„Jamesi, Siriusi, Remusi, konečně se všichni znovu setkáváme," přivítal je Brumbál ve své ředitelně. Přemístili se do ní krbem, nikam jinam se skrz něj nebylo možné dostat. Jedině se ještě mohli spojit s kuchyní samozřejmě. Brumbál je očekával. Remus mu jejich příchod oznámil předem přes jim přiděleného domácího skřítka. „Posaďte se. Jak se vám daří?" James na nic nečekal a ujal se slova.

„Jsem popravdě trochu znepokojený, Brumbále." Ředitel přikývl, jako by to snad očekával. To Jamesovi zrovna nepřidalo.

„To chápu, prý ses měl včera znovu setkat s Harrym. Musím říct, že mi také dnes ráno při snídani připadal trochu znepokojený. Stalo se něco?" James zmateně zamrkal.

„Znepokojený? U snídaně?"

„Možná jsem se mýlil. Harry není ve své kůži... již jistou dobu," pronesl diplomaticky Brumbál. James střelil pohledem po Siriusovi. Pořád na něj byl naštvaný.

„Možná mi přišel něco důležitého říct – nenechal jsi ho vůbec mluvit!"

„Nechal jsem ho mluvit," ohradil se Sirius.

„Myslím, že se zmínil o tom, že ti musí říct něco o tom Turnaji tří kouzelníků," připomněl mu Remus. James se zamyslel.

„Máš pravdu, to vlastně říkal!" Pak se podíval na Brumbála. „Ale to ho nejspíš netrápí. Je však ohledně... jistých věcí trochu uzavřený." Brumbál zamyšleně pozoroval Jamese.

„Netrápí?" pronesl Brumbál zamyšleně. James se zarazil.

„Mělo by?" Nechápal proč. „Vlastně mě spíš zajímala ta záležitost s Tajemnou komnatou a baziliškem, ale pokud je tu něco, co nám chcete ještě říct..." James dal raději prostor už Brumbálovi.

„Tak Tajemná komnata – nemohl jsem té záhadě vůbec přijít na kloub," pronesl Brumbál, otevřel jeden ze šuplíků od svého stolu a vyndal z něj sešit v tmavé kůži. „Do tohoto deníku ukryl Tom Raddle, známý také jako Lord Voldemort, vzpomínku na sebe – jako studenta. Je děsivé, kolik toho může takový deník způsobit. Například ovládnout osobu, která do něj píše."

„O Voldemortovi se Harry v té souvislosti nezmínil," podotkl Remus. James konsternovaně zíral na deník s dírou uprostřed.

„Ne?" podivil se Brumbál.

„Ne že by k tomu dostal prostor," střelil James znovu pohledem po Siriusovi. Ten zůstával potichu, když jim začal Brumbál líčit události druhého ročníku. Zkamenělí studenti, jeho odvolání, zatčení Hagrida, tělo Ginny Weasleyové v komnatě...

„Takže vy jste nikdo nevěděli, kde se Tajemná komnata nachází? Ale Harry to zjistil," poznamenal Remus.

„Díky Merlinovi za to," přikývl Brumbál. „Harry jediný se také mohl do komnaty dostat. Slečna Grangerová dle jistých indícií zjistila, že v komnatě se ukrývá bazilišek. Chtěli před ním s panem Weasleym pochopitelně slečnu Weasleyovou zachránit."

„Jak to myslíte jediný?" zeptal se James. Brumbál se podíval přímo na něj.

„Lord Voldemort je přímým dědicem Salazara Zmijozela. Harry spolu s jizvou ten večer, kdy se ho Voldemort pokusil zabít, získal i něco z něj. Hadí jazyk."

„Je Hadí jazyk?" nevěřil svým uším Sirius. „Dokáže mluvit s hady?" James pořád zíral na Brumbála.

„Mluvit s nimi, rozumět jim – mám za to, že baziliška slyšel po celý rok, ale jak sám Harry říkal, neví, když tím jazykem mluví. Ani, že slyší něco jiného, než normální řeč. Netušil, že vlastně slyší baziliška. Na každý pád se dá ale vchod do Tajemné komnaty otevřít pouze hadím jazykem. Když se tam Harry dostal, našel v ní polomrtvou Ginny Weasleyovou a Toma Raddela, který ožíval spolu s tím, jak Ginny Weasleyová slábla. Byli jsme tenkrát návratu Lorda Voldemorta velmi blízko."

„Harry je Hadí jazyk?" zopakoval znovu řečené šokovaně James.

„Mnoho studentů se tehdy domnívalo, že to Harry je Zmijozelův dědic-"

„Harry není Zmijozelův dědic!" ohradil se ihned proti tomu tvrzení ostře James. „Co to je za nesmysl?"

„To samozřejmě vím. Byl to sám Lord Voldemort, který ovládal Ginny Weasleyovou skrze deník," odpověděl klidným tónem Brumbál.

„A – a on se tedy do komnaty dostal? A byl tam ten... bazilišek?" ptal se opatrně James. Brumbál neodpověděl, vstal a přešel ke stěně, ze které něco sundal. V Jamesovi se zadrhl dech, když uviděl stříbrný meč. Brumbál ho položil před ně na stůl.

„Meč Godrika Nebelvíra," pronesl s posvátnou úctou Remus a dotkl se rukou lehce meče.

„Který se nabídne tomu z Nebelvíru, kdo je v nouzi," doplnil Brumbál. „Fawkes zanesl Harrymu do komnaty Moudrý klobouk. Když z něj Harry vytáhl meč a zabil jím baziliška, jeho zubem, který je napuštěn tím nejprudším jedem, poté probodl deník a zničil tím i vzpomínku na Toma Raddela. A zachránil život slečny Weasleyové. Harry si nedonesl žádná vážná zranění."

James vstal a začal netrpělivě přecházet po ředitelně. Žádná vážná zranění... V duchu si představoval svého dvanáctiletého syna stojícího v komnatě s mečem velkým skoro jako on proti baziliškovi. Na půl ucha přitom poslouchal rozhovor, který u stolu pokračoval. Brumbál zrovna reagoval na Siriusův dotaz ohledně baziliška a jeho smrtícího pohledu. Fawkes mu prý vykloval oči, takže se na něj Harry mohl i podívat. To musel být úžasný pohled, napadlo v duchu rozčíleného Jamese. Nechápal, jak k něčemu takovému mohlo ve škole vůbec dojít! Pak se zastavil uprostřed pohybu, když uslyšel:

„Nebylo to ovšem Harryho první setkání s Voldemortem." James přešel ke stolu a zabodl svůj pohled na Brumbála.

„Co tím myslíte?"

„Že už se Lord Voldemort pokusil o návrat během Harryho prvního ročníku. Když chtěl ukrást Kámen mudrců. Harry ho zastavil už tehdy." Tak už v prvním ročníku! James měl vztek. Jak mohl Brumbál zůstávat tak klidný, když tady mluvil o jeho synovi a Voldemortovi?

„To si taky neodnesl žádná vážná zranění?" zeptal se ironicky.

„Jamesi," snažil se ho uklidnit Remus.

„Nepleť se do toho," obořil se na svého přítele, čehož vzápětí hned litoval. 

„Chápu, že se ti to zdá na jeho věk příliš, nic z toho se jistě stát nemělo," promlouval dále tím uklidňujícím tónem Brumbál. „Ale Harry... má už od svého nástupu do Bradavic talent, dostávat se do malérů. A také talent se z nich dostávat. Je bystrý, pohotový, dokáže si poradit v jakékoliv situaci, ať se zdá jakkoliv bezvýchodná. Musím říct, že i mě Harry neustále překvapuje."

„Talent dostávat se do malérů – to myslíte setkávat se s Voldemortem a přežít? No to je jistě překvapivé! To nemyslíte vážně, Brumbále! A s čím jste ho nechal bojovat v jeho jedenácti letech? S drakem?"

„Ne, s tím se Harry setkal až v minulém roce." James otevřel pusu, aby něco řekl, ale došla mu slova. Zůstal jen na Brumbála zírat. „Harry ti to neřekl," zkonstatoval ředitel. James zatřepal hlavou.

„Co mi neřekl? Říkal – říkal něco o dracích – byli v Turnaji. Jak se do toho zapletl Harry?" Brumbál ho chvíli zamyšleně pozoroval. Jamese to znervózňovalo. Najednou měl pocit, že to, co slyšel, ještě nebylo to nejhorší.

„Dobrá, měli byste to vědět. Všechno. O tom, co se stalo a jaký to má na náš svět dopad. A také na Harryho." Otevřel jeden z dalších šuplíků. Muselo na něj být použito zvětšovací kouzlo. James stále stál a viděl, že v onom šuplíku se nachází vysoký štos Denních věštců, který by se tam jinak rozhodně vejít nemohl. Brumbál kolem něj zakroužil hůlkou. Jedny z novin mu přistály v ruce. Přelétl je pohledem, poté se podíval znovu na Jamese a následně mu je předal. Na Jamese se nyní z novin dívala Harryho tvář. Trochu strnulá, vůbec se neusmíval. Vypadal ještě o něco mladší než teď. Nadpis Chlapec, který přežil se změnil v Chlapec, který lže. A měnil se tak stále dokola. James zavřel oči, aby je následně hned otevřel a přelétl pohledem z nadpisu k článku níže. Už ale po několika prvních slovech šokovaně vzhlédl od novin a nevěřícně se podíval na Brumbála.

„Proč – proč o Harrym píšou jako – jako o vítězi Turnaje tří kouzelníků?!"

„Protože se jím stal."

„Harry vyhrál Turnaj tří kouzelníků?" ozval se po delší době zase Sirius. James na něj mávl, aby zůstal ticho. Teď měl spoustu otázek on.

„Co to je za nesmysl? Harry – říkal, že se Turnaje neúčastnil!"

„To ti opravdu řekl?" zeptal se ho zamyšleně Brumbál.

„Ptal jsem se ho, jestli se přihlásil! Řekl mi, že přihlásit se mohli jen studenti nad sedmnáct let!"

„To je ovšem pravda. Harry se do Turnaje skutečně nepřihlásil. Nemohl." James se znovu podíval do novin. Nerozuměl tomu. Tak účastnil se, nebo ne? Pak ale zahlédl další větu. A musel si ji přečíst několikrát dokola.

„...Harry Potter, vítěz Turnaje tří kouzelníků, při němž nešťastnou náhodou zemřel druhý z bradavických šampiónů, Cedrik Diggory," přečetl nakonec James nahlas.

„To je přece syn Amose Diggoryho. On při tom turnaji zemřel?" zeptal se překvapeně Sirius.

„Jak mohly mít Bradavice dva šampiony?" navázal okamžitě Remus.

„Pochopitelně to nešťastná náhoda nebyla," sdělil jim Brumbál a otočil se na Jamese. „Byla to vražda. Opravdu tragédie." James kroutil hlavou. Vražda studenta při Turnaji. To znělo tak šíleně!

„Harry – on se tedy opravdu toho Turnaje účastnil?" ptal se raději pro jistotu znovu James.

„Ano, Harry byl čtvrtým účastníkem Turnaje," přikývl Brumbál. James zavřel na chvíli oči.

„Tří kouzelníků," dodal Sirius. Brumbál se na něj podíval.

„Harryho jméno bylo vhozeno do poháru někým jiným. Byl vylosován jako čtvrtý šampion-"

„To vám nebylo podezřelé?" uhodil na něj James. Jak ho mohli nechat soutěžit!? Co kdyby místo Cedrika zabili jeho? „Bylo mu čtrnáct, ani se účastnit neměl!"

„Věř, Jamesi, že kdybych věděl, jak to celé dopadne, nenechal bych Harryho soutěžit. Ale myslel jsem si – věřil jsem, že to zvládne. A i my, že to zvládneme. Už tolikrát předčil má očekávání! A on si s těmi úkoly poradil opravdu skvěle, myslím, že bys na něj byl opravdu pyšný, kdybys ho viděl."

„A jak to tedy dopadlo?" vložil se do rozhovoru Remus. „Harry vyhrál, ale říkal jste, že byste ho nenechal hrát, kdybyste věděl, jak to dopadne." James snad už ani nechtěl vědět, jak to dopadlo.

„Harryho jméno vhodil do poháru Barty Skrk junior, smrtijed. Vydával se pod mnoholičným lektvarem za učitele obrany proti černé magii. Při tom vědomí jsem ho požádal, aby dal na Harryho při Turnaji pozor." To už bylo na Jamese příliš - dát Harryho na starost smrtijedovi!

„Nepoznal jste, že váš učitel obrany je smrtijed? A on měl pomoct Harrymu?!" nevěřil svým uším James. To nejhorší ale teprve mělo přijít.

„Očaroval pohár a udělal z něj přenášedlo. Harry s Cedrikem se k němu v posledním úkole dostali ve stejnou dobu a rozhodli se, že pohár vezmou společně, aby tak Bradavice jednoznačně vyhrály." Brumbál vypadal vyrovnaně, i když Jamesovi připadalo, že úplně tak klidný už také není.

„Kam je ten pohár přenesl?" zeptal se Remus.

„Na hřbitov, kde na ně čekal Peter Pettigrew s tím, co z Voldemorta zbylo. Aby Voldemorta za pomocí rituálu přivedl zpět. Hned po jejich příchodu Peter Cedrika zabil." Jakmile Brumbál zmínil jméno jejich bývalého přítele, nastal u stolu rozruch. Už i Sirius vstal.

„Víte co?! Vůbec by mi nevadilo po zbytek života cestovat z jednoho světa do druhého a v každém se té krysy pomalu zbavit! Protože jednou ho zabít je málo!" James si začal mnout čelo. Měl pocit, že mu exploduje hlava.

„Ten rituál vykonal?" zeptal se Remus strnule Brumbála. Ten přikývl.

„Ano. Ano, vykonal. Toho večera se Voldemort vrátil," pověděl jim tišším hlasem, než mluvil doposud.

„Harrymu – udělal Peter něco i Harrymu?" chtěl vědět James. „Řekněte mi to!" Musel to vědět. Jestli se ho jen dotkl, tak...

„Potřeboval Harryho krev pro rituál. Jinak ho chtěl zabít Voldemort sám, v tomto ohledu Harryho nijak neohrozil." James dosedl zpět na svou židli. Hlavu opřel do dlaní. Přenechal jeho syna Voldemortovi. Jen tak! Aby ho zabil!

„Zabiju ho," ukradl Sirius Jamesovu myšlenku a pronesl ji nahlas. Nikdo v místnosti nic nenamítal. I když James si byl jistý, že to bude chtít rozhodně udělat sám.

„Jak to Harry celé přežil?" zajímalo ale Remuse. „Pokud se Voldemort vrátil, jak se Harrymu podařilo z toho hřbitova dostat?" Tentokrát to byl Brumbál, kdo vstal a začal za stolem přecházet sem a tam.

„Voldemortova touha po moci, touha po tom dokázat, že je neporazitelný, ukázat se a předvést se, to je to, kvůli čemu chybuje. Pokud by Harryho zabil hned, vyhrál byl. Ale on svým smrtijedům musel dokázat, že Harry mu není rovným soupeřem. A nikdy ani nebyl. Chtěl všem dokázat, že Harry není chlapcem, který ho porazil. A proto ho vyzval na souboj." Sirius se s rozšířenýma očima podíval na Brumbála.

„Na souboj? A Harry ho porazil?" podíval se na stejně zaraženého Remuse. James měl hlavu znovu složenou v dlaních, když poslouchal Brumbálovo vyprávění o sesterských hůlkách, priori incantatem a Harryho útěku s Cedrikovým tělem zpět do Bradavic.  

 „Proč mi to neřekl?" zeptal se na konci Brumbálova vyprávění James všech přítomných. „Přece mi to mohl říct. Ptal jsem se ho-"

„Říkal jsem ti, že to může trvat," uklidňoval ho Remus.

„Měl bych si s ním co nejdřív promluvit," zamyslel se James. „Ale – říkal, že mi pošle sovu. Co když už ani nepřijde?"

„Netuším, co přesně se stalo, ale mohu tě ujistit, že Harry za tebou určitě přijde," ujišťoval ho Brumbál.

„Já to prostě nechápu," povzdechl si James a zabodl svůj pohled do Harryho tváře hledící na něj z novin před sebou. Tohle se jeho synovi přece nemohlo dít. „Jak – jak jste to mohl všechno dovolit? Měl jste ho tu na očích. V Bradavicích. A – a teď o něm píšou tohle? Na to je snad nějaký zákon. Proti pomluvám," vyplouvala už opět na povrch jeho bystrozorská stránka. „Mohli bychom je za to zažalovat!"

„Kdo? Ty?" James chtěl už odpovědět, že samozřejmě on! To jeho dítě ve Věštci nazývali lhářem. Ale pak si najednou uvědomil, jak bezmocný v tomto světě je. „Nemáme, co si na nich vzít, Jamesi," pověděl mu smířlivým tónem Brumbál. Jenže s tím James zásadně nesouhlasil.

„Víte co? Možná tu doteď Harry neměl nikoho, kdo by se ho zastal, ale teď jsem tu já. Tohle tak nenechám! Nebudou o mém synovi psát takové lži," ukazoval rozčíleně na noviny. Sirius si je vzal do rukou a chvíli si je prohlížel. Pořád se tvářil vážně.

„To je snad ještě horší než u nás," odfrknul si po chvíli a předal je Remusovi, který se po nich natahoval.

„Myslíte, že byste mi pár výtisků Denního věštce poskytl? Rád bych si udělal přehled o situaci zde," zeptal se Remus Brumbála.

„Ale mile rád, Remusi. Poskytnu ti jich tolik, kolik jen budeš chtít. Jen musíš brát některé věci v nich uvedené s rezervou."

„Pochopitelně," přikývl Remus. James se probral.

„Taky potřebuji noviny. Spoustu novin. Píšou tohle často?" ukázal na noviny s Harrym na titulní straně.

„Jen v drobných zmínkách." Ne, to ho rozhodně neuklidnilo.

„Já... potřebuji s Harrym mluvit. Co nejdřív."

„Jistě za tebou přijde," ujistil ho znovu Brumbál, když vytahoval hromadu novin na stůl. Remus vypadal spokojeně.

*****

„Co když nepřijde?" ptal se později odpoledne asi už po dvacáté James. Sirius protočil očima, když listoval novinami u něj v pokoji. Ležel u něj na pohovce, Remus seděl za stolem s dalšími Denními věštci a James přecházel po pokoji sem a tam a každou chvíli vyhlížel z okna sovu, co mu Harry slíbil poslat. „Stejně za to můžeš ty," ukázal na něj James.

„Říkal jsem, že se Harrymu omluvím, až ho uvidím. Taky mě to mrzí!"

„Ty mu raději jen napiš, nebo zase řekneš nějakou blbost! A dáš mi to předem přečíst!"

„To víš, že dám," přikývl odevzdaně Sirius, ale vypadal, že ho sotva vnímá.

„Měl by ses trochu uklidnit, Jamesi," upozornil ho Remus. „Jsi z toho všeho příliš nervózní. Harry určitě přijde-"

„Jak se mám uklidnit?! Jak se mám uklidnit, když vím, že tu mého syna chce rok co rok Voldemort zabít! Teď je vlastně zpátky, asi to bude mít rychlejší spád, když se o to pokusil už po půl roce! Víte, jak mu musí být? A - a je tady úplně sám! Už nemá ani vás!"

„Teď už přeci sám není," připomněl mu Remus. James se zamyslel.

„To máš pravdu. Teď tu má mě. I když vůbec nevím, co mám dělat! Co mám dělat?" podíval se zoufale na Remuse.

„To nevím," odpověděl mu větou, kterou od něj moc často James neslýchal. Remus věděl vždycky všechno! „Prostě tu pro něj jen buď." To bylo chytré. James přikývl. Chtěl říct, že to přesně hodlá dělat, když je vyrušilo ťukání na okno. James se hbitě otočil a uviděl za oknem bílou sovu. Srdce mu poskočilo. To byla určitě ona!

Spěšně otevřel okno a sova vletěla dovnitř. Nesla mu dopis.

„To je Hedvika," oznámil svým přihlížejícím přátelům James. „Harryho sova. Dal mu ji Hagrid k jedenáctým narozeninám. Než nastoupil do Bradavic."

„To je od něj hezké," pronesl Remus a slabě se při pohledu na sovu pousmál.

„Ne, to není," odporoval James. Oba jeho přátelé se na něj udiveně podívali. „To já jsem měl Harrymu koupit jeho první sovu. Tak jako ji moji rodiče koupili mě. Měli jsme to být já a Lily. Měli jsme ho doprovodit na nádraží, když jel poprvé do Bradavic. A měl jsem mu koupit jeho první koště. Já." Sirius sklopil oči. Vypadal sklesle, což se nestávalo tak často.

„Bude to v pohodě, Jamesi," řekl mu nakonec. „Už se to nedá změnit." James stále držel v ruce neotevřený dopis a prohlížel si upřeně Hedviku. „Teď jsi ale tu a bude to v pohodě, jasný? A my jsme tu s tebou." James se na Siriuse podíval a nakonec přikývl. Přesně to potřeboval slyšet. Otevřel dopis a přečetl si krátkou zprávu.

Ahoj,

trénink máme zítra od čtyř hodin. Plášť ti pošlu po Dobbym. To ráno mě moc mrzí.

Harry

James se okamžitě vrhl pro brk a pergamen. Tohle mu rozhodně nestačilo.

*****

 Harry seděl za stolem v kabinetu profesorky Umbridgeové a zatínal zuby, když už, ani nevěděl po kolikáté, psal větu Nemám vykládat lži. Vlastně mu ty tresty poslední dva týdny ani tolik nevadily. Konečně jeho mysl zaměstnalo něco jiného. Ale dnes to bylo jiné. Měl ho pořád v hlavě. Ten naléhavý vzkaz od jeho táty. Že ho musí vidět. A ať za ním přijde, co nejdřív bude moci. Prosil ho o to. Harrymu se v břiše usadil ledový kámen, když to četl. Proč ho chtěl vidět? Po tom, co u něj ráno předvedl. Co mu asi Brumbál řekl? Určitě s ním mluvil...

Nemám vykládat lži.

Čeká na něj pořád? Dostal ten vzkaz asi hodinu a půl předtím, než měl jít sem. Měl chuť se za ním hned rozběhnout, ale co by mu řekl? Že zase musí běžet, protože má školní trest? To by se hned zase předvedl... Alespoň mohl déle přemýšlet. Přemýšlet o tom, jestli tam jít. Nějak se k tomu nedokázal odvážit. Postavit se smrtijedům se mu najednou zdálo lehčí než vlastnímu otci. I když – proč vlastně? Čeho se tak bál? Harry měl dojem – myslel si – asi to i cítil – že ho měl jeho táta rád. Jak se na něj díval, jak se na něj usmíval, pořád se ho ptal, jestli něco nechce...

Nemám vykládat lži.

Harry si povzdechl. Zjevně to byl pokyn pro profesorku Umbridgeovou. A to se Harry zapřisáhl, že před ní nevydá ani jedinou hlásku! Přistoupila k němu, celá v růžovém, a neupřímně se na něj usmála.

„Tak ukažte, pane Pottere. Jestlipak se vám to již pořádně vštípilo?" Harry měl zase co dělat, aby se neotřásl, když vzala jeho ruku do své. „Hm, to by pro dnešek mohlo stačit. Doufám, že zítra v hodině se budete chovat jako slušný chlapec." Asi čekala na jeho souhlas. „Rozumíme si, pane Pottere?" Harry k ní zvedl svou tvář.

„Ano, paní profesorko."

„To ráda slyším," usmála se na něj zase. Harry vstal a s rychlým pozdravem opustil její kabinet. Ocitl se uprostřed chodby. Ruka ho pálila. Měl ji zase o něco zarudlejší. Snažil se tu bolest nevnímat a z kapsy vytáhl přeložený dopis. První dopis, co mu napsal jeho táta. Čekal na něj pořád? Už to bylo dlouho, co mu psal. Harry pořádně ani netušil, jak dlouho u Umbridgeové trčel, ale připadalo mu to jako celá věčnost. Kus cesty popoběhl, aby se dostal k oknu. Venku panovala tma, v níž ale poletovaly bílé vločky sněhu. Letos na první sníh čekali o něco déle. Sirius už se ho nedočkal. Ani Remus. Už s ním neoslaví ani Vánoce, které měly za pár týdnů přijít. Harry opřel hlavu o studenou stěnu. Možná na něj pořád čekal. Chtěl aby na něj pořád čekal. Dal se do běhu. Nevěděl, jestli už je po večerce. Bylo mu to jedno. Jeho táta na něj přece čekal!

Když se ocitl před jeho dveřmi, musel se vydýchat. Sotva popadal dech. Co mu řekne? Hlavně se mu musí omluvit. Za to ráno. A že mu neodepsal. A že nepřišel dřív. Protože měl školní trest. No, jeho táta by to mohl pochopit. Neříkal Sirius, že měli trest každou chvíli?

Přiložil ruku ke dveřím. Snad bude jeho táta sám. Zaklepal. Skoro se lekl, když se téměř okamžitě rozlétly dveře. Jako by za nimi někdo celou dobu čekal. Byl to jeho táta. Díval se na něj, jako by ho viděl poprvé.

„Harry, přišel jsi," řekl a rychle ho objal. Harry to vůbec nečekal. Pak ho jeho táta pustil, chytil ho za ramena a díval se mu do tváře. „Bál jsem se, že už nedorazíš."

„Promiň, já... měl jsem školní trest," přiznal hned zkraje, neměl přece vykládat lži. Jeho tátu to nejspíš trochu zaskočilo, ale pak hned zatřepal hlavou a usmál. Vedl ho dovnitř.

„Školní trest? Kdopak z profesorů se nechá okrádat o svůj čas v neděli večer?"

„Ehm, profesorka Umbridgeová."

„Oh, tahle – co vlastně učí?"

„Obranu proti černé magii." Jeho táta přikývl. Díval se na něj úplně jinak. Harry to věděl. Brumbál mu už všechno řekl. Jen nechápal proč se jeho táta tvářil tak úzkostně. I když možná... „Promiň za to ráno, neměl jsem tak-"

„Ne, Harry, ty se za nic neomlouvej! Sirius se někdy chová jako pitomec," přerušil ho jeho táta. „On – my – víš, vždycky jsme si ze sebe dělali legraci. Když jsme byli mladí, ještě tady, v Bradavicích, pořád jsme přeháněli. Ve všem. On, nevěděl to," mluvil trochu nesouvisle. Harry asi chápal, co tím chtěl říct. Sirius si myslel, že je jako oni.

„Mně to nevadí," řekl tiše Harry.

„Ale mně ano," odpověděl jeho táta. Harry k němu zvedal obličej, když si najednou všiml něčeho za ním. Pootočil hlavu tím směrem. Po celém stole se povalovaly desítky Denních věštců. Harry na ně vytřeštil oči. To mu ještě chybělo! Co se tam asi jeho táta dočetl? Že je jeho syn největší lhář kouzelnického světa? Že je pro slávu schopen udělat cokoliv? Jeho šílené myšlenky však zarazilo následné gesto jeho táty, který si všiml, kam se dívá. Zase ho objal. Držel ho o něco déle než před chvílí ve dveřích. Harry tomu vůbec nerozuměl.

„Je mi to všechno tak líto, Harry. Že jsi tu musel být na všechno sám."

„Tati," řekl Harry sotva slyšitelným hlasem. Jeho táta se na něj po tom oslovení zpříma zahleděl. Nemohl to vydržet. „Prosím, nečti to," zašeptal. Nemohl snést pomyšlení, že si o něm táta četl všechny ty věci.

„Harry, já přece vím, že to není pravda," držel ho pořád za ramena, aby se na něj oříškovýma očima upřeně díval. „Ale už to nebudou psát. Nemůžou tohle dělat, víš?" Harry se na něj překvapeně podíval. „Porušují tím hned několik zákonů. A... ty jsou platné i tady. Už jsem si to ověřil. Může se na to nahlížet jako na přestupek, ale také jako na trestní čin. Tohle jim nemůže projít, protože jestli dokážeme, že ti tím způsobili závažnou újmu, a to dokážeme, tak za to ještě potrestají je," ukázal na Denní věštec. „A tobě se omluví!" Harry z něj nespouštěl oči. To myslel jeho táta vážně? „Vím, jak funguje trestní právo, a vím, že tohle si nemůžou dovolovat. Ne proti tobě! Už to všechno sepisuji." Harry zahlédl několik popsaných pergamenů, které ležely poházené mezi novinami. Na jednom z výtisků uviděl fotografii z Turnaje. Byly na ní ještě všichni čtyři. Zadíval se na špičky svých bot.

„Chtěl jsem ti to říct. S tím Turnajem," pověděl Harry odevzdaně.

„Já vím, že ano. Je mi to všechno tak líto," řekl jeho táta znovu. „Mluvil jsem s Brumbálem. Všechno mi řekl." Tak všechno... Harry se nadechl. Musel se ho zeptat.

„Tobě to nevadí?" podíval se mu do očí. Jeho táta najednou vypadal šokovaně, že se ho na něco takového ptá.

„Co? Jistěže mi to vadí!" Harry se od něj zase odvrátil. Jistěže mu to vadí. „Je mi hrozně, když si uvědomím, co všechno jsi tu musel prožít. A sám. Ale... teď už tu sám nebudeš. Budu tu s tebou. A všechno zase bude v pořádku." Harry překvapeně zamrkal. To myslel jeho táta vážně? Ne, nemohl...

„Moudrý klobouk mě chtěl zařadit do Zmijozelu," řekl Harry demonstrativně. To mu Brumbál určitě neřekl! Podle překvapené tváře jeho otce měl pravdu.

„To... nejspíš kvůli tomu Hadímu jazyku," řekl zaraženě.

„Hadí jazyk mají jen temní čarodějové," pokračoval Harry dál.

„Ty nejsi temný čaroděj," pousmál se jeho táta. Harry zavrtěl hlavou.

„Ale Moudrý klobouk mi řekl, že bych ve Zmijozelu uspěl! Možná... jako Voldemort!" vykřikl Harry. Jeho táta to určitě nemyslel vážně. Ale možná mu o něm neřekl Brumbál úplně všechno.

„Tohle neříkej-"

„Nechtěl mě dát hned do Nebelvíru."

„Na tom přece nezále-"

„Vidím Voldemortovi do hlavy. A on mně! Dostal se mi do hlavy! Dostal se do mě!"

„Harry..."

„Když Naginy zaútočila na pana Weasleyho, byl jsem to já! Já. Něco ve mně je!"

„Není-"

„Něco zlého!"

„Harry..."

„A všichni kvůli mně umírají!"

„To není kvůli tobě-"

Harry cítil, že mu po tváři stékají slzy. Ale nemohl to zastavit. Musel o něm vědět úplně všechno. Protože Harry prostě nechápal, proč by tu s ním pořád ještě chtěl být, kdyby to už dávno věděl. Ale pořád to vypadalo, že mu to nevadí. Právě naopak. Stál přímo u něj a stále ho držel za ramena.

„Řekl jsem Cedrikovi, aby vzal ten pohár se mnou!" Jeho táta zavřel oči. „Řekl jsem mu to! Mohl být naživu, kdybych to nenavrhl!"

„To není tvoje vina."

„Nikdy jsem se k tomu poháru neměl dostat. Nevyhrál jsem-"

„Ale dostal ses k němu. Jsem na tebe tak pyšný!"

„Nemusíš na mě být pyšný! Skrk jen zařídil, abych se k němu dostal! Nevyhrál jsem, protože bych na to měl. Vyhrál jsem, protože to tak být mělo!"

„Nemusíš se tím mučit-"

„Ale Cedrik kvůli tomu umřel. A – a – a Sirius a Remus taky umřeli kvůli mně!"

„Za to přece nemůžeš!"

„Jak to že ti to nevadí?!" Jeho tátovi konečně došla slova. Díval se do Harryho uslzené tváře a nevěděl, co říct. „Všichni jsou mrtví, protože dělám všechno špatně!" A táta ho zase objal. Přitiskl ho k sobě a držel ho.

„Neděláš nic špatně, Harry," slyšel Harry tichý hlas někde nad jeho hlavou. Zdálo se mu, že se ten hlas trochu chvěje.

„Ale.. říkali, že se to může stát. Jenže... já chtěl pořád vědět, co v té chodbě je. Umřeli, protože jsem nikoho neposlouchal," mluvil dál Harry do tátova ramene. Ucítil, jak táta zapřel svou hlavu o tu jeho. Proč s ním pořád byl?

Táta ho pustil, aby se na něj podíval a chytil jeho tvář do svých dlaní.

„Ty za nic nemůžeš, Harry. Neobviňuj se z toho. Už nikdy nic takového neříkej." Harry zakroutil hlavou. „Ne, já vím, jak tě taková vina může zničit. Věř, že jsem si tím prošel. Ale ty, ty za nic nemůžeš. To Voldemort nám zničil život. Ne ty."

„Tati," vydechl Harry odevzdaně. „Co když to nezvládnu?" Táta držel jeho obličej stále ve svých rukách. Opřel své čelo o jeho a na okamžik zavřel oči. „Já vůbec nevím, co mám dělat," zašeptal Harry. Táta zase otevřel oči, vypadal nešťastně.

„Nikdy sis nic takového nezasloužil," říkal potichu. Harry si všiml, že má slzy v očích, ale ještě je pořád zadržoval. „Ale všechno dobře dopadne, ano? Teď jsem tady a nikdy už neodejdu."

„Neodejdeš?" ptal se ho pro jistotu znovu Harry. Nemohl tomu uvěřit.

„Nikdy už neodejdu," zopakoval znovu. „Už tady nebudeš sám. A už ti nikdo neublíží." Harrymu se zase spustily slzy z očí. Přikryl si tvář dlaněmi. Nechtěl před ním pořád vypadat jako úplný zoufalec.

„Ha-" Harry netušil, co chtěl jeho táta říct, ale zarazil se uprostřed jeho jména. Harry se na něj podíval, když spouštěl ruce dolů, ale v tom si uvědomil, kam se jeho táta dívá. Přímo na ně. Zapomněl na to. Jeho táta vzal jeho ruku do své a šokovaně si ji prohlížel.

„To nic není," snažil se ji Harry schovat, ale jeho táta ji za žádnou cenu nepustil.

„Jak – jak nic není. Jak se ti to stalo? To ti někdo udělal?" díval se teď otřeseně místo ruky přímo ně něj.

„Opravdu to nic není-"

„Remus říkal, že to viděl. Vůbec jsem si toho nevšiml!"

„Zítra to už bude lepší-"

„Zítra?" Harry se podíval na ruku. Už nebyla tak rudá, jako když od Umbridgeové odcházel.

„Už to bledne. To bude dobrý," snažil se pousmát. Nešlo mu to. Jeho táta vypadal pořád v šoku.

„Kdo ti to udělal?"

„Nikdo."

„Harry, řekni mi to."

„Je to jen trest-" Jeho táta ztuhl, kmital pohledem mezi jeho rukou a obličejem.

„Trest?" Harry zavřel oči. „To je tvůj školní trest?" ptal se ho nevěřícně.

„Jen opisuji větu-"

„-nemám vykládat lži?" doplnil jeho táta. „To jako opisuješ a tohle ti z toho zůstává?"

„Píše se to mou krví." Jen co to Harry dořekl, jeho táta zase zavřel oči. Zjevně to rozdýchával. Pak začal chodit po pokoji a sledoval přitom podlahu. Vypadal, že nad něčím přemýšlí. Harry stál jak solný sloup a ani se nepohnul.

„To je ta Umbridgeová?" zastavil se náhle a podíval se na Harryho. Ten sotva patrně přikývl. Jeho táta vydechl a kroutil hlavou, jako by tomu nemohl uvěřit.

„Neříkej to nikomu, prosím." Jen co to Harry vypustil z úst, jeho táta vypadal, že dostal další šok.

„On to nikdo neví? Brumbál, McGonagallová?" Harry zamrkal. „Neřekl jsi jim to?" Mlčel. Jeho táta zase přešel k němu a znovu uchopil jeho ruku. „Harry, tohle ti nemůže dělat. Fyzické tresty nebyly v Bradavicích povolené už ani za nás. Jak často – jak často to píšeš? Máš... ten trest často?" Harry polkl. „Harry, řekni mi to," opakoval znovu jeho táta. Vypadal zoufale.

„Od začátku roku," odpověděl Harry zase tiše. Jeho táta vydechl.

„Od začátku roku?! Jako každý týden?" Harry pokrčil rameny. Náhle si všiml, že jeho táta přešel ke krbu. Harry si se zděšením uvědomil, že si chce nabrat letax. Běžel k němu, aby mu v tom zabránil.

„Tati, kam jdeš?!"

„Tohle musí Brumbál vědět! Nedovolím, aby na tebe nějaká šílená ženská používala takovéhle tresty!"

„Tati, ne. Neříkej to nikomu. Prosím."

„Tohle je ale taky protizákonné! Víš, kolik zákonů tímhle porušuje?" To Harry opravdu netušil, ale byl si jistý, že jeho táta ano. „A to to píšeš kvůli tomu, co píší ve Věštci?" Harry sklopil oči zase k zemi.

„Pořád říká, že lžu, že se Voldemort nevrátil a že Cedrik umřel nešťastnou náhodou," mluvil Harry ke svým botám. „Já se prostě nedokážu ovládnout, vždycky se s ní pohádám. Dělá to naschvál, prostě mě nesnáší." Zase ucítil tátovy ruce na svých tvářích. Podíval se na něj. Jeho táta chtěl něco říct, ale nakonec zavřel pusu a jenom ho k sobě zase přitiskl. „Neříkej to Brumbálovi. Neřekneš mu to, že ne. Jí by to udělalo hroznou radost, víš? A zase by si vymyslela něco jiného." Jeho táta vypadal rozpolceně. Mezi tím, co chtěl Harry a co chtěl on. Nakonec ale k Harryho radosti přikývl.

„Dobře. Ale – něco vymyslím. Slibuji. Nebudu tady sedět, zatímco ty si budeš odpykávat trest za nic a psát svou krví." Harry tentokrát vyměnil jejich role a teď to byl on, kdo tátu objal. Nikdy nebyl v životě nikomu vděčnější. Vůbec si nedokázal představit, že by mu zase zmizel. Jeho táta ho měl rád. I přes to všechno. A nikdy už neodejde. No, něco na tom opravdu bylo. Táta ho ten večer nechtěl pustit už ani zpátky na kolej. Což Harrymu v tu chvíli ale vůbec nevadilo.