O tři měsíce později...

„Viděls, jak na tebe ta recepční koukala?"

„Asi je mi to jedno..." pronesl James s protočenýma očima.

„Úplně tě těma očima-"

„Tonksová," zaúpěl James.

„No co! Jsi v kurzu! A to tě tentokrát ani Sirius nemusel cpát do Týdeníku čarodějek." James se prudce zastavil, až do něj Tonksová nabourala. „Promiň," zasmála se tomu. „Vidíš to? Támhleta lékouzelnice mě právě zabíjí pohledem - asi by chtěla být na mém místě." Jamesovi však byla nějaká lékouzelnice úplně ukradená. Nevěřícně zíral na Tonksovou vedle sebe.

„On ti to řekl?" nevěřil svým uším.

„No jasně. Všem to řekl," pokrčila rameny, jako by se nic nestalo.

„VŠEM?" Tohle byla jedna z věcí, o které Siriusovi zakázal mluvit hned po příchodu. „Jak všem? A - a - a co všechno vlastně řekl?"

„Myslíš to, jak se vloni s jednou svou známostí, redaktorkou Týdeníku čarodějek, dostal do redakce a těsně před uzávěrkou tak trochu pozměnil pozměnil žebříček nejžádanějších čarodějů roku?" James nepřestával na Tonksovou zírat. A přitom si v hlavě promýšlel, jak se Siriusovi pomstí.

„Trochu? Trochu pozměnil?" opakoval po ní James hlasem vyšším než obvykle.

„Fakt tě dal na první příčku místo Zlatoslava Lockharta?" zeptala se ho šeptem Tonksová. Po Jamesově vražedném pohledu znovu vyprskla smíchy. „Prý to bylo nejprodávanější číslo za posledních deset let, mělo několik dotisků," nepřestávala se dál posmívat. James se rozhodl neodpovídat a dal se zase do kroku. Už tak je sledovalo až příliš mnoho lidí. Nejprodávanější číslo... Aby ne, když většinu skoupil Lockhart. A on. Lockhart, protože se nedokázal přenést přes to, že neskončil na prvním místě. A James, protože se nedokázal přenést přes to, že se v takovém žebříčku vůbec ocitl! Zaúkoloval tím tenkrát několik svých týmů...

„V životě mu to nezapomenu," zamumlal James k Tonksové, která s ním rychle srovnala krok.

„Hele a ten zatykač, co jsi potom na Siriuse vydal, ten byl skutečný nebo ne? Sirius si tím dodnes prý není jistý." James se vypočítavě pousmál. Tak ono mu to pořád šrotuje v hlavě... 

„Co bys řekla?" zeptal se jí nadneseně.

„Já fakt nevím, ale Harry si je jistý, že byl falešný." Takže to opravdu řekl všem.  I Harrymu. „To tedy tvůj syn prohlásil poté, co se asi po půl hodině přestal smát," dodala se zadržovaným smíchem zase Tonksová.

„Hlavně, že jste se na můj účet dobře pobavili," zamručel James. Tonksová ho poplácala po paži.

„Úplně parádně - víš, jak Sirius dokáže vše barvitě vyprávět!"

„A taky přehánět..." dodal James. Pak se zastavil přede dveřmi, k nimž celou dobu mířili. Odkašlal si a napřímil. Podíval se na Tonksovou. I ta na okamžik zvážněla. Ale opravdu jen na okamžik. Pak se na něj zase zakřenila. James znovu protočil očima.

„Tak do toho, kolego. Kvůli tomuhle sis přerušil dovolenou," pobízela ho Tonksová. James ještě zkontroloval svou bystrozorskou uniformu, než na dveře zaklepal. Otevřel mu muž o něco starší než on, v limetkově zeleném hábitu.

„Pan Potter!" rozzářili se tomu muži oči. „A..."

„Tonksová," představila se Tonksová, když si muž nemohl vybavit její jméno. „Jsme tu služebně, pane Daviesi."

„Ano, ano, jistě. Dostal jsem vaši zprávu. Odvedu vás za naší pacientkou. Prosím," naznačil jim, aby šli první a ukázal jim směr. Už za chvilku se ale zastavili. To když z jedněch dveří doslova vytančil Zlatoslav Lockhart. Z jeho pokoje se ozývala hudba. Jeho ošetřovatelka ho hned následovala. 

