rozdrásanými zády toho opravdu moc nenaspím, takže bylo pozorování hvězd celkem dobrou alternativou.

Do mysli se mi ale zase začaly vkrádat depresivní myšlenky. Co by se stalo, kdybych se tehdy poradil s někým dospělým? Sirius by tady mohl ještě být a já bych u něj mohl bydlet a nemusel bych trpět u Dursleyů.