Po zbytek dne mě nechal strýc na pokoji a já tak měl alespoň šanci obvázat si rány, které mi opět krvácely.

Noc jsem nečekaně probděl a už v pět jsem byl na nohou. Dnes jsem udělal jen rychlou snídani v podobě namazaných chlebů s obloženými talíři, ať už zeleninou či sýrem a šunkou.

O půl šesté jsem už neměl co dělat, a tak jsem se vydal ven na procházku. Bylo ještě šero, takže jsem svým vzhledem nepohoršoval žádného obyvatele Kvikálkova.

Ve finále jsem stihnul obejít jen pár ulic, než jsem uslyšel na kostele zvonit na sedmou.

I tak jsem měl ale dost času na přemýšlení. Poslední dobou mě toho totiž mnoho tížilo, nepočítaje tedy život s Dursleyovými. Stále jsem se totiž nemohl vyrovnat se smrtí Siriuse, který odešel letos v červnu. Nejhorší na tom ale bylo, že jsem věděl, že to je má chyba.

Přišel jsem do domu akorát, když strýc vstával. Rychle jsem se prosmýkl kolem kuchyně a vydal se na zahradu, kde na mě čekaly zaplevelené záhonky. Chopil jsem se rukavic a malých hrábí a začal jsem, abych měl brzy hotovo, jelikož mě stále sžírala bolest zad, kde se vyjímalo několik ran od opasku.

Vyřčení mého jména v jídelně na sebe nedalo dlouho čekat. Strýček mě svým hrubým hlasem volal s tím, že nemůže najít kávu. Pro dnešek jsem ji nechal položenou na lince, jelikož přítomnost konvice není na stole vždy pravidlem.

,,Tady," podal jsem mu ji se škrobeným úsměvem. ,,A proč není na stole?" rozčiloval se dál. Nevěděl jsem co říct – má smysl mu vysvětlovat, že konvice je buď na stole, nebo na lince; nebo mu mám radši říct milosrdnou lež, že jsem konvici omylem nechal na lince a nedonesl jsem ji na stůl. Než jsem ovšem stihnul vůbec nabrat vzduch do plic, abych něco řekl, strýc už nade mnou stál s řemenem v ruce.

,,Víš, že požaduji absolutní poslušnost, když už tě tu musíme trpět," oznámil mi to, jako by to pro mě měla být novinka, a následně mě udeřil do ramene, na šiji, a do zad. Opět. Rány byly silnější než minule, jelikož mi při nich spadnuly brýle.

Padnul jsem na kolena – nejen, že jsem hledal brýle, ale také bolestí. Takhle zlý a krutý na mě, co se týče fyzických trestů, ještě nebyl.

Konečně jsem nachmatal své brýle. Opatrně, ovšem rychle jsem se zvednul a upaloval do svého pokoje. Už jen den, uklidňoval jsem se. Tato slova mi ovšem připomněla, že se ho musím zeptat na odjezd do Londýna.