„Ale, ale, Zlatoslave, kampak jste se nám to zase vydal," chytila ho usmívající se ošetřovatelka za ruku a začala ho vést zpět do pokoje. Lockhart se podíval na Jamese a Tonksovou, když se na ně široce usmál.

„Jen jsem chtěl dát těmto báječným lidem svůj autogram," vycenil na ně své zářivě bílé zuby. James ale shledal, že do Zlatoslava Lockharta, kterého si pamatoval z jejich světa, měl tento muž už celkem daleko.

„Kdyžtak někdy příště, Zlatoslave. Ale děkujeme," odmítl ho milým tónem lékouzelník, který šel s Jamesem a Tonksovou. Lockhart vypadal zklamaně, zato jeho ošetřovatelka se dál široce usmívala, a to na Jamese. „Ehm, už tam budeme," ujistil je lékouzelník, když Lockhart i s ošetřovatelkou zmizeli za dveřmi. Tonksová si za zády lékouzelníka začala z Jamese utahovat. Schválně pořád kmitala pohledem mezi dveřmi, kde zmizel Lockhart, a jím. Viditelně se mu u toho posmívala. James začínal litovat toho, že mu za parťačku Kingsley přiřadil zrovna ji... 

„Tak - tady to je," zastavil se lékouzelník před dalšími dveřmi a otevřel je. Vstoupil do pokoje jako první. James s Tonksovou stáli ještě chvíli venku na chodbě a poslouchali, co se děje uvnitř. „Dobrý den, Dolores. Jakpak se dnes máme?"

„Zase - zase to na mě zkoušíte! Ale já nejsem blázen! Nemluvte se mnou jak s nějakým bláznem!" uslyšeli pištivý hlas bývalé bradavické profesorky.

„Jen jsem se vás zeptal, jak se máte," odvětil poklidným tónem lékouzelník. „Ale abyste neřekla, vedu vám návštěvu."

„Návštěvu?" zpozorněla Umbridgeová. „Jakou návštěvu? Někdo z Ministerstva? Přišli mě odsud dostat? Konečně jim to došlo? Že nejsem šílená? To jim to trvalo! Počkejte ale, já vám dám - držet mě tu přes půl roku! PŮL ROKU!" Tohle bylo pro Jamese znamení, že přišla jeho chvíle. Vstoupil dovnitř a postavil se vedle lékouzelníka.

„Zdravím vás, paní profesorko," neodpustil si James a na Umbridgeovou se provokativně usmál. Umbridgeová doširoka otevřela oči a otevřela pusu. V očích se jí zračil šílený výraz.

„VY!" zakřičela vysokým hlasem a ukázala na něj prstem.

„Pardon, vy už vlastně nejste profesorka..." poznamenal James lítostivým tónem. Za sebou uslyšel Tonksovou, jak se snaží potlačit smích.

„VY - VY - VY..." nedokázala ze sebe dostat kloudné slovo, jak byla z jeho přítomnosti v šoku.

„Ano, já," přikývl znovu provokativně James.

„Vidíte?!" obrátila se pak se zběsilým výrazem na lékouzelníka. „Celou dobu jsem říkala pravdu! Ale nikdo mi tenkrát nevěřil! Já nejsem šílená! NEJSEM!"

„Ne, to nejste," přitakal jí James. To ji evidentně zaskočilo a překvapeně se na něj podívala. „Vy vůbec nejste blázen."

„AHA?!" podívala se zase na lékouzelníka. „Slyšíte?! NEJSEM! Takže - tady už nezůstanu ani vteřinu! A na vás podám stížnost!" Lékouzelník byl stále v klidu a chápavě přikyvoval. To Umbridgeovou evidentně vytáčelo ještě víc. „ODCHÁZÍM!"  zapištěla zase. „Vraťte mi moje věci!"

„Jistě, odcházíte, Dolores," potvrdil jí zase James. „Ale s námi. Tady je příkaz k vašemu zatčení. " Umbridgeová na něj znovu zůstala zírat s otevřenou pusou. James toho využil a přistoupil těsně k ní. Pergamen s pokynem k jejímu zatčení jí vystavil před obličej. „Dolores Jane Umbridgeová, tímto vás zatýkám," pronesl James sladce. Naprosto si to užíval. „Za pokus o vraždu Harryho Pottera, kterého jste se před rokem dopustila, když jste na nezletilého kouzelníka poslala dva mozkomory." Několikrát naprázdno otevřela pusu, aby nakonec jen vyjekla:

„Cože!?" Pak si ho prohlédla, přičemž si nejspíš až nyní všimla jeho bystrozorské uniformy. „Ale to... ale vy... jste ve střetu zájmů! Nemůžete mě zatknout! Navíc - nic takového jsem neudělala!" James se otočil a kývl na Tonksovou, ta se pousmála a pak s vážnou tváří přistoupila k němu, převzala si od něj pokyn k zatčení a zopakovala, co už řekl.

„Dolores Jane Umbridgeová, tímto vás zatýkám. Za pokus o vraždu Harryho Pottera, kterého jste se před rokem dopustila, když jste na nezletilého kouzelníka poslala dva mozkomory."

„Z tohoto i dalších obvinění, kterými jsou například zneužití moci svěřené Vám Ministerstvem, nezákonné užívání Veritaséra nebo provádění fyzických trestů v Bradavické škole čar a kouzel, se budete zpovídat před Starostolcem. Přesné datum a čas Vám budou sděleny v předstihu, do té doby budete umístěna do cely předběžného zadržení." Když James skončil kývl na lékouzelníka. 

„Propouštěcí zprávu mám již sepsanou. Osobní věci jsou nachystány, předáme vám je při odchodu," oznámil jim lékouzelník. 

„Výborně, moc děkujeme. Počkáme na chodbě," řekl James a společně s Tonksovou vyšli z pokoje ven. Už za pár vteřin uslyšeli z pokoje hrozný křik, který však zmizel stejně rychle, jako se objevil. Zjevně tu mají s rozčilenými i pacienty zkušenosti...

„Takže já tě za chvíli zase opustím," otočil se James k Tonksové. 

„Ještě se dnes uvidíme," slíbila mu. „Ale Remus dorazí na oslavu nejspíš dřív než já."

„Za chvíli se s ním a Siriusem mám setkat na Příčné ulici. Ještě musíme vyzvednout poslední dárek pro Harryho."

„No jo, to vlastně říkal," nakrčila Tonksová zamyšleně čelo. 

„Vyřídím mu, že se na něj už velice těšíš," zakřenil se na ni James.

„Hej, neříkala jsem, ať mu něco vyřídíš," zatvářila se naoko dotčeně.

„Já vím, ale není to pravda?" 

„Je. Jen už to ví. Než jsme odcházeli z Ministerstva, poslala jsem mu rychlou sovu," mrkla na něj spokojeně Tonksová.

„Sakra, zase pozdě..."

*****

Jako na prvního narazil James na Remuse. Společně se pak pomalým krokem vydali k prodejně s famfrpálovými potřebami. Na pozornost kolemjdoucích už si James celkem zvykl, takže si těch zvědavých pohledů ani nevšímal.

„Takže to dopadlo dobře?" ptal se ho Remus.

„Skvěle! Opravdu jsem si to užil," sdělil mu James a spokojeně se u toho pousmál.

„Že to ale trvalo."

„Měli jsme spoustu práce s chytáním Smrtijedů a Umbridgeová nám neměla kam utéct.  Ale myslím, že byl pro Dolores delší pobyt u Svatého Munga trestem srovnatelným s tím, jaký ji čeká, takže - já jsem spokojený," promnul si James ruce. Pak se zastavil a zůstal zvědavě koukat před sebe. Remus vedle něj se díval stejným směrem a kroutil u toho hlavou.

„Tuhle jsem ještě neviděl," poznamenal Remus a podíval se na Jamese. „Ty jo?"

„Taky ne," zavrtěl James hlavou. „Jako by tě to ještě překvapovalo." Pak si jich Sirius všiml. A i jeho objekt zájmu. Vysoká štíhlá blondýnka a hábitem střiženým... velmi krátce. Začala se na ně usmívat a párkrát jim bezprostředně zamávala. James nevěděl, co si o tom myslet, takže se dal raději do řeči znovu s Remusem. „Vezme ji na oslavu?" zeptal se ho s obavami. Se Siriusovými známostmi to poslední dobou nedopadalo dobře... Především kvůli tomu, že měl každý týden jinou.

„Ne, to by neudělal-"

„Co by kdo neudělal?" vyrušil je Siriusův hlas za jejich zády. James si oddychl, když zjistil, že už je sám. Další seznámení už by bylo moc. Už takhle se kolikrát přeřekl a oslovil Siriusovu "přítelkyni" jménem její předchůdkyně. Možná proto už mu je Sirius nepředstavoval... 

„Ale to nic. Kdo to byl?" zeptal se ho James. 

„To byla Charlotte. Není to kus?" díval se Sirius do míst, kde před chvílí zmizela. „Ale potkal jsem ji tu náhodou, byl jsem celé dopoledne u Freda a George v obchodě."

„Jak ty to děláš?" zeptal se ho Remus se zájmem.

„Tak bacha, Náměsíčníku, ty randíš s mou sestřenkou-"

„Neptám se, protože bych to chtěl začít praktikovat," bránil se Remus ostražitě. „S Tonksovou nám to klape skvěle. Jen... mě to prostě zajímalo." To Siriuse uklidnilo a dal se do vysvětlování.

„Teď poslouchej hlavně ty, možná se ti něco z toho bude hodit," mrknul přitom na Jamese, když začínal. Jamesův otrávený pohled přešel Sirius bez poznámky. „Tak především jde o ten celý nešťastný příběh s neuvěřitelně šťastným koncem. Všechny zajímá, jak jsem to v tom Azkabanu tolik let vydržel a jak to, že jsem nezešílel. A tady je vždycky dostanu - samozřejmě to bylo hrozné, skoro k nevydržení, když se v té zimě nemáte čím přikrýt a nedostanete několik dnů najíst nebo napít-"

„Azkaban je vězení - ne hladomorna," neodpustil si James komentář. „Vězni dostávají najíst."

„Jamesi, no tak! Nekaž to svými uvědomělými řečmi," usadil ho Sirius a pokračoval. „Hladověl jsem," trval Sirius na svém. „Bylo to k zbláznění. Ale všechno jsem to vydržel. I mozkomory, kteří ze mě bez ustání vysávali poslední zbytky štěstí a naděje-"

„Bez ustání?" podotkl se zdviženým obočím zase James. 

„Ale něco mě drželo nad vodou. Můj kmotřenec." 

„To snad ne..." protočil James očima.

„Pořád jsem na něj myslel a věřil, že se zase setkáme... A když jsem tenkrát v těch novinách uviděl tu krysu, věděl jsem, že ho musím ochránit. Tak jsem kvůli němu utekl."

„To jim neříkáš," usmíval se Remus.

„Proč by to tak nebylo? Neutekl jsem přece jen kvůli Petrovi. Vyhledal jsem i Harryho! Sledoval ho při famfrpálu. Poslal jsem mu to nejlepší koště na světě!"

„To jim taky říkáš?" zeptal se ho Remus a nepřestával se usmívat.

„No jistě! Na to letěj nejvíc. Jsem přece kmotr Harryho Pottera, zachránce kouzelnického světa. V životě jsem to neměl tak snadné jako teď!" řekl Sirius nadšeně. 

„Siriusi," zaúpěl James.

„Co?"

„To nemůžeš - využívat pro svoje románky Harryho."

„Já nevyužívám Harryho. Jen té situace," poznamenal, jako by nic. „Hele já nemůžu za to, že jsi zplodil Vyvoleného a udělal jsi mě jeho kmotrem. Tak to prostě je a všichni to vědí. Tak to ty ženský zajímá, co mám jako dělat?" James chvíli přemýšlel, ale nic moc ho nenapadlo.

„Tak se pokus aspoň o něm moc nemluvit," řekl nakonec.

„Buď v klidu, Dvanácteráku. Po tomhle úvodu už toho moc říkat nemusím. Nemluvíme pak skoro vůbec, jestli chápeš, jak to myslím," mrkl na něj Sirius. „Taky bys to měl někdy zkusit. Měl bys to ještě jednodušší jak já. Tobě stačí jen se představit a víc říkat nemusíš." James usoudil, že tohle je nejvhodnější čas k ukončení této debaty a vydal se raději k obchodu. „Ta Meghan na Ministerstvu dělá i tady, víš to?" nedal mu však Sirius pokoj.

„Jo, vím," řekl James celkem neuváženě. Protože se toho Sirius hned chytil.

„Tak on už to ví!" podíval se uznale na Remuse. „Pak to je v pořádku."

„Potkal jsem se s ní náhodou ve výtahu, nevyhledával jsem ji," bránil se James.

„Náhodou," opakoval Sirius s výrazem, který dával tušit, že mu to vůbec nevěří. „A pozvals ji už na oběd?"

„Ne, ještě ne."

„Aha? Řekl ještě. Takže to má v plánu," poznamenal zase Sirius k Remusovi. Ten se raději do diskuze nepřidával a jen je poslouchal. Evidentně si to užíval. „Hlavně na ni zase nezapomeň."

„Na tvoje rady jsem čekal," zamumlal James, když otevíral dveře do obchodu s famfrpálovými potřebami.

„A kdo jinej by ti měl poradit, když seš tak marnej," slyšel ještě za sebou, ale pak i Sirius zmlknul. James byl vděčný, že do něj nehodlal hučet i tam.

„Dobrý den," pozdravil James prodavače. Ten ho okamžitě poznal. 

„Pane Pottere, rád vás opět vidím! Pane Blacku, pane Lupine," přivítal se se všemi. „Už to mám tady - naprostá špička! To jste ještě neviděli, pojďte se mnou, pánové," vedl je někam dozadu. Hned si ho všiml. Bylo položené na stole, přikryté lesklou stříbrnou látkou. A když k němu prodavač došel a stříbrnou látku z něj sňal, naskytl se Jamesovi pohled na to nejúžasnější koště, jaké kdy viděl. „Tak tohle, pánové, tohle je Kulový blesk - Nová generace. Absolutně nejrychlejší koště na světě. Nejstabilnější. Nejpřizpůsobivější. Nejovladatelnější. Nemá žádnou konkurenci! Tohle je koště budoucnosti!" představoval jim ho prodavač stejně tak nadšeně, jako se teď James cítil.

James se koštěte dotkl téměř se zbožnou úctou. Černé ebenové dřevo se lesklo tak, až v něm viděl svůj vlastní odraz. Bylo dokonalé už od pohledu. Když po něm přejížděl pohledem, na konci koštěte uviděl zlatem vyryté Harryho jméno. Z druhé strany se skvěl název koštěte. Spokojeně se podíval na prodavače. 

„Je perfektní!"

„Výrobce mě ujistil, že se jedná o první kousek z této nové kolekce speciálně určený pro vašeho syna."

„Je fakt parádní, to se musí nechat," pokýval uznale Sirius hlavou.

„Nádherné koště," připojil se i Remus. 

„Mám Vám ho zabalit, pane Pottere?" zeptal se Jamese prodavač.

„Jistě, děkuji, pane Broome. Jsem rád, že se to stihlo - syn má dnes narozeniny, víte?"

„Vím, vím," přitakával prodavač. Jamesovi došlo, že to ví nejspíš celý kouzelnický svět vzhledem k tomu, kolik sov u nich už od brzkého rána přistávalo. „Že mladému panu Potterovi přeji vše nejlepší," pokývl prodavač k Jamesovi lehce hlavou.

„Vyřídím mu to. Peníze nechám převést ze svého účtu v Grin-"

„Ne, ne, toto koště je pozornost od výrobce. Samotný pan Randolf Spudmore mě ujistil, že v žádném případě nechce koště pro pana Harryho Pottera zaplatit." James byl na chvíli zaskočený. To koště bylo neskutečně drahé...

„To nemohu přijmout, zaplatím ho-"

„Pan Spudmore ty peníze nepřijme. Je pro něj čest, že jeho nejnovější model Kulového blesku bude patřit právě Harrymu Potterovi. Navíc ví, že je mladý pan Potter vášnivý a skvělý letec. Opravdu si s tím nemusíte dělat starosti, pane Pottere." 

„To je od pana Spudmora velice šlechetné," poznamenal Remus. James se na něj nejistě podíval.

„No když to tomu Randymu udělá radost," pokrčil Sirius rameny. James se podíval i na něj. To koště chtěl Harrymu koupit. Chtěl mu prostě konečně koupit koště! Jenže to vypadalo, že mu ho prostě nekoupí. Jako by mu Sirius četl myšlenky, řekl: „Zařídil jsi, aby to koště měl? Zařídil. Dáš mu ho? Dáš. Tak to neřeš. Junior bude radostí bez sebe." James se zamyslel, možná měl pravdu. A nebude se tu přeci hádat o to, aby mohl utratit víc jak tisíc galeonů.

„Dobrá. Ale - věnuji ty peníze aspoň na sbírku pro pozůstalé z poslední války," rozhodl nakonec James. Už sice něco přispíval, ale tohle mu přišlo jako nejrozumnější. Harry by to jistě rád schválil.

„To od vás bude velmi pozorné, pane Pottere," řekl prodavač, vzal koště opatrně do ruky a šel ho zabalit. Sirius vypadal, jako by chtěl Jamesovi něco říct, ale nakonec jen zakroutil hlavou.

„Tu speciální výbavu na čištění a úpravu koštěte mohu zabalit k tomu?"

„Můžete, tu junior dostane od nás," řekl mu Sirius. 

„Byla vytvořena speciálně pro tento model!" volal na ně prodavač přes prodejnu. Sirius k němu došel a začal si černou koženou brašnu plnou všelijakých lahviček a nůžtiček se zájmem prohlížet.

„To je báječný. Jde tohle leštidlo použít i na létající motorky?" zeptal se pak prodavače, když ukázal na jednu z lahviček. Ten se zarazil a zvedl k němu oči.

„Co prosím?"

„Na létající motorky. Junior jednu má. Tak jestli to má vícestranný použití." James si vyměnil všeříkající pohled s Remusem.

„Ach tak. Ehm, to si nemyslím, pane Blacku. Toto leštidlo je určené pro ebenové dřevo, které vyžaduje speciální ošetření. Pokud tedy ta motorka není také z ebenového dřeva." Teď to byl Sirius kdo se na prodavače podíval jak na blázna.

„Už jste viděl létající motorku ze dřeva?"

„Popravdě jsem, pane Blacku, neviděl nikdy žádnou. Mým zájmem jsou především košťata," odpověděl mu prodavač. Dřív, než by Sirius zase něco chytrého řekl, se do toho vložil James. Koště už bylo přichystané.

„Moc děkuji, pane Broome. Určitě vás zase brzy se synem navštívíme." Minimálně tak už po desáté od té doby, co Voldemort padl.

„Bude mi potěšením, pane Pottere. Už teď se moc těším."

„I my. Ještě jednou děkuji za vše a hezký den."

„I vám, pane Pottere. A nezapomeňte vyřídit synovi mé blahopřání k jeho šestnáctým narozeninám!"

*****

Když dorazili domů, James ihned předal koště Koty.

„Schovej ho a dones, až ti řeknu."

„Ano, pane Jamesi. Děti jsou venku," sdělila jim skřítka a s koštětem odcupitala pryč.

Sirius se v obývacím pokoji zastavil u prosklených dveří a pozoroval skupinku venku. Harry tu měl už od rána Rona, Hermionu i Ginny. James se ani nestačil podívat, co dělají, protože ho vyrušila Loty.

„Mám pro vás přichystat oběd, pane Jamesi? Děti už jedly."

„Asi můžeš. Dáte si taky, ne?" podíval se po svých přátelích. Ti nic nenamítali.

„Jinak na oslavu je už vše přichystáno, pane Jamesi. Chcete vidět dort?" 

„A víš že ano?" Byl zvědavý, jak se Loty povedl. Dal jí obrázek nového Kulového blesku jako předlohu, aby jím ozdobila dort. A samozřejmě aby kolem něj poletovaly zlatonky a tak... No prostě dort pro milovníka famfrpálu. James taky dřív takové dostával.

Loty otevřela lednici, která byla uvnitř kouzlem zvětšená, a jim se tak naskytl pohled na třípatrový vínovo-zlatý dort. Dekorace byly přesné. Zlatonky zatím v poklidu seděly na dortu. Vypadal úžasně.

„Povedl se ti, Loty. Přesně takhle jsem si ho představoval," pochválil James skřítku.

„Vypadá opravdu krásně," připojil se k němu i Remus. Skřítka vypadala potěšeně. 

„Proč jsi nic neřekl?" ozval se odněkud z dálky Siriusův hlas. James i Remus odtrhli pohledy od dortu a podívali se na Siriuse, stále postávajícího u prosklených dveří.

„Co jako?" nerozuměl mu James.

„No že se nám junior do někoho zakoukal," díval se Sirius pořád na skupinu venku.

„Jak to myslíš?" nechápal James a vydal se k němu. 

„Vždyť z ní nespustí oči," ukazoval Sirius ven. 

„Z Hermiony?" napadlo hned Jamese a postavil se vedle něj. Že by přece jenom?

„Ne, tu nemyslím," zavrtěl hlavou Sirius. „Tak to vypadá, že tvůj syn po tobě podědil fakt všechno. Dokonce i vkus na ženy. Na tý mladý Weasleyový může oči nechat. Že vy Potterovi táhnete za zrzkama?"

„Na Ginny?" přidal se k nim i Remus.

„Jo, přesně na tý," potvrdil pyšně Sirius. Nejspíš byl hrdý na to, že si toho všiml jako první. Jenže než to mohli dál prozkoumat, všiml si jich Harry a dal se do běhu. Běžel přímo za nimi. James otevřel dveře, aby uslyšel:

„Tati! Už jsi tady? Něco ti musím ukázat!" Harry s rozzářeným pohledem vběhl kolem nich dovnitř a začal něco hledat na stole. „Přišel dopis z Bradavic!" stihl jim říct ještě ve spěchu. Pak už našel obálku, kterou hledal, a běžel zpátky k Jamesovi.

„Výsledky NKÚ?" napadlo Jamese.

„To taky, ale ještě něco. Něco lepšího." James to věděl. Věděl to! Po vzoru Harryho se jeho tvář rozzářila, a to ji ještě ani neviděl.

„Tak to ukaž," pobídl ho. A Harry vytáhl z obálky... kapitánský odznak. V Jamesovi se zadrhl dech.

„Juniore, právě jsi završil jeden z nejlepších dnů v životě tvýho táty," prohlásil Sirius pobaveně.

„Završil?" zamrkal Harry překvapeně. „Proč jsi vlastně musel do práce?" James se vzpamatoval a široce usmál.

„Byl jsem zatknout Umbridgeovou!" pronesl nadšeným tónem.

„Všechno nejlepší!" dodal stejně nadšeně Sirius. „No co, taky dárek, ne?" poznamenal k Remusovi, který kroutil hlavou. Harry vypadal, že nevěří svým uším, ale než stihl vůbec zareagovat, James se zase zadíval na odznak v jeho ruce a řekl jen:

„Harry..." Dojalo ho to. I když nevěřil, že by ji dala profesorka McGonagallová někomu jinému, stejně ho to dostalo. Jemu synovi je už šestnáct a stal se kapitánem nebelvírského famfrpálového družstva! Pevně Harryho objal a poplácal po zádech. „Gratuluji! Nikdo si ji nezaslouží víc jak ty," řekl mu ještě, když ho pustil.  

„Nikdo jsme nic jiného ani nečekali, Harry. Gratuluji," potřásl mu rukou i Remus.

„No jasně, kdo jinej taky. Vždyť seš nejlepší. Kvůli komu vyhrál teď Nebelvír famfrpálový pohár, no?" řekl Sirius. Na posledním zápase se byl konečně podívat taky. 

„Ukaž? Já ti ho připnu," vzal si od Harryho odznak James a připnul mu ho na tričko. Díval se na svého syna s pýchou v očích. 

„To je stejně hrozný, jak to letí," pronesl Sirius zamyšleně k Jamesovi. „Jako by to bylo včera, když ses tu celý den producíroval se stejnou plackou ty."

„Neproducíroval jsem se s ní celý den," hájil se James.

„Jamesi, no tak. Šel jsi s ní i spát," nedal se Sirius odbýt.

„To není pravda!"

„Ale je... Po zbytek prázdnin jsme pak neposlouchali nic jiného," řekl Sirius k Harrymu. Ten se nepřestával smát. James se to rozhodl raději dál nekomentovat a zavolal na Koty.

„Koty, přines to!" Pak se podíval na Harryho. „Chtěl jsem ti to dát později, až dorazí i ostatní, ale - není na co čekat." Kotty přispěchala s velkým balíkem. Nebylo těžké uhodnout, co se v něm asi nachází, proto Harry vytřeštil oči.

„Tati?" řekl překvapeně, když od něj balík přebíral. Nejspíš ho napadlo, že jediné koště, které by ještě mohlo předčít to, které už má a o kterém se všude už dva měsíce šušká, by mohl právě držet v ruce. Nedočkavě strhl papír z koštěte a zůstal na něj nevěřícně zírat. „Tati!" zmohl se na jediné Harry. 

„Všechno nejlepší!"

Harry si koště prohlížel se stejnou zbožnou úctou jako James před chvílí v obchodě.

„To je Kulový blesk Nové generace!" pronesl Harry pořád nevěřícně.

„Úplně první vyrobený kus," přisvědčil James. „Speciálně pro tebe," ukázal ještě na jeho vyryté jméno. Harry, který stále nemohl uvěřit svým očím, se na něj podíval.

„Jak se ti podařilo ho sehnat? Ještě se přece ani neprodává!" James se trochu samolibě pousmál a raději zamlčel, že ho ani nekoupil.

„To byla maličkost. Co kdybys ho vyzkoušel? Prý je to koště budoucnosti." Teď to byl Harry, kdo Jamese objal.

„Díky, tati. Díky, díky, strašně moc! To je ten nejlepší dárek, co jsem kdy dostal!"

„Tak ho běž vyzkoušet!" pobídl ho znovu James. Harry na nic nečekal a vyběhl s koštětem v ruce ven.

„Nejlepší dárek, co kdy dostal? Co naše motorka? A jen tak mimochodem, taky jsem mu dal nejlepší koště své doby," podotkl Sirius se zdviženým obočím.

„Ty?" podíval se na něj pochybovačně Remus.

„Mé druhé já," opravil se Sirius. „Náhodou-" Pak se ale zarazil. Doléhaly k nim hlasy z venku, jak Ron pěje na Harryho nové koště ódy a prosí ho, jestli by ho pak mohl také vyzkoušet. A pak se k němu připojila i Ginny. Všichni tři muži uvnitř domu sledovali, jak Harry Ginny nabídl, aby ho zkusila jako první. 

„Co jsem říkal?" odfrkl si Sirius. Ginny právě odmítala Harryho nabídku s tím, že jako první ho musí vyzkoušet on. Ron na svou sestru závistivě zahlížel, když jí Harry koště podal, aby ho zkusila, že on na něm může létat kdykoliv bude chtít. Na to si ho tedy Ginny vzala. A vystartovala takovou rychlostí, až James málem nestíhal otáčet hlavou, jak se snažil ji sledovat.

„Já létání moc nerozumím, ale řekl bych, že Ginny létá velmi dobře," okomentoval Remus její počínání. Právě předvedla otočku o tři sta šedesát stupňů.

„Výborně," okomentoval to jedním slovem užasle James. 

„Že by nová ideální snacha?" nadhodil Sirius a poplácal ho po zádech. James se po něm podíval, v hnědých očích mu hrály pobavené jiskřičky. Nakonec - proč ne.

„Myslím, že jednoho dne najdeme společnou řeč."

„Teď jestli bude taky Harryho chtít," zaskočil je zničehonic Remus. Podívali se na něj jako na blázna.

„Proč by ho jako nechtěla?" díval se na něj Sirius nechápavě.

„Jo. Proč by ho jako nechtěla?" opakoval po něm James stejným tónem.

„Já nevím, třeba... už je zadaná?" zkusil to Remus. James se Siriusem se na sebe podívali. „Mám pocit, jestli jsem něco takového neslyšel říkat Hermionu..." dodal ještě nejistě Remus. 

„Já to Harrymu vysvětlím," ujistil Jamese Sirius.

„Co mu jako vysvětlíš?" nechápal James.

„Že nějakej floutek pro něj nepředstavuje žádnej problém. A ty," obrátil se na Remuse, „nám budeš z Bradavic podávat informace. Budeš je sledovat. Harryho i ji. Samozřejmě diskrétně. A když to bude na dobré cestě, můžeš jim zajistit i trochu soukromí. Což znamená, že když je někde načapeš po večerce, budeš dělat, že to nevidíš," udával Sirius Remusovi pokyny.

„Budu Harryho profesor. Neměl bych být nestranný?" Sirius protočil očima a zaúpěl.

„Měl jsem se na to místo učitele obrany přihlásit sám."

„No to by to v Bradavicích vypadalo," neudržel se James. Sirius se zatvářil dotčeně.

„Chceš říct, že bych nezvládl to, co Srabus?"

„To ne, ty bys byl lepší!" snažil se to James zachránit. „O učení nejde - spíš ty věci... okolo..."

Ginny právě přistála a celá rudá předala koště Harrymu. Ten Rona ujistil, že mu ho pak hned taky půjčí a sám na něj nasedl. James s pýchou sledoval, jak jeho syn vystartoval. Právě teď se cítil neskutečně šťastný. Tak, jak si to ještě před více jak půl rokem nedokázal ani představit. Mohl být život ještě lepší? 

Zarazilo ho podivné ticho.

„Říkali jste něco?" podíval se na Remuse a Siriuse.

„Skoro nic," ujistil ho s úsměvem Remus.

„Jen že je fajn, že jsme tady," dodal Sirius. „V tomto světě."

---KONEC